FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Pátečním a sobotním hlavním koncertem provázeli tradičně stavitel hudebních nástrojů Rosťa Čapek a lídr Copu Míša Leicht. Opět vymýšleli přehršle otázek do soutěží o sponzorské dary, informovali o dalších bluegrassových festivalech, vyprávěli vtipy (i ty z netové pošty) a svérázně dokázali obecenstvo bavit do pozdních nočních hodin. Oba koncerty totiž postupně nabíraly časový skluz, v pátek 1hodinu 45 minut a v sobotu, v době našeho odjezdu o půlnoci, zhruba v době plánovaného závěru, čekalo diváky ještě 1,5 hodiny programu. Zpoždění určitě nelze přičíst na vrub zvučení, protože Pája Jindrák za mixpultem s Vláďou Šaolínem Konopasem na scéně pracovali rychle, i moderátoři většinou mluvili po nezbytně dlouhou dobu, kapelám povolili po jednom přídavku a naplánované přestávky zkracovali. Pravděpodobně nezafungovala inspice. Ale jelikož venku pršelo jen se lilo a zejména páteční diváci nikam nespěchali, sál se po půlnoci vyprázdnil minimálně.

První část pátečního koncertu, s výjimkou pražského Reliéfu, byla věnována třem skupinám se zpěvačkami. BG Bazar z Jablonce nad Nisou s Alenou Vítovou (ano, tou folkokvítkovou, známou z Berušek a dua FOLMET) festival dobře odpíchl newgrassovým švihem. Reliéf s vokální bravurností a instrumentální jistotou představil písně ze své nového CD Reliéf Live. V přídavku došlo i na mou oblíbenou "strakonickou" Ready For The Times. Ptáčkovi a přátelé je příležitostná formace banjisty Ládi Ptáčka složená ze špičkových hráčů (Novotný, Formánek, Fík, Krajíček, Pepa Malina) sestavená pro loňské překvapení Elišku Ptáčkovou, dívenku s velmi zajímavou barvou hlasu. Muzikanti Elišku doprovázeli bez velkých exhibic v anglicky zpívaných písních ve volnějším tempu a chystají natáčení CD. Brněnští Drive s Veronikou Němečkovou již své první velké CD letos v květnu pokřtili. Jmenuje se Čekání na zázrak. Titulní píseň z autorského CD, které by se dalo zařadit díky textům do folk-grassu, a další, zpívané Veroničiným hlasem obdařeným jasem a milostí, ukázaly aranžérskou a instrumentální zdatnost kapely, hlásící se k modernímu proudu současného bluegrassu.

Po přestávce rozproudil diváky v sále nářez v podobě plzeňské skupiny Děda Mládek Ilegal band, která kontinuálně navázala na loňský výlet jinam, tedy na originální Banjo band Ivana Mládka. (Mládkovci právě podnikají turné po USA, Ivan Mládek při cestě přes Atlantik dal přednost parníku před neoblíbeným letadlem.) Jak se z USA dopravil  Čechoameričan mandolinista Radim Zenkl nevím, ale podle stále usměvavé tváře lze usuzovat, že zvolil cestu příjemnou a do Česka přijel rád. Pamětníci si jej pamatují z ostravského bluegrassového Tyrkysu. Ve Strakonicích účinkoval v triu s všestranným kytaristou Michalem Hromčíkem a baskytaristou Dún an Doras Prokopem Saidlem. Zenklův mandolínový "duo-style", Hromčíkova výtečná kytarová sóla a Seidlova spolehlivá baskytara přinesly do sálu zklidnění a soustředění mnohovrstevnou instrumentální pestrostí rytmů a stylů. Zenkl moravskou češtinou s anglickým akcentem jednotlivé skladby uváděl, kromě novátorského způsobu hry na mandolínu hrál i na whistle a zazpíval také ve španělštině.

V sobotu jsme sledovali dopolední a odpolední přehlídku Bluegrass Session No. 6 v Letním kině, kvarteta či kvintety většinou střední generace, ale i mladší, kteří mají slibně nakročeno dostat se do elitní jednotky. Z těch, které jsem viděla, jmenujme pražský Flashback nebo slovenský Krok s bluegrassovou podobou balady o Turkovi. Ej! Zkušení Brzdaři z Kutné hory působili jako pohodová sehraná parta, sympatie si získal rodinný kvartet Luňáčkové z Týna nad Vltavou. Táta Jarda s dcerkou Lenkou a synky Honzou a Jardou ml. zahráli svůj Nas

Michael Hearne

foto: Renáta Králová ©

hvillský sen a kdoví, třeba jednou? Dessert z Brna v tmavých oblecích a v kalhotových kostýmech (dvě zpěvačky) si jakoby odskočili z porady na ministerstvu a předvedli salónní bluegrass v angličtině. Plzeňská Carrabina po letošní obměně sestavy opět získává na jistotě a první přinesla na scénu i odlehčení ve valčíčku Čech. Ústecký vokálně dobře sezpívaný Burison nebo pražský Country Cocktail se švihem a parádním banjem se postarali o závěr první části programu.

Neodpustím si výtku k moderování Zdeňka Schwagera. Mrzí mě to, za loňské uvádění denního programu jsem ho chválila. Ačkoliv je výřečný, o kapelách si přečetl pravděpodobně jen to, co stálo v Banjo Pickeru, tedy jejich názvy. Nejméně dvě kapely "přestěhoval", jména čtyř skupin neuvedl vůbec. Zato jsem si mohla udělat další čárku za zřejmě oblíbený Schwagerův vtip o klobáse a celém praseti. Ještěže se kapely uměly představit samy.

