FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Se zájmem jsem si přečetl článek Vojty Kiďáka Tomáška, který vyšel v jedenáctém čísle Tornádova Portýra pod názvem Jsem legenda. Abyste byli i vy v obraze, dovoluji si citovat inkriminovanou část článku:

"Projel jsem spousty festivalů a můžu zodpovědně prohlásit, že až na pár výjimek jsou v podstatě na jedno brdo. I když nevím, na které. No, posuďte sami. Větší nebo menší plac se sedačkama, pódium s plachtou, zvukař, pořadatelé, kapely, diváci. A stánky. Hlavně s pitím a klobásami. Pokud nehraje jó hvězda (známá z obrazovky, protože tou se určuje pro průměrného diváka kvalita), diváci, až na pár výjimek, se klidně baví, pijí, chroupají, posílají SMSky, nechávají pobíhat děti před pódiem, prostě se chovají tak zvaně volně neboli free. A muzikant se snaží, potí se, namáhá hlasivky ve snaze přeřvat toho uječeného tlustého spratka, lítajícího před jevištěm a snaží se sdělit, že ve stříbrné rose si dívka chladí rozpálené tělo, mučené noční touhou a do toho zvoní několik mobilů, syčí pípy a hluk z hlediště připomíná vietnamské tržiště v době špičky. Dá se s tím něco dělat? Nevěřím totiž, že by se jen tak vrátila doba slušnosti a tolerance."

Tolik tedy stať Tomáškova elaborátu. V úvodu celého článku se praví o tom, jak skvělá byla osmdesátá léta, a že co tehdejší vystupující, to dnešní legenda. Proti tomu nic, jsem v podstatě rád, že tomu tak je. Ani proti závěru článku nic nemám - Kiďák zde navrhuje jakýsi pojízdný jukebox, který by přejížděl od festivalu k festivalu a z cédéček reproduktoval "legendy" pokojně mezitím posedávající v zapadlých tichých hospůdkách - to jsem se aspoň dobře pobavil. S výše citovanou statí se ale ne a ne srovnat, a to už jsem si ji pozorně přečetl nejmíň patnáctkrát.

Ne, že by vždycky v hledištích současných festivalů vládlo hrobové ticho. Jenže? Kiďáka jsem poslouchal už jako kluk a jeho první desku jsem si běžel koupit ihned, jakmile byla v Gramodeskách pod naší školou k mání. Takže v tomhle problém nemám. Dokonce se občas na něj jdu podívat, když někde hraje v rámci festivalu, jehož se právě účastním. A to je právě to. Že jsem to viděl na vlastní oči. Malý příklad totiž následuje.

Do jednobrdových festivalů bude zřejmě muset Vojta Tomáško po letošku zařadit například i Mohelnický dostavník, který jsem pro příklad vybral (viděl jsem, slyšel jsem na vlastní oči a uši). Pro ilustraci musím předeslat, že program byl opravdu výborný a že i na sobotní hlavní scéně odvedl Aligátor coby dramaturg opravdu profesionální a bezchybnou práci. Všechno, co šlo gramaturgicky ovlivnit, opravdu šlapalo. Program - za vydatné pomoci spíkrovského dua Brabec, Souček - skutečně gradoval od první chvíle a co kapela nebo interpret, to další schůdek k vytoužené ohňostrojové nirváně. Jenže jednu věc dramaturg ovlivnit nedokáže, a to je výběr písní, které bude ten který interpret hrát. Před Kiďákem vystupovala Lokálka, před ní Daněk s Dvořáčkem. Obě sestavy zcela neomylně zařadily do svého repertoáru jak písně profláklé, tak třeba i ty méně známé, aby si posluchači zvykli i na písničky nové. Stěžejními opěrnými body u obou souborů ale byly (jak jinak na velkém festivalu, řeknete si) písničky, které chtěli diváci slyšet a kvůli kterým sem přijeli. Od toho už prostě folkové festivaly jsou.

