FOLKtime - Vaše brána do světa folku

První mluvené slovo obstaral jako moderátor herec Jaroslav Dušek. Psát nějaké podrobnosti o této herecké osobnosti je plýtváním řádky. Jako hosta si pan Dušek pozval prof. PhDr. Jiřího Strause DrSc., prorektora Policejní akademie v Praze. Moderátor mu navíc udělil titul plukovníka, což mi šeptem vyvracela vedle mě sedící štíhlá elegantní dáma, manželka pana prorektora. Po prvních větách jsem začal tak trochu závidět studentům pana profesora. Jeho hlavním oborem je forenzní biomechanika, což je zkoumání mechanismu pádů osob z výšky pro účely dokazování v trestním řízení. Pan prorektor by dokázal velmi vtipně přednášet bez problémů celý večer. V paměti mi utkvěl experiment, jehož výsledkem je zjištění, že facka udělená opilou ženou má větší sílu, než facka udělená opilým mužem. Pan profesor se jako soudní znalec podrobně zabýval i okolnostmi příčin smrti Jana Masaryka. Podle jeho závěru, který zkoumá cestu pádu lidského těla z výšky od počátku až k dopadu, to jednoznačně byla vražda. Snad někdy promluví archivy tajných služeb našeho někdejšího největšího vzoru.

Jako třetí vystoupil ženský flétnový soubor Pifferaios z Lázní Bělohrad. Napočítal jsem na jevišti deset dam, byť na svém webu uvádějí devět členek. V italštině pifferaios znamená pištci nebo dudáci. S ohledem na množství zobcových fléten se přikláním k první překladu. Jako hosta si dámy pozvaly skladatele Pavla Jurkoviče a ten večer zněly jeho skladby, či jeho úpravy cizích skladeb. Panu Jurkovičovi bude letos v srpnu 75 let a členky souboru mu předaly květinu již předem. Popsat skladby, knihy či pedagogickou činnost Pavla Jurkoviče by zabralo kapacitu tohoto článku. Stačí připomenout, že v šedesátých letech minulého století studoval v Salzburku u Carla Orffa, známého zejména kantátou Carmina Burana z roku 1937. Dámám to velmi pěkně sborově zpívá i sborově píská. Jen bych si neodpustil malé "rýpnutí" recenzenta: Myslím, že číst průvodní text se nemá. Daleko lépe zní doprovodné slovo "spatra", byť s občasným přeřeknutím. To říkám nejen jako recenzent, ale i jako učitel.

Po přestávce na pódiu stála i seděla čtveřice muzikantů vedená hercem, písničkářem, textařem a skladatelem Janem Jiráněm. Jmenují se slavně fotbalově Botafogo a v roce 2006 vydali cédéčko Jan Jiráň & Botafogo. Má krásný obal Martina Střížka, autora opony ve Státní opeře Praha. Bohužel, sestava týmu byla ochuzena o zpěvačku a akordeonistku Markétu Plánkovou, jinak též i herečku. Za perkusemi se usmívala i folkařům známá tvář "exjarreťáka" Honzy Nohy, u kontrabasu stál Daniel Šváb, známý i z Eliščina bandu Jana Budaře, a za klávesami seděl Dominik Renč. Jan Jiráň připomněl svou lásku k fotbalu a k bývalé hvězdě pražské Sparty Ivanu Mrázovi. Jako pamětník bych si s panem Jiráněm jistě vzpomněl na 5 gólů Ivana Mráze do sítě Trenčína v roce 1967, kdy Sparta pod vedením Václava Ježka vyhrála ligu. Ale Botafogo nezpívá o slavném útoku Kvašňák, Mráz a Mašek, ale melodie Jana Jiráně jsou jedna něžná a křehká bossa nova. Podle jeho slov texty vznikaly i na základě esemesek z nešťastné lásky, pod vlivem kanadských indiánských kamarádů z kmene Odžibvejů, či za jeho letního pobytu v Menorce. Jemná kytara, křehká slova s citlivým doprovodem kapely plynou hladce jako stékající voda z listí po jarním dešti. Moc hezky se to poslouchalo a o přestávce nezbylo, než si desku koupit.

