FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Rok se s rokem schází, co trochu bilancování z Vaší strany? Co cítíte se povedlo, co chystáte, co se nepovedlo, co nechystáte, co se chystáte zlepšit, nebo změnit?

foto: archiv

Martin: Celkově byl rok 2003 úspěšný, protože pro nás znamenal hlavně vydání desky. Vydali jsme jí 13. února u Indies, což je úspěch. Deska se prodává dobře, myslím si, aspoň teda podle informací, které se k nám dostávají. Máme třeba takové koncerty, jako třeba v Plzni, kde bylo pět diváků a prodaly se čtyři cédéčka... To si myslím, že je právě správný. Těm lidem, co na nás byli, to bylo tak trapný, že si aspoň koupili cédéčka. Byli na nás hodní.  Jinak s deskou přišel samozřejmě i nárůst hraní. Byli jsme opravdu zmlsaní, od března do srpna jsme odehráli asi třicet koncertů. A samozřejmě pak přišel takový pád, což je asi logické. Od prázdnin do prosince jsme hráli asi třikrát, což je zase málo. Přičítáme to na vrub tomu, že jsme nedostali toho Krtečka. Já si myslím, že to od Žambochů bylo docela nefér. Samozřejmě ze spolehlivého zdroje víme, že ze Vsetína do Náměště je to mnohem blíž, než z Liberce do Náměště. A oni přijeli jako celá jedna Vsetínská čtvrť plus nějaký hokejový fanklub a všichni jim dali hlas?.. (smích) Jinak by samozřejmě vyhrál Disneyband a nezastavilo by nás to v tom rozletu, který jsme měli.

A děláte si teda alespoň s Žambochama  nějaké pořádné naschvály?

Martin: Děláme si naschvály. My jsme je pozvali do Liberce na koncert. Byli hrozně naštvaní a nás zase naštvalo, že přijeli. Přistoupili na tuhle tvrdou hru! Přijeli do Liberce, odehráli, dokonce byli lepší než my, což mě teda znova nakrklo, tak čekám, kdy oni udělají tu sviňárnu, a pozvou si nás. Kromě toho - dneska s nima budeme hrát zase. Půjdeme tvrdě do sebe - hrozně moc.

A co do budoucna?

Martin: No, do budoucna zničíme Žambochy, že jo. Zásadní cíl zničit Žambochy. (smích) Ne, já si dělám srandu, já je mám hrozně rád, dělají dobrou muziku. Do budoucna v zásadě nic. Nic měnit nechceme, líbí se nám, jak to je. Máme udělaných osm nových písniček, který bysme rádi zaranžovali. Tak trochu základ pro další desku ? ta by případně mohla přijít v roce 2006?.

2006?! To ty Žambochy moc rychle nedohoníte!

Martin: Žamboši ještě žádnou desku nemají, že jo, prostě v tomhle jsme vpředu. No, my se chceme hlavně snažit změnit to, abychom častěji hráli v kapelním obsazení. Baví nás to a chceme to zkoušet častěji.

Chystáte se znova na Krtečka, nebo případně na Portu?

Martin: Na Portu určitě ne. Co se týká Krtečka, ještě se musíme o tom s Věrkou domluvit. My jsme to vždycky brali spíš jako příležitost k hraní, než jako nějakou soutěž. Škoda, že to prostě není tak, že bysme měli zajištěný hraní na Zahradě bez Krtečka. To už bysme asi nezávodili, protože mě to přichází v současný době už takové divné.
Ale  tady Věrka kývala, že asi budeme o Krtečka závodit. Tak uvidíme, kdo nás porazí letos.

Žamboši se prý už nechystají na žádné soutěže?

Martin: No jasně, ti už jsou za vodou, ti budou teď jenom vydávat desky?.

Já samozřejmě znám tvůj příbuzenský vztah s Jarretem. Přispíváš do Jarretu s texty, písničkami nebo zase naopak Jarret nebo jen brácha Disneybandu? Ovlivňujete se i obecněji nějak umělecky?

Martin: Já si myslím, že já do Jarretu nemám co mluvit. Nikdy jsem jim do toho nemluvil?

Měl jsem na mysli spíš připomáhat než přímo mluvit?.

Martin: Já vím, ale já se toho chytím, protože brácha naopak - ten nám do Disneybandu mluví velmi často a rád. Nejhorší na tom je, že má pravdu - často.
Spolupráce s Jarretem nebyla nikdy velká.

foto: Vítek Školník Urban ©

Takže Věrka tě tlačí, abys písničky dával víc spíš do Disneybandu??

Martin: No, to je logické. Ale většinou to jsou věci, které já nejsem schopný zahrát, nebo by to prostě bylo ve dvou neřešitelné.

Věra: Ono jde většinou o bigbeatové písně, které my moc hrát nemůžeme?

