05.03.2005 Dnes je to 40 let od chvíle, kdy nás opustil Václav Hrabe (Petr Náhlík - Vokoun) |
Zajímavosti | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Vzpomínka na Václava Hraběte (* 13.6.1940 Příbram, + 5.3.1965 Praha) "První byl přijat na milost džez. Pak byl rehabilitován tramping. Posledním v řadě milostněných se stal dnem 1.dubna 1964 autostop. Že už bylo na čase? Jistě, máte pravdu, ale daleko důležitější je, že se to všechno stalo?" tak začíná reportáž Václava Hraběte o autostopu otištěná pod názvem Cestou NE cestou v roce 1964 v časopise Tvář. Na letošní rok připadají dvě výročí tohoto nadaného básníka a prozaika (narodil se před 65 lety v Příbrami a zemřel před 40 lety v Praze) který oslovil svojí tvorbