Jarret: Ten vlak už byl rozjetej, jen jsme si nastoupili?

04.09.2002 Jarret: Ten vlak už byl rozjetej, jen jsme si nastoupili? (Vladimír Konopas - Šaolín)

Rozhovor s jednou z největších folkových nadějí naší generace jsem točil během léta na etapy, ale myslím, že to není moc znát. Možná i proto, že názory Marka Štulíra a Bohouše Vašáka, mých dnešních interwijuků, se určitě den ze dne nemění, a také proto, že s nimi je příjemné každé setkání, byť by bylo sebekratší. Vy si uvařte dobrou kávu či čaj, a pohodlně se u svého monitoru usaďte - následný rozhovor je totiž asi nejdelší v celé historii FOLKtimu. Příjemné počtení.

Jako celek působíte navenek velmi pohodovým dojmem. Podle mě ale každá kapela přeci jen má ve svém středu alespoň jednoho "prudiče", který se většinou stará o to, aby všechno fungovalo a všichni byli všude včas?

Bohouš: To je daný tím, že jak jsme vedle sebe vyrůstali, tak ty přirozený vlohy, který v sobě každej z nás má, postupně vykrystalizovaly a staly se?
Marek: ?státotvornýma?
Bohouš: ...jasně státotvornýma nebo spíš skupinutvornýma. Prostě vyvinulo se to, že Marek je přes organizační záležitosti, peníze, dopravu a tyhlety věci, Michal je přes domlouvání kšeftů, a já jsem přes to, abych prudil a dělal špatnou náladu (smích).
Marek: No né, když se na někoho čeká, tak je to Bohouš. Když někdo nemá trsátko, tak je to Bohouš, ale zase na druhou stranu je potřeba říct, že u nás už to dospělo do takovýho stádia, že se tím bavíme. Pořád se to drží v nějakých intencích. My jsme totiž na začátku tý kapely zavedli - protože jsme občas nebyli schopný se sejít - takový pravidlo (to jsme ještě chodili na gymply a na střední školy), že kdo přijde pozdě o deset minut, tak zaplatí pětikorunu. Což, protože to bylo těsně po revoluci, byla tenkrát strašná suma. To bylo kapesný téměř na měsíc. Já už jsem naštěstí chodil do práce, ale třeba pro Bohouška to byla nepředstavitelná suma (Bohouš protestuje - poznámka zapisovatele). Ta suma byla prostě tak stimulující, že Bohouš začal chodit včas.
Bohouš: Spíš jde o to, že tam je stanová jasná sankce, a že to není takový, že se jen sedne a řekne se: pojďme chodit včas. Prostě se řeklo, že se za to bude platit. Ale ono ani nejde o to, kolik dáš, ale že je ti trapný, že tě takhle někdo šikanuje?
Marek: Takže když jsme na začátku řekli, že Bohouš chodí pozdě, tak je to samozřejmě v intencích nějakých deseti minut. My si tedy děláme srandu z Bohouše, ale v tom souručenství lidí se to stává každýmu. Celkově, myslím, u nás panuje dobrá atmosféra.

Jak všichni víme z vašich stránek, kapelu původně založil Michal s Markem. Na co posléze nalákali tebe, Bohouši? Znali jste se už před tím?

Bohouš: To je pěkná otázka, zrovna nedávno jsme tu historii oživili. Jde o to, že skupina vznikla tak, že kluci si chtěli zahrát, a taky Michal chtěl sbalit holky. No a pak získali hrozně rychle prestiž v celým Liberci.
Marek: V rámci těch středních škol samozřejmě?
Bohouš: Jasně - těch, kteří vědí?
Marek: Jak se říká po těch školách: hele, to je fakt dobrá kapela, protože měli už tři koncerty? (a ty se odehrávaly ve 3.A)
Bohouš: Hlavně Michal byl už v těch dobách hrozně nadějnej kytarista, měl dobrej nástroj - on je fakt šikovnej. O Markovi jsem nic nevěděl, protože on se vždycky tvářil tak, jako že to je jasňačka. Že když přišel a řekl: hele pořádáme konkurz na basistu, nechceš se zúčastnit, tak jsem to ještě konzultoval s učitelem, kterej nás měl na hudebku, a on říkal: jo běž do toho. Já jsem z toho měl hrozný bobky, nakonec jsem se ale zúčastnil, zjistil jsem, že hledaj vlastně jenom dalšího člověka, na tu basu jsem hrál chviličku, přes první léto?
Marek: Během toho léta Bohouš přines písničky a ukázalo se, že je nesmysl, aby hrál na basu?
Bohouš: Furt jsme si střídali nástroje jak trubky, já jsem chvíli hrál na basu, ale vlastní věci jsem hrál na kytaru, tak jsme to pak zhodnotili jako nesmysl, a řekli jsme si, že bude každej hrát to svý.