Martin: Třeba Bouřka nad Bílou, kterou by Jarreti teď měli hrát, byla vyloženě bigbeatová věc a oni to udělali zas tak, jak je to už u Jarretů normální. Oni ty rychlé, tvrdé písničky hrají pomalu a něžně a  písničky, které mají největší sklon být balady, tak ty natáhnou?
Prostě tím, jak odešel Bohoušek, se asi naše spolupráce trošku zhustí. To je tak všechno. Napsal jsem pár věcí, dal jsem jim vybrat a oni si nějakou vzali.

S Jarrety, tedy s jejich větší částí,  jste si také zahráli na desce. Co aranže pro jejich nástroje - ty jsi také dělal ty?

Martin: Základ jsme my dva, Jarreti se potom postupně nabalují. Necháváme jim volný prostor, ať si to udělají, jak chtějí. Zásada je, že pořád to musí být duo - myslím, že to je na desce dobře slyšet.  I když s náma hrají, tak jsou vlastně jako doprovodné těleso. Moc se mi na klukách líbí, že se nepředvádí.

Věrko, ty tu skoro stále mlčíš. Řekneš nám alespoň něco na svého miláčka, na pana zaměstnaného? Co on vlastně dělá?

Věra: Málo teď píše písničky, má málo času.

A když napíše nějakou pěknou, tak jí dá Jarretu, že?

Věra:To je otázka dvou předešlých let, to co napsal pro Jarrety. Už tolik nepíše, jako psával, ale máme zásobu.

Co ti více chybí, Martine? Inspirace nebo čas?

Martin: Chybí čas. Mám rozdělané asi čtyři věci, takže si myslím, že to není tak úplně špatný. Vždycky  je pro mě důležité mít něco rozdělaného, protože mě to nutí někdy to dopsat.
Věrka už má i problémy si ty všechny texty zapamatovat. Už jich je hodně, takže musíme trošku přibrzdit.
Odcituji teď Marka Štulíra, to je člověk, který má neustále nádherné poznámky dle selského rozumu, které dávají logiku a jsou úplně pravdivé. Říká: "Nespěchej s těma novýma písničkama, protože teď máte desku a ty písničky, co jsou na desce, si to musí nejdřív odpracovat, odbýt si to, a pak teprve začněte s nějakýma novýma věcma." Nám to stejně moc nedá. Stejně máme nové písničky radši, než ty staré.

Co nám prozradíš, Martine, ty na svojí partnerku? Krom toho, že se mnou neustále tráví dny v Hradci?

foto: Vítek Školník Urban ©

Martin: Málo píše písničky. (smích)
Musím jí asi nějak víc zapojit, co se týká muziky, protože je nedočkavá a chtěla by víc než zpívat.  Mně přijde, že by to byla škoda.

Co zajímavého za nástroj by nás u ní mohlo čekat?

Martin: Já jsem o tom hrozně přemýšlel. Od Ježíška dostala kytaru, ale myslím si, že kytara to nebude. Disneyband je hodně těžký na to, dělat do něj nějakou druhou kytaru. Spíš bych hrozně rád zainteresoval nástroje jako je třeba xylofon nebo nějaké zvonkohry nebo něco takového. Máme teď minimálně dvě nebo tři písničky, kde bych si to představil. Se starýma věcma ale nebudeme rozhodně dělat nic. Věrka je hodně rytmický a melodický člověk, a tak je spíš problém v tom, jakým způsobem píšu písničky. Jinak už by se to asi dávno dalo nějak udělat.

Chystáte nějaké zvláštní projekty mimo Disneyband kromě již zmiňovaných Jarretů?

Martin: Ne, nechystáme. Mám spíš takový sen, jako to teď udělala Lucie. Prostě udělat ty písničky se smyčcovým kvartetem. Aby tam byly prostě smyčcové nástroje. Ale je zase problém v tom, že ty písničky jsou těžké. Dal jsem je dvěma hodně dobrým muzikantům. Chtěli jsme to zapsat do not a dát na webové  stránky, aby si to lidi mohli hrát u táboráku, ale zjistili jsme, že je to neschůdné.

Pro tebe je tedy neschůdné dávat to do not? Nebo si myslíš, že to u Vás nemá smysl?

Martin: Ne, já si myslím, že je to dobrý nápad. Písničky není těžké zahrát, ale je těžké je teoreticky zpracovat. Já jsem teoretický analfabet, co se muziky týče. Jak právě říkal člověk, který měl vést ten smyčcový kvartet. Jednou se mě zeptal: "Umíš teorii?" Já: "Moc ne". "Tak se to neuč. Já jsem se v té tvojí muzice dočkal takových překvapení, že jde harmonicky spojit něco, co je podle mě úplně neslučitelné a ono to funguje!"
Nebo Břehy řeky Sha, kde jsme zjistili, že se velmi nepravidelně střídá devítiosminový takt, desetiosminový, osmiosminový a pětičtvrťový.  Ale když to člověk poslouchá, tak z toho vůbec ten pocit nemá.
Takže projekty se trošku brzdí na složitosti věcí.

Jak se znáte dlouho? A jak jste se vlastně dali dohromady?

Věra: Martin se teď opotil, s čím přijdu? Známe se šest let. Vyhlédl si mě jako zpěvačku k nim do divadla na jednom vystoupení, kde jsem vystupovala se svou tehdejší kapelou Nesuš - byly jsme čtyři holky. Ale z toho samozřejmě sešlo, protože tak pouze oblboval slečny?

