Hned po prvním trojpísničkovém bloku Sebranky nastoupil na scénu dlouholetý Béďův kamarád, hvězdný host večera, pan profesor Štěpán Rak. Vlastně ani nemusel nic říkat. Stačilo, když se jeho obratné prsty rozběhly strunami a vzduch se rozechvěl tóny do klasické koncertní podoby převedené trampské písně Jižní eskadrona, která posléze ve strunách jeho mistrovské kytary přerostla v Honáka krav. Všichni jsme poznali, že před námi sedí nejenom velký umělec, ale i milovník trampských písniček, který k nim našel zcela nezaměnitelnou cestu v interpretaci i tvorbě. Své trampské písně (texty mu píše Honza Kadlec - Dědek z brdského Hobart Campu) hrával Mistr při skautských besedách s Jaroslavem Foglarem, na kterého s úctou a přátelstvím zavzpomínal a představil nám je např. dynamickou Rumunskou horou s neuvěřitelnými jednoručními vyhrávkami a během let nesčíslněkrát přepracovaným Trampským pláčem. Se Štěpánem Rakem zpíval mohutný sbor publika a byli jsme tak dobří, že nám Mistr udělil mimořádného Bobříka zpěvu trampských písní. Své vystoupení uzavřel Štěpán Rak Niagárou Eduarda Ingriše. Hlubokým, místy až drsným hlasem sugestivně přednesené sloky střídaly lehce nahozené, za vydatné podpory diváků zpívané refrény. Nejeden chlap v sále ukazoval druhému, jak mistrovská hra Štěpána Raka staví do pozoru srst na jeho ruce a kůže mu husinou krupičkovatí. Výkon, který nenechal nikoho chladným.

Během křtu (fernetem křtil kmotr Štěpán Rak) vyslovil Miki Ryvola za sebe i za Wabiho potěšení, že za nimi jdou takovýhle mladý kluci. Mladý kluk Béďa Šedifka (vždyť se narodil až půl roku po Wabim!) se Sebrankou a Víťou Šnévajsem uzavřeli první polovinu programu Písničkovým pohlazením, aby po přestávce navázali trojicí písniček, které na cédéčku zpívá Miki Ryvola... Po více než dvou desítkách let společného trampování s Old Boys Expedition jsou Miki a Béďa téměř bráškové a na to se vídají dost málo. Že jejich setkání jsou o to radostnější je hezké. Škoda je, že Mikiho vystoupení se Sebrankou a následný sólový trojpísničkový blok prozradily, že jeho radost byla tentokrát příliš veliká...

Co že to říkal před začátkem v šatně Tony o výborným nápadu? Ke svého druhu premiéře písně Do ticha hraj mi dál (na albu ji hraje Žalman & spol. č. 1) nastoupili spolu se Šedifkou konrtabasista Lístku Radek Polívka a s vypůjčenou kytarou Jan Matěj Rak. Myšlenka zahrát ji se prý narodila v muzikantské šatně během první půlky programu a zkoušek bylo podle toho. Výsledkem byl, třeba ne hudebně úplně dokonalý, ale přesto malý poklad trampské písničkařiny bohatnoucí autorskou interpretací. V závěru ho přikrášlila Sylva Čekalová (Lístek) s Panovou flétnou, aby zůstala na scéně s Béďou a Radkem na píseň Srpen 2002, kterou, spolu s ostatními písničkami, charakterizuji v "recenzi" Písničky ze staré stezky (FOLKtime 14. 11. 06). Bylo to krásné.

Že nápad, kterému jsme se odpoledne s Kytkou tolik smáli, byl opravdu výborný, potvrdilo následující vystoupení vynikajícího kytarového dua Štěpána & Jana Matěje Raků. V jeho úvodu se Matěj omluvil, že s vystoupením nepočítal a že neví, jaké bude souznění vypůjčené kytary s tátovým mistrovským nástrojem. Béďova kytara, na kterou Matěj hrál, ale rozhodně neudělala svému majiteli ostudu. Matějovo úvodní sólo ukázalo, že jablko nemusí ze stromu spadnout. Že se i může po kmeni šikovně skutálet. Jakoby jablíčko Matěj u stromu Štěpána hned u kmene, mezi kořeny leželo... To sólo bylo předehrou krásné staré lidové písně ruských Romů Darogoj dlinaju hrané v duu jako oslnivá instrumentálka. Dospělejší z čtenářů si učitě vzpomenou na refrén "mládí už je to tam, podlehlo trampotám," se kterým se u nás melodie v 70. či 80. letech zpívala. S pozapomenutým hitem má ale nastudování obou Raků pramálo společného. Melodie si zde v základu uchovává lidovou prostotu a přitom rozličnými vyhrávkami, variacemi a jinými instrumentalistickými kouzly košatí a rozkvétá ve skvostné koncertní dílo. Bouřlivý potlesk a nadšené trampské halekání nebralo konce. Druhá, přídavková píseň byla opět z kotlíku ruských Cikánů, opatřená textem Sergeje Jesenina, který, za dobrovodu tátovy a svojí kytary, zpíval v ruském originále Jan Matěj. Že to byla opět lahůdka a že diváci by chtěli ještě a ještě, to snad ani psát nemusím. Leč hodina pokročila, závěr večera byl za dveřmi.

Posledními dvěma písněmi končili program hlavní protagonisté křtěného cédéčka,  Sebranka se svým guru Béďou Šedifkou a hostujícím Víťou Šnévajsem. Samozřejmě, že výkon předchozích vystupujících trému jen přiživil. Výkon Sebranky nebyl zdaleka takový jako na cédéčku, ale jedinečné atmoféře v sále to ani dost málo neublížilo. Nadšení trampského publika, které se na tuto slavnost (kdo to jako slavnost nevnímal, ten je smradlavej paďour!) sjelo z celých Čech i Moravy, opět nebralo konce. Že by mé podvečerní tlachání o přínosu muzicírování opravdovských trampů, spočívajícím hlavně ve vytváření atmosféry, nebylo zcela nesmyslné?  Buď jak buď, přidáno být muselo.

Béďa, Blonďák, Beduard, hostující Víťa a stálý basista Sebranky Angrešt (David Kristl) vyčkali, až sál zcela ztichne. Teprve potom se, pro Sebranku v premiérovém provedení, rozezněla Reminiscence, závěrečná píseň cédéčka. V aražmá nástrojů i hlasů jiná, ale stále  prostá, velebná, v čistotě myšlenky dojemně krásná. Když dozněla, viděl jsem přes slanou mlhu, jak si nejeden muž cpe do oka vlastní pěst, nejedna z dam vytahuje z kabelky kapesníček a v oku slzičku utírá. Po této se už žádná další píseň přidávat nedá. Zvedáme se, loučíme...

Úplně na konci jsem mluvil s nejmenovaným mladším kolegou publicistou. Byl strašně rád, že o tom nemusí nic psát, výhrad že by bylo... Jo, výhrad je opravdu dost! Taky jsem je uvedl. Snad mi bude prominuto, že přeze všechny nedostatky se mi křest CD Vzpomínka na starou stezku líbil. Snad pro pocit, že jsem na té stezce na chvíli byl. Myslím, že můj pocit sdílela většina diváků v sále.