To byl docela racionální krok?

Marek: Myslím, že to bylo docela výborný, protože takhle jako Bohouš bych na tu kytaru nikdy nehrál, a naopak, s tou basou jsem se strašně našel. U Michala to bylo jasný, Michal byl kytarista. I ten krok, že si potom koupil elektrickou kytaru, byl jasnej. Bohoušek totiž nosil vlastní písničky a sám si je i zpíval, protože se ukázalo, že ta interpretace svejch prožitejch věcí je nejlepší. Takže se naprosto logicky vyvinulo to, že Michal, jak postupně přestával zpívat ve větším, si vzal elektriku a hraje sóla.
Bohouš: V podstatě to nebylo žádný nucení se, vyšlo to úplně přirozeně. Jedinej racionální krok byl ten, že Marek řekl: já tedy budu hrát na basu, a vzápětí si koupil kombo, o kterém Šany z Bokomary prohlásila, že on má dražší kombo než ona barák.
Marek: To byl jeden z nejhorších kaufů mýho života, protože ten aparát sice hraje bezvadně, ale je tak strašně velkej a těžkej, že už se v životě neztopořím k tomu, abych vypláz takovej balík zase za něco takovýho.

Jaké pohnutky vedly ke vstupu do Jarretu Hanku?

Marek: To je otřepaná historka, kterou jsme říkali mockrát. Je potřeba vědět, že já jsem byl hrozně namachrovanej typ, uměl jsem asi sedm akordů na kytaru, a myslel jsem, že jsem asi nejlepší kytarista v Liberci - to je samozřejmý - a možná v celý republice, jestli ne v Evropě. Takže jsme s Michalem takhle furt machrovali a koukali jsme na někoho, jak hraje, když jsme tam zahlídli Hanku, která se nám hrozně líbila. Šli jsme tedy za ní domů - to jsme existovali asi tři měsíce, a měli jsme za sebou asi jeden koncert - a nabídli jsme jí, že bysme jí jako přijali. A ona že si to musí rozmyslet. A my na to: jak rozmyslet? Nakonec si to ale rozmyslela hned a řekla, že jo.
Bohouš: Tam taky šlo o to, že my jsme všichni tři chodili k Pavlovi Havlíkovi na kytaru, Hanka zpívala v Gaudee, a navíc se učila hrát na flétnu u Mirka Ošance, což byl tehdejší spoluhráč Pavla Havlíka. To všechno je jedna líheň. Náš průsečík jsou totiž tihle dva lidi - Havlík a Ošanec.
Marek: To je vlastně i největší zásluha toho Pavla Havlíka - že nás dal dohromady.

K Pavlovi Havlíkovi jsem se právě chtěl dostat. A ještě mi povězte - spousta folkových i folkrockových kapel skuhrá, že mají horší pozici, protože nejsou pražáci. Vy jste si z toho udělali přednost. Pohovořte trochu o libereckém folkovém klimatu?