Martin: ?.To není pravda, já se musím bránit. Na ženský jsem to zkoušel různýma způsobama, protože já jsem člověk s fantazií - velmi nápaditý. Nicméně jsme v té době opravdu potřebovali zpěvačku do divadla. Ale do čtrnácti dnů jsem divadelní muziku přestal dělat úplně, začal ji dělat Marek Otl. Takže jsme ji už nepotřebovali. Věrka to doteď bere, jako že jsem jí chtěl sbalit, ale já jsem v té době byl normálně zamilovaný  do úplně někoho jiného. Až když jsem se odmiloval, tak jsem zjistil, že ona je vlastně taky docela hezká? Dostanu přes držku. (smích)

Věra: Pak jsme se potkali na nějakém mejdanu a tam mi nabídl, jestli bych s ním nezpívala na LDNce,  Zjistili jsme, že naše hlasy k sobě dobře pasují.
V té době se mu rozpadla kapela Disneyband (jako bigbeatová formace). Martin mi písničky vždycky doma přehrával, a tak jsem se ho po tom zklamání snažila přemluvit, aby to zkusil se mnou. Přišlo mi, že by byla škoda, aby ty písničky lidi neslyšeli. Pořád nechtěl. Nakonec mu ale někdo promluvil do duše. 13. května 2000 jsme měli první koncert. No, a společná práce se nám zalíbila,  dá se vymýšlet spousta věcí.

Co zajímavého to přineslo, co odneslo?

Věra: Pro mě je to každopádně nová zkušenost.  Co se týče zpívání, tak nějak se v naší muzice objevuju. Martin mi dává obrovský prostor. Vlastně si můžu dělat, co chci. U tvorby druhých hlasů si zkouším teoretické paskvily v praxi. Hrozně se mi líbí dělat disonantní dvojhlasy - třeba taková zvětšená kvarta, ta není k zahození. (smích) Baví mě to.

Co ti to odneslo?

Martin: Sebralo mi to léta. (smích) Ne, nic mi to neodneslo, zatím mi to přináší.?.
A ještě k těm druhým hlasům. Říká se, že jsme těma našima dvojhlasama charakterističtí. Onehdá přišel v Telči chlapík (z Liberce dokonce):

foto: archiv

Jak vás berou lidi doma? Berou Vás alespoň třeba jako Jarrety?

Martin:  Na křtu desky jsme úplně vyprodali Experimentální studio (Liberec), to bylo příjemné.  Křtili jsme ještě v Akcentu  v Praze a na Staré pekárně v Brně. Všechny křty dopadly dobře.

Jaký máte vztah k Telči?  Určitě jste tady hrávali i v létě, je to pro Vás nějakým způsobem zvláštní festival?

Věra: Zrovna včera, když jsme přijeli, tak jsem konstatovala, že když vjedu do Telče, najednou se všechno změní, spadne ze mě obrovská tíha. Najednou je všude krásně, pohoda, člověk tu potká  známý, který třeba rok neviděl.
Zimní Telč je pro mě jiná. Je to takové spíš "muzikanti sami sobě", tím spíš se ale vzájemně užijí.  Nemám ráda moc lidí pohromadě, takže je to pro mě klidnější.

Martin: Město šťastných lásek - myslím si, že Medvědovo logo-motto platí. Tady je nějaký "genius loci", který na lidi působí velmi pozitivně, kromě snad zpěváka z Visacího zámku. Já to tady mám strašně rád a víceméně si Telč nemůžu odpustit.
Mám hrozně rád Medvěda, prostě mě ten člověk sedí. A mám pocit, že on začíná mít rád i nás.
Pro mě byl životní sen zahrát si na hlavní scéně na zámeckém nádvoří, což se nám v létě povedlo ?. Sezónu si bez Telče neumím představit.

?.s přiživením se s Jarretem?

Martin:  Samozřejmě jsme se k nim přicucli. Zase nebýt Jarretů, tak si  v Telči nezahrajeme, to je jasné. On nás taky Medvěd bere všechny prostě jako Jarret.
Jinak co se týká zimních prázdnin v Telči, loni jsme tady podepisovali smlouvu na desku, prostě samá pozitiva. Negativní jsou na tom akorát ty bolehlavy po ránu.

Chtěli byste na závěr něco vyslat našim čtenářům?

Martin: Hrozně rád bych poděkoval všem lidem, se kterýma jsme se v roce 2003 potkali, kteří nás pochválili, kteří nám pomohli k desce.
Pozdravuji určitě Frantu Petříka s Radkem Kudrnou, to jsou naši hudební režiséři, Milana Páleše z Indies, děkujeme Medvědovi, děkujeme Jarretům, všem Brožkovým, Jiřiny  nevyjímaje, Žambochům?.

Věra: Já bych chtěla všem lidem popřát hlavně zdraví, protože toho je opravdu potřeba. A pak, aby kolem sebe měli přátele, o které se můžou opřít.