Další mluvené slovo obstaral kmenový "tazatel" Bohouš Šír a na kraj pódia přivedl režiséra Miroslava Janka. Pan Janek žil a pracoval řadu let v USA a v současné době je pedagogem na pražské FAMU. S panem Šírem, ale i s publikem, si pan Janek povídal o filmu Občan Havel, který dopracoval po tragické smrti Pavla Kouteckého v roce 2006. Nedávno jsem se díval na ČT 2 na film režiséra Karla Vachka Spřízněni volbou, který dokumentární formou, bez jakéhokoli komentáře, líčí období mezi 14. až 30. 3. 1968, kdy byl volen v ČSSR prezident. Občan Havel je natočen stejnou metodou a nezbývá, než obdivovat jak Pavla Kouteckého, tak i Miroslava Janka, jak se s takovým tématem v tak velikém rozsahu před sestřihem vypořádali. Film bude mít i podobu pětidílného TV seriálu.

Po vyprávění o filmu na jeviště usedl ostravský písničkář a bluesman Pepa Streichl. Měl v onom týdnu velikou pražskou šňůru a bylo to na něm již trochu znát, ostatně příští rok má Pepa šedesáté narozeniny. Kdybych hledal představitele pro roli dobrotivého Pánaboha, bez váhání bych volil Pepu Streichla. Z jeho trochu sešikmených dobrých očí sálá pohoda a humor, byť jeho život v Ostravě nebyl idylkou. Ale jeho městský folk a blues s nádechem černého uhlí do bílé pleti, to je vždy pro posluchače událost. Pepa Streichl by měl být jako veliká umělecká osobnost hýčkán a oslavován, ale víme, jak to chodí. Na dvě písničky pozval na jeviště Honzu Řepku, kterého, stejně jako Martina Rouse, folkaři znají a řada z nich pomalu, ale jistě vzývá. Honza Řepka vystupoval v onom týdnu s Pepou Streichlem a britským muzikantem Justinem Lavashem. Myslím, že příští dramaturgie by mohla obě poslední jména Jonášům představit, určitě by nebyli zklamáni.

V poslední třetině zahájila zpěvem jen s doprovodem kytary Vladimíra Vandrovce Olina Patková, kmenová členka souboru Divadla Semafor. Olina Patková zpívala s řadou kapel a pro folkaře je zajímavé, že s kapelou Mateto se  dvakrát účastnila i Porty. Olina Patková je ale především vynikající jazzová zpěvačka. Ten večer zněly zejména "kainarovky". Bylo to zase trochu jiné, než třeba Zuzana Navarová či Karel Plíhal, ale bylo to krásné.

Po odchodu Oliny Patkové s velikou kytkou byl Vladimír Vandrovec doplněn zbytkem kapely v čele klavíristou a kapelníkem Jiřím Svobodou. Na jeviště pak vtrhla vichřice jménem Jitka Moravcová doprovázená pánem v nejlepším věku s úsměvem kluka, panem Jiřím Suchým. Vždy se na tuto letitou souhru, tak vzácnou ve vztahu muž a žena, a nejen na jevišti, strašně těším. Písně byly kombinovány dotazy publika, jak řekl pan Suchý, ve stylu "přijeli herci z Prahy". Tenkrát bylo hrábnuto většinou do minula. Zněly tak trošku zapomenuté klenoty, jako ta o dívce, která si oblíkla na tělo modrý džínsy, či o pánovi, kterého pan Suchý potkával a převtělil jej v textu na kdysi slavnou, ale dnes zapomenutou postavu. Pan Suchý odpověděl na dotaz, zda něco chystá, kladně. Téměř hotové je představení s názvem Děti kapitána Granta. Písně budou o penězích a jsou až na výjimku dávno napsané. V představení nepůjde ani tak o námořníka Granta z Verneova románu, ale o granty, jichž se divadlu nedostává. Nakonec zněla obvyklá acapellová dvouhlasá vokalíza na mezinárodní motivy zakončená pochodem směr Tipperary.

Jako pokaždé bylo setkání trochu jiné, ale samozřejmě i trochu stejné jako ta předchozí. Pěkné zážitky se nikdy neopotřebují. Tak nashledanou na podzim.