Bohouš: V Liberci byli ve správnou dobu správný lidi na správným místě, a s otevřenýma ušima. Protože právě Pavel Havlík s Mirkem Ošancem a Honzou Nikendeyem, to byli lidi, který byli hodně ve předu. O tom svědčí už jenom to, že Havlík sám dostal lano od Nerezu, aby s nima hrál. Oni zkrátka poslouchali tu správnou muziku a byli trochu napřed. Jeli v tom správným proudu.
Marek: Oni opravdu jeli v jiným proudu. Ten americkej folkrock, kterej tady vlastně frčí až teď, tak ten oni hráli už před těmi patnácti lety, a hráli ho dobře. Je strašná škoda, že ti A hosté a posléze i Jentaci nevydrželi, protože oni by to vlastně nám, těm mladým kapelám, prošlápli. A nejenom nám z Liberce, ale úplně všem. Kdyby to ti Jentaci vydrželi, tak tady mohli otevřít hrozně širokou dálnici, a lidi by už byli vůči tomu otevřenější. Protože když je to už jednou dobrý, tak to zkusí znova.
Bohouš: Všechno je o osobnostech, a tam se ty osobnosti urodili - Havlík s Ošancem - a přitáhli k sobě spoustu mladejch lidí.
Marek: A jak jsi říkal o tom, že nejsme z Prahy - samozřejmě, může to být handicap, ale taky to může být přednost, hlavně proto, že tě nic nerozptyluje. V tý Praze, jak je veliká, a těch lidí se tam potkává tolik, tak se ti může snadno stát, že ta sestava se neudrží, což je taky problém většiny pražských kapel. Ta kapela se neudrží proto, že se ty lidi třeba seznáměj s jinýma lidma, se kterýma třeba chtěj hrát, těch rušivejch elementů je tam příliš mnoho. Zatímco my jsme těch prvních pět let nikam nejezdili a hráli jsme si tam na tom svým písečku.
Bohouš: A hlavně jsme měli jasně danou vizi. My jsme to vlastně od těch A hostů jen přejali, začali jsme hrát jejich věci?
Marek: Ten model byl jasně nastartovanej. K tomu vlaku, kterej musíš většinou pracně roztlačovat, my jsme prostě přišli s těma futrálkama a jenom jsme si do něj nastoupili. A za tohle jsme teda těm klukům, Pavlovi s Mirkem, strašně vděčný.

A pamatujete si alespoň trochu dobu největší slávy A hostů? Chodili jste na koncerty, nebo jste se s jejich tvorbou seznámili až dodatečně?

Marek: Já jsem přišel do Liberce v osmnácti, takže jsem vlastně viděl jen poslední dva koncerty A hostů, co vůbec byly. Ale v tý době už jsem je měl za hroznou legendu, protože tu partičku lidí už jsem vlastně znal z dob, kdy jsem ještě v Liberci nebydlel. Takže my jsme to všechno viděli jen v takovým krátkým záblesku, což je možná lepší, protože jsme si tu legendu o nich nikdy nemohli zkazit tím, že bysme je viděli hrát na živo. A pro nás to jsou opravdu legendární záležitosti. My jsme byli tenkrát taková ta partička mladých lidí, protože Bohouškovi bylo šestnáct, Hance čtrnáct, a nám s Michalem osmnáct, chodili jsme se dívat na ty Jentaky a byli jsme z nich u vytržení. Taky jsme hráli jejich písničky, protože se nám to strašně líbilo, a navíc ta kapela děsně šlapala. A teď se do těch Jentaků přelilo vlastně kus těch A hostů a fungovalo to dál, takže nejvíc Jentaků zažil Míša Kadlec, což byl Havlíkův nejoblíbenější žák. On do něj Pavel vkládal velký, a myslím, že vcelku oprávněný naděje. My díky tomu, že to v tom Liberci ty Jentaci takhle hrozně rozjeli, jsme se s tím svezli - to jsou i ty desky Pašijová hra nebo ty Vánoce. To je všechno ten vlak, ke spoustě věcí jsme přišli jako slepí k houslím. A ta největší deviza Jarretu je v tom, že se tam potkali lidi, ze kterých každej má jiný schopnosti. To asi nebyl původně Havlíkův záměr, i když asi tušil, že čteme stejný knížky a nebo posloucháme stejnou muziku. Protože na Bohouška nás s Michalem taky nasměroval Pavel, a on vlastně naopak pošťouchnul Bohouše k nám.

Pavel Havlík vám asi pak pomáhal i s klubem a tak podobně, ne?

Bohouš: On je a byl dramaturg Experimentálního studia, to znamená, že když jsme s ním měli takovejhle kontakt, tak nám dal prostor pro hraní. To je podstatný.
Marek: Zase je pravda, že na druhou stranu se ten Pavel celkem záhy snažil o to, abychom se co nejdřív osamostatnili. Což se nakonec ukázalo jako dobrá věc. On nás taky naučil takový ty věci, který by nám asi těžko docházely samotným - že za muziku nedostáváme dlouho žádný peníze. Že je naprosto normální těm lidem bejt vděčný, že na tebe přišli. A těch vzorců chování, který on měl podložený těma patnácti nebo osmnácti letama aktivního hraní, tak těch nám předal bezpočet. To jsou všechno věci, který ti to strašně usnadněj. Protože když máš někoho, koho si opravdu vážíš, a on ti řekne takovouhle věc, tak se snažíš podle toho chovat. Ten člověk je prostě tvůj idol. Je strašná škoda, že v poslední době se to tak nějak rozvolnilo, ale asi je to zase přirozenej vývoj.

Pavel Havlík byl a je bezesporu silná osobnost, a to i muzikantská. Čerpáš nějak, Bohouši, ve své tvorbě z jeho a A hostovského odkazu vůbec? Nějaké jejich písně hrajete dodnes, to se přece musí nějak projevit?

Bohouš: No my teď hrajeme jen asi dvě nebo tři písničky od A hostů, ale ono to je o tom, že Pavel, jak jsme říkali, nám dal vizi, a to je to, co mi trčí v základech. My nakonec - formálně vzato - hrajeme tu muziku, co hráli oni - vycházíme ze stejnejch kořenů. Mě se ty Havlíkovy věci líběj moc, ale vůbec nijak to necejtím tak, že bych k tomu přistupoval jako Havlík. To je o tom, že to mám předaný, tahle jsem byl nasměrovanej, a takhle se na to koukám. A to je dohledatelný. Lidi samozřejmě viděj, že to je podobný, a že to z toho vychází, ale já si to neuvědomuju. Jenom prostě mám hodně podobný vidění, jako má on.

Mluvili jste někdy vy dva s Havlíkem o tom, jak třeba on píše?

Bohouš: Mockrát. Ono to totiž postupem času bylo tak, že se ze žáka stal partner. Že potom už je to takový: co píšeš?, já mám teďka tohle?Což jsem úplně zíral. On mi třeba mockrát říkal ohledně textů, že mi chybí řemeslo. Třeba mi vytýkal, že: uděláš si text a už na tom potom moc neděláš, kašleš na to. On mi říkal, že má na jednu melodii dvanáct verzí textu. Tak to mě svým způsobem motivuje, on má prostě svůj způsob práce. A já něco slyším, protože chci, a inspiruje mne to, a něco neslyším, protože nechci. A taky tím, jak se to posouvá jinam, tak se o těhle věcech už moc nebavíme. On už nám ani poslední dobou moc písní nedává, on už ani moc nepíše. Takže teď už je to spíš o tom ovlivňování lidským, než že bych cejtil, že za mnou stojí.

A ty v tuhle chvíli tvoříš jakým způsobem? Co je pro tebe ten prvotní podnět? Vychází to nějak z melodie nebo z textu?

Bohouš: To je tak, že prostě brnkám na kytaru když jsem čerstvej, snažím se dát do hromady nějakej shluk akordů a i rytmů, a dát dohromady první větu. To určitě znáš - najednou přijde moment, kdy se objeví ta věta, která sama o sobě rytmicky i melodicky něco otvírá, a dál už je to dosazovačka, je to prostě křížovka. Já jsem snad udělal v životě jen dvě věci, kdy jsem vycházel z textu, jednou to byla moje vlastní jakoby básnička a potřetí to byl ten Skácel (O nejbližší vině - pozn. aut.). Potřetí to bylo tak půl na půl, kdy chodím a rytmizuju si nějakej text a snažím se to do toho dosadit.To mi jde ale hůř, než opačně, kdy už to mám daný. A to pak hraju do zblbnutí, nejdřív se svahilštinou, postupně to do toho dosazuju, a takhle se to narodí.

Já už jsem v recenzi psal, že mi ta poslední deska přijde hodně skácelovská, ty jsi nikde neprotestoval, takže budeš asi ovlivněnej..