V druhé části programu vystoupil excelentní kytarista David Grier a The Hootenanny 3. Banjo Picker o Davidovi Grierovi píše: "Spojení slavných jmen Clarence White - Doc Watson či Tony Rice s jeho dotváří linii skvělých bluegrassových kytaristů?David se objevuje i na dvou titulech, které získaly Grammy?" The Hootenanny 3 založil nejlepší ostrovní hráč na banjo Leon Hunt, někdejší žák Bély Flecka, který se věnuje jazzu, bluegrassu, jazzu a komponuje akustickou hudbu i jiných žánrů. Sestavu doplnil kytarista, kontrabasista a zpěvák Dominic Harrison a houslista Henry Sears vyrostlý na irské hudbě. Neobvykle v bluegrassové produkci sedící Grier, Hunt, Sears a stojící Harrison nabídli dokonalou souhru a precizně vysoustruhovaná instrumentální sóla v současné akustické hudbě. Kombinují bluegrassové postupy s vlivy swingu, moderního jazzu, irské lidovky v jasných kompaktních tvarech, Harrison zpívá zvučným, lehce sonorním hlasem. Nádherné poslouchání, které si dopřáli i Petr Kůs, Petr Brandejs, David a Veronika Němečkovi a další hudebníci. Jediný, o to hlučnější, opilec v hledišti hostům donesl surfinie v závěsném truhlíku (!), na scénu se pak dostal znovu, a když svůj obdiv začal trapně přeměňovat v družbu, kdosi z hlediště jej vyvedl pryč.

Po přesunu do kulturáku nás v šestnáct hodin čekal druhý hlavní koncert. Začínali plzeňští The Apple kolem mandolinisty Jardy Petrlíčka a po nich pražská Nová sekce, v níž Marka Drába nahradil kytarista Láďa Kopecký. Také Poutníci mají nového člena, Petra Brandejse na banjo nahradil teprve jednadvacetiletý Peter Mečiar (SK) a navíc obohatil zvuk kapely o dobro. Spolehlivý Poutnický stroj s atomovým pohonem Kalinovy dvanáctistrunnky a Polovým kontrabasem měl od moderátorů "zákaz" zahrát Telegrafní cestu, pánové ji ke spokojenosti diváků zařadili, aniž by přetáhli čas jim určený. Nová sestava začne v září točit v pořadí dvanácté CD Poutníků. Z nového CD Triple Trouble představilo písně trio Petr Brandejs Band s kontrabasistkou a výraznou zpěvačkou Vilmou Orlitovou a kytaristou Ondrou Kozákem.

První třetinu koncertu uzavřel ve velkém stylu pražský Vabank Unit, suverénní, v instrumentálkách, ve zpěvu, ve sborech. Líbil se mi tak, že jsem si název jeho posledního, BAČR oceněného, alba Let It Rain vypůjčila i pro titulek této reportáže.

Po krátké přestávce přišel čas pro další lahůdky z bluegrassové hvězdné pěchoty. Petr Kůs s Fámami uvedl písně z nového autorského CD Nezralé mládí. Petr je melodik se schopností psát dobře zpívatelné texty s obsahem. Skladby s nezaměnitelným rukopisem diváky nadchly a Fámám, tuším jako prvním, byly povoleny přídavky dva. Zmínit se musím o vydavatelství GOOD DAY RECORDS Jirky Maška, které je bluegrassu velmi nakloněné a nová alba Kůse, Drive, Reliéfu, Míši Leichta a dalších vznikla v jeho režii. I BlueGate z Plzně, kteří výběr z převážně autorského repertoáru zaznamenali na CD BlueGate Live a ve Strakonicích energicky představili. Přála bych si, aby do studia zamířila i Druhá míza Vojty Zíchy. Myslím, že by si to plnokrevné instrumentální a zpívající trio s Romanou Tomáškovou a Tomášem Berkou zasloužilo. Vyvrcholení druhé třetiny patřilo hostům z Trnavy, skupině Country Team. Moderní country se šlapavými bicími (připomněly mi bicí legendární Tennessee 3 Johnyho Cashe), s novou posilou dobristou Henrichem Novákem (Fragment). Výtečně bylo banjo Romana Áče (jednoho z organizátorů trnavského Dobrofestu), slovenština v textech zněla velmi mile.

Z poslední třetiny, díky plánovanému odjezdu kolem půlnoci a již zmiňovanému časovému skluzu, jsem stihla pražský lahůdkový Monogram s češtinou i angličtinou na repertoáru a také pražský P.R.S.T. houslisty Pepy Maliny. Muzika z oblasti melodického jazzu, swingu i country s Tomášem Vokurkou za bicími, kytaristou Radkem Hlávkou a zpívající kontrabasistkou Svatkou Štěpánkovou přinesla příjemný výlet jinam. Navíc v přídavku P.R.S.T. pobavil ústřední melodií z kreslených pohádek Jen počkej, zajíci. Pak se bleskově nazvučil Cop a bez dlouhých řečí odehrál ve vymezeném čase deset pecek. Neúnavné publikum žádalo přídavky, Leicht povolil jen jeden, protože se v programu muselo pokračovat dál. Davida Griera a Hootenanny 3 podruhé už jsem oželela, a bohužel i Modrotisk, kterému podle programu mělo patřit finále letošního Jamboree.

Člověk míní - příroda mění. Pořadatelé z Městského kulturního střediska se povětrnostním podmínkám přizpůsobili a muzika bluegrassových nástrojů opět slavila ve Strakonicích svůj svátek. Dobře věděli, že větru - dešti neporučí. Jen ten obrovský mrak časového skluzu odstřelit mohli. Ani nemuseli shánět dělo, stačilo do zákulisí postavit ostrého střelce vyzbrojeného budíkem a programem. Ale možná, že tam byl, jenom uhranut tou bezvadnou muzikou přestal vnímat čas.