Abych nezdržoval. Publikum bylo ještě při Lokálce zkoncentrované na maximum, reagovalo okamžitě na jakýkoli podnět z pódia, a jakékoli gesto těch nahoře směrem k nim odměňovalo bouřlivým aplausem. Potom přišel na pódium Vojta Tomáško s Ríšou Melicharem. Oproti Lokálce sice jasně výrazově (co do počtu nástrojů a hlasů) handicapovaní, nicméně přinejmenším stejně známí a oblíbení. Čekal jsem, kterou peckou zahájí a společně s klukama z Načasu jsme se přeli, jestli to bude Bílej tirák nebo Anděl strážnej můj. Bohužel pravdu z nás neměl nikdo. Kiďák začal naprosto neznámou písní z jeho desky Hvězdopad. Tak ta druhá, říkali jsme si, to bude ten Tirák. Zase Hvězdopad. Třetí písničku jsem vůbec neznal a když jsem se rozhlíd po okolí, zjistil jsem, že zřejmě nejen já, ale ani nikdo z okolostojících diváků. Publikum, rozpálené Lokálkou na nejvyšší možnou míru nejdřív zarazila statická nehybnost těch dvou pánů a protože nepřišel žádný známý podnět v podobě známé písně, kterého by se mohlo chytit, začalo postupně vychládat, až během třetího songu ztratilo koncentraci úplně. A co byste řekli, že se dělo dál? Správně. Kiďák s Ríšou si jeli "svý" písně ze "svý" desky (Kiďákem tolik zavrhované "byznys je byznys" v praxi), kterou ale (uvažujme, že by se jí doposud mohlo prodat tak dva, maximálně tři tisíce, vydavatel je z Plzně, čili tady jí z pěti tisíc lidí mohlo mít doma tak maximálně padesát posluchačů) skoro nikdo neznal a publikum lomozilo stále víc, až v hledišti i všude kolem zavládl brajgl Kiďákem posléze hbitě popsaný v jeho zmíněném legendoidním článku. A pokud jsem kdy měl Kiďáka Tomáška (přiměřeně jeho výšce, samozřejmě) za hvězdu, a pokud mělo jeho a Ríšovo vystoupení skutečně připomenout album Hvězdopad, pak musím potvrdit, že hvězdopad to tentokrát opravdu byl. A pořádnej.

Tedy. Po odchodu dua Tomáško - Melichar ze scény by musel Jirka Brabec udělat minimálně salto mortále, aby publikum znovu úplně zkoncentroval. A ačkoli se to spíkrům nakonec částečně podařilo (publikum netrpělivě očekávalo premiéru Jíry Meisnera v Kamelotu), měl toho stejně Roman Horký plný kecky a do varu dokázal diváky přivést až svým graciózním zahlavousólem. Festival od této chvíle pokračoval ve starých kolejích a já si šel dát do zadu k syčícím pípám velkýho ruma.

Co z toho všeho vyplývá? Kiďákův užalovaný článek mi připomněl jeho nejoblíbenější textové téma - naříkání, jak to dřív bylo všechno lepší, tráva byla zelenější a kamarádi kamarádštější. Přitom si myslím, že stačí přestat skuhrat, zamyslet se nad tím, proč se to tak může jevit a pokusit se najít příčinu. Jasně, ne vždy to jde. Ale v tomhle konkrétním případě je příčina hluku v publiku víc, než nabíledni. Že na velkém festivalu s tak různorodým publikem, jako je právě Dostavník se dají ve třiceti minutách zahrát maximálně dvě tři (!) neohraný věci, ví už dneska nejen Samson, Žalman nebo Pavel Dobeš, ale i takoví rybízkové českého folku (pánové a dáma prominou), jako Víťa Troníček, Jirka Mrázek nebo Žofka Kabelková. Jen některé legendy to bohužel nevědí. K jejich velké smůle.

| Více...

Komentáře pro tento článek

Přidat Nový Hledat RSS

Přidat komentář

Jméno: Email:  nezasílat reakcezasílat reakce Název: Naše hlavní město  antispamová kontrola UBBKód:         -barva-světlemodráčernámodrárůžovášedázelenásvětlezelenáhnědátmavěmodráolivováfialováčervenástříbrnázelenomodrábílážlutá -velikost-drobnémaléstřednívelkéobrovské     Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

lab  - Re: Je Tomáško skutecne legenda?   |.xxx |06.12.2001 07:10:00 Kidák proste nepochopil,že je legendou nikoliv proto, že nám své písnicky predává roky a že se tady roky pohybuje, ale proto, že se N E K T E R É jeho písnicky staly legendami. Odpovědět