Bohouš: Když to takhle řekneš a vidíš to tam, tak já jsem jenom rád. Já samozřejmě jeho věci čtu, tu a tam to může mít i charakter krádeže, že jsi třeba půjčím ten stracholam, ale jsou i věci, u kterých vím, že i pořadím slov nebo náhledem na svět? Ono totiž, když o tom textu uvažuju - tak já mám téma, který zpracovávám, a teď vím, že to jde říct různým způsobem. A v tom okamžiku jsem v takovým dilematu, kdy si říkám jak to bude, a můžu si na to půjčit třeba ten jeho způsob vidění.
Marek: Mě zase Bohoušek nejvíc připomíná, a z těch lidí, který znám a který žijou blízko, má nejblíž asi k Jakubovi Nohovi. A shodou okolností je neuvěřitelný, že maj i podobný životy, i podobný názory a podobný modely chování. Tam je těch zpřízněností prostě moc.

Tím Skácelem jsme vlastně už nakousli to, že jste nedávno vydali novou desku s názvem UNIKAT. Jak jste dospěli k tomu, že tam nebudou žádné cover verze, třeba od A hostů, které hráváte, ale že to bude celé autorské?

Marek: To je jednoduchý - protože ty věci, který hrajeme převzatý, jsou už většinou někde natočený a spíš počítáme s tím, že bychom je někdy natočili živě. Aby tam byl určitej rozdíl.
Bohouš: Většinou když děláš cover na desku, tak jí zpracováváš po svým, musí tam být cítit nějaký přínos. Přehrát to jako gramec a nahrát to, nemá skoro význam. A protože jsme nic takovýho neměli a měli jsme dost vlastních původních věcí, tak jsme nic takovýho nezařazovali. Ale jak říká Marek, připravovaná živá deska, kterou bysme chtěli zrealizovat, by mohla obsahovat třeba ty A hosty, protože když už nic jinýho, tak je to zajímavý aspoň tím, že to hrajeme naživo.
Marek: Ono totiž to, že se na tu desku čekalo pět let, nebylo zaviněný ani tak tím, že bysme měli nedostatek materiálu. My už jsme se na desce vlastně domlouvali tak před dvěma rokama s Peterem Binderem (vyhledávaný hudební režisér - pozn. aut.). A on říkal: jasně, natočíme to, ale já teď nemůžu, my chceme točit s Pavlou Milcovou novou desku. Tak jsme řekli, že počkáme do příštího roku. Další rok nám ale Binder řekl: my jsme to ještě nedotočili. Tak jsme řekli, že počkáme ještě půl roku a pak jsme se rozhodli, že už do toho říznem a půjdeme do toho třeba sami. Sestavili jsme takovej šíleně dlouhej list - to jsme seděli s klukama v hospodě - a napsali jsme tam asi padesát lidí, který nás všechny napadli, a pak jsme je bodovali. S tím, že kdo nám jako vyjde aritmeticky nejlíp, tak toho že oslovíme. Měli jsme tam nakonec asi pět favoritů, úplně první nám vyšel Milan Nytra. Tak jsme mu volali, a to byla úplně stejná písnička. Jakože: to je úplně super, ale teď nemám čas. Ale ani za měsíc neměl čas, a to už jsme řekli, že to nemůžeme odkládat do nekonečna, a rozhodli jsme se, že si zabukujem studio. V tu chvíli ale našeho klávesistu Vlastu něco napadlo a najednou říká: co kdybychom zavolali Michalovi Němcovi? A my: no jo! Tak mu Michal Kadlec zavolal a Michal Němec říkal, že to ještě s nikým nedělal a abychom si nemysleli, že je pěkněj pes. Ale byla to pro nás asi ta nejšťastnější volba.

Tak to jste asi první kapela naší generace, u které vidím, že jí takhle záleží na hudební režii?

Bohouš: To je ale vůbec nejdůležitější na celým natáčení!
Marek: Totiž to vzniklo tím, že my jsme měli úplně frustrující zážitek z natáčení tý první desky. Pavel Havlík tam měl být totiž producent a zároveň i hudební režisér. Ale shodou nešťastných náhod se prostě stalo to, že on s námi v tom studiu v podstatě nebyl, a my jsme to tam lepili jak vlašťovky hnízdo s tím technikem, Honzou Seibtem. Jehož nebýt, tak by ta deska vůbec nevznikla. On tam s námi velmi obětavě a trpělivě stříhal, bylo to strašný. Vlastně na základě toho jsme si řekli, že už nikdy nedopustíme, aby to bylo takovýhle, a že se prostě vždycky s někým domluvíme, kdo tam s námi bude, komu se budeme moct svěřit sakum pikum, předáme mu ten materiál, a řekneme mu: tady to máš a udělej s náma, co uznáš za vhodný. Nakonec to bylo úplně výborný, protože ten Michal do toho vůbec nešahal. On řekl, že to bere jak to je, ale měl samozřejmě rozhodující slovo v tom, co už je dobrý a co ještě ne.

Kdybyste to měli vysvětlit, nějaké kapele, která se chystá na svou první desku: proč je tedy potřeba při natáčení zkušený hudební režisér?

Bohouš: Protože co já vím, tak každej, kdo si točí vlastní desku, je přesvědčenej o tom, že to dělá nejsprávnějc, ale nevidí se zvenku. Proto jsou třeba ty cizí oči, cizí uši. Hlavně záleží taky na osobnostech v tý kapele. Když je tam člověk, kterej má o tom stoprocentní přesvědčení a vlastně to rozděluje ostatním, tak to chápu. Ale u kapely, kde to je tak, že se musí ke každýmu rozhodnutí dospět kolektivně, byla představa, že tam budeme říkat: tohle je dobrý, a někdo řekne: tohle není dobrý, a nakonec: tak je to dobrý nebo to není dobrý? - taková představa pro nás byla absolutně nepřijatelná. A to je to nejdůležitější - že my si neděláme patent na to, že to víme.
Marek: Ale musí zavládnout konsensus. Že se všichni dohodnou, že v tý kapele s tím režisérem bude komunikovat jedinej člověk, v našem případě to byl Míša, a že nikdo jinej do toho nebude mít žádný kecy. Protože není možný se tam u toho pohádat. Tenhle model u nás zafungoval opravdu výborně. Navíc jsme měli štěstí, protože Michal Němec je neuvěřitelně laskavej člověk.

Vy jste se s ním znali dopředu?

Marek: My jsme s ním seděli někde v hospodě, věděli jsme o sobě, párkrát jsme někde společně hráli, ale že bysme se vysloveně znali, to ne. Tady taky hrál roli ten obrovskej respekt, kterej k němu máme, protože Jablkoň - to je pro nás pojem. Oni v tý hudbě něco dokázali, takže to není tak, že bys mu řek: nazdár, poď na pivo. To prostě takhle nefunguje. Já si moc dobře pamatuju, když jsme kdysi hráli poprvé s Marsyas, tak jsme chodili a sdělovali jsme si, že jsme čůrali s Kulhánkem na záchodě vedle sebe. A byli jsme z toho úplně u vytržení?

Byly nějaké chvíle ve studiu, kdy jste měli pocit, že to nejde?

Bohouš: Byla tam taková kosmetická záležitost, kdy jeden z nás se tam trošku nepohod s majitelem studia, ale nebylo to vůbec nic extra vyhrocenýho.
Marek: Štěkli na sebe a bylo to dobrý.
Bohouš: Jinak sebemenší zádrhel nikde.
Marek: Tam bylo taky důležitý, že Petr Werner, majitel studia, a Michal Němec jsou prostě duo, oni jsou na sebe zvyklí. A to byla hrozná výhoda, protože ten Petr tam prostě přijel, první dny tam s náma byl, a když viděl, že jsme v pohodě, tak nám ukázal, jak se ty mašinky obsluhujou, v deset hodin to zabalil, a my jsme tam mohli do třech do čtyrech do rána točit, jak jsme chtěli. Bylo to prostě daný tím, že oni se s tím Michalem znají už roky, že to byla šťasná shoda. Víš co bylo dobrý? Že my, když jsme si vybírali to studio, tak jsme to nevěděli. My jsme si vybrali dva zvukaře, se kterýma bysme to chtěli dělat - buď Petra Wernera a nebo Frantu Petříka, to je zvukař, kterej je úplně neskutečnej. Tak jsme furt váhali. No ale když ten Michal přišel s tím, že je tam zvyklej a my jsme mu říkali, kde bysme to chtěli točit, tak on úplně zajásal.

Já jsem si na té desce všiml - a už dlouhá léta u Jarretu pozoruju - zvláštního frázování, zvlášť u Hanky a Bohouše. Je původcem tohohle stylu Bohouš, jak se domnívám? Pokud ano, kde ses inspiroval?

Marek: Ta manýra je opravdu Bohoušova.
Bohouš: Opravdu mám takovej manýristickej zpěv, ale nikdy jsem se o to nesnažil. Třeba já ten svůj hlas vnímám tak, že mě se to moc nelíbí. Já bych chtěl mít hlas jako Bryan Adams, nebo Dan Bárta, takovýhle hlasy se mi líbí. Jenže takovejhle hlas nemám a tak musím být aspoň nějak jinak osobitej. Já když píšu písničku, tak mi dost záleží na tom, aby ten text byl do rytmu tý věci, aby ty slova byly co nejbíž. Jde o to, že Hanka je strašně flexibilní, ona je z nás vlastně největší muzikant, a ona ty moje manýry rychle absorbovala. Tys psal ve svý recenzi, že to sehraný frázování v Nebudeme - budeme, že je to pro tebe zážitek. I pro mě je to zážitek tu Hanku vidět, jak ona to do sebe rychle dostane. Protože já jsem tu písničku udělal, a pak jsem si pozval Hanku sólo k sobě, že na tom zapracujem. Za dvacet minut byl hotovej hlas, aranžmá, písnička, všechno. Zkrátka - já jsem jí nadiktoval slova, ona si to jednou zkusila, byly tam dvě chyby, a pak už to bylo dobrý. A to jsem ještě na tý desce nazpíval některý místa jinak, než je obvyklý. Hanka z toho byla trochu nešťastná a nadávala, ale jednou jsme jí to pustili a ona to tam měla. Ona je strašně šikovná.
Marek: Ona tu schopnost má vrozenou, takhle pod někým zpívat. Ty jakoby nazdobíš dort, dáš tam to ovoce a ona to zaleje tou želatinou. Ty se pak díváš na ten obraz a už se v něm můžeš vidět, protože je krásnej. Protože od tý želatiny se všecko odráží. Je to nádhera.
Bohouš: To je Hanka, no.

Z vaší muziky mám pocit, že musíte zkoušet poměrně často. Jak je to ve skutečnosti?

Marek: Ten režim je jednoduchej. My máme jednou za tejden v neděli od čtyřech hodin odpoledne už léta tříhodinovou zkoušku, která je rozpůlená čtvrthodinovou přestávkou, kdy si jdeme většinou pro pivo, nebo si poslechneme nějakou muziku nebo něco takovýho. Teď to máme tak, že máme tři zkoušky a soustředění. Na soustředění se odjíždí v pátek odpoledne, vracíme se v neděli odpoledne, a tam se pracuje intenzivně. Celý ten režim vzniknul, když jsme odešli na vejšky, a nebylo možno se vidět jinak, než o těch víkendech. Ale režim je to vynikající. Třeba ty soustředění už všichni v okolí naprosto respektují. Prostě kdokoliv z nás řekne: jedu na soustředění, tak si to nikdo v rodině neodváží jakkoliv zpochybnit. Navíc se na začátku jasně nastolilo pravidlo, že tam nesmí jezdit nikdo jinej. Vůbec neexistuje, že by tam přijela něčí partnerka. A my tam kolikrát vůbec nic neděláme, třeba jen koukáme na televizi, nebo neděláme nic, když je to potřeba. A ono to někdy potřeba je. Vlastně jenom tím, že jsme spolu, tak to krystalizuje.

Honza Provazník už s vámi pravidelně nevystupuje, přesto je všude uváděn jako součást širšího kádru. Jak je to tedy s jeho bytím a nebytím v Jarretu?

Marek: Honza Provazník je můj bratr. Já jsem Honzíka strašně chtěl přitáhnout k muzice, abych ho měl na očích. Jenže ono se ukázalo, že on je prostě hrozně dobrej. On už dneska hraje s takovejma esama jako je Kulhánek nebo Henych. On se sčuchnul s Bobby Houdou, s tím bluesmanem, a prostě na nás nemá čas (smích).
Bohouš: To je prostě konec takovýho toho ježdění, kdy ho měl Marek pod dohledem, protože on si jezdí jiný štace, jenom kdybychom se octli v Liberci, nebo ve stejný den na stejným festivalu, tak si s námi zahraje.
Marek: Ale když může tak s námi jede, myslím, že si jako bráchové rozumíme, ale jemu je devatenáct a jde hrozně raketově nahoru?

Tak držím palce Honzovi i vám, ať se daří. Díky za rozhovor.