Belmondo a Bublina  - Re: Re: Je Tomáško skutecne legenda?   |.xxx |06.12.2001 17:27:00 Vytáhnout na velkém festivalu nové ci neznámé písnicky skutecne není moudrý tah. Nicméne máme také jednu historku. Na prvním Portování u Bolka v okamžiku, kdy déšt odrovnal aparaturu vyvstal problém, kdo je schopný a ochotný zahrát "bezdrátove". Vzdal to treba i Wabi Danek. Vojta si sedl s kytarou, zacal hrát a všechno postupne ztichlo. Když dozpíval bylo slyšet bubnování kapek na celty? A jestli Vojta vzpomíná na to, že bývávalo zvykem i na velký festival prijet poslouchat muziku v první rade, tak to není plakání nad minulostí, ale spíš konstatování. Skutecne nevidíme duvod, proc by si interpreti tohoto žánru museli vynucovat pozornost treba akrobatickými prvky pri hre na kytaru?Kvuli podobným kouskum se chodívalo do cirkusu. Legendární kapely i muzikanti z osmdesátých let jsou velkým dílem legendární práve díky slušnosti tehdejších diváku. A ta je s tou dnešní opravdu nesrovnatelná. Odpovědět

Jan-Matej Rak  - Re: Re: Re: Je Tomáško skutecne legenda?   |.xxx |07.12.2001 02:27:00 tak s timhle musim souhlasit.Myslim, ze nazor(omlouvam se za to zjednoduseni), ze na velkych festivalech je nutne hrat jen zname pisne je blbost. Ten vztah je presne obraceny. Pote, co se nektere pisnicky nekterych interpretu proslavily, zacali je tito interpreti hrat ve velkem.Lidi si zvykli a tak jsou zvykli porad, ne naopak.Ja osobne jsem toho nazoru, ze by to melo byt naopak. Zahrat deset novych pisnicek a jeden starej hit. Proc mam poslouchat Trajdu copatou, Zachrante kone a podobny pecky porad dokola, kdyz uz je umi i vrby u potoka? Odpovědět

Jeroným  - Re: Re: Re: Je Tomáško skutecne legenda?   |.xxx |19.12.2001 13:42:00 Je to k vzteku, ale jsou chvíle, kdy se clovek cirkusu neubrání. Sólo Honolulu-za hlavou je tisíckrát primitivnejší, než jaká hraje Horký ve vetšine ostatních písní. Je smutné, že mu diváci tleskají zrovna za tohle.. Odpovědět

klaun2  - sólo za hlavou   |.xxx |15.01.2002 14:59:00 Navíc: každý slušný kytarista mi potvrdí, že kdo umí hrát "pred hlavou", umí hrát i za ní. Jde tedy o pouhopouhé poutové atrakce vhodné akoráte do cirkusu Odpovědět

Šaolín  - Re: sólo za hlavou   |.xxx |21.01.2002 16:14:00 Neodpustím si reagovat. V clánku jsem nechtel vyjádrit SVUJ nekonecný obdiv ke hre Romana Horkého za hlavou. Pokud si clánek lépe prectete, zjistíte, že podstatou mého sdelení bylo ríct, že diváci reagovali na sólo Romana Horkého. A že tahle "cirkusová" atrakce na ty lidi zabrala, to si teda pište. Povšimnete si, že já sám se ke hre Romana Horkého nevyjadruji a pokud dovolíte, ponechám ji bez komentáre i nadále Odpovědět

klaun2  - Re: Re: sólo za hlavou   |.xxx |24.01.2002 14:24:00 No, pokud jde o me, tak jsem neslyšel od R.Pokorného na kytaru nikdy nic svetoborného, takže pro me za me at si klidne príšte na pódiu polyká mece ci dští ohen. O nej tu totiž vubec nejde. Jde podle me spíše o neumení ci nechtení naslouchat ty druhé Odpovědět

Martin Rychtařík  - Re: Je Tomáško skutečně legenda?   |193.101.165.xxx |25.06.2002 20:43:00 Muj kamarád Pepa Štros ríká: "Písnicky jsou bud zpívací nebo hejbací". Nechci nikterak snižovat songy Vojty, ale dnešní publikum je ponekud zmlsanejší a nárocnejší. Mnozí, kterí jsou dnes legendami, a u trempíku to platí dvojnásob, by meli dnes problém prolézt regionálními koly Porty, kdyby zacínali. Mám pocit, že naríkání nicemu nepomuže Odpovědět

Powered by !JoomlaComment 3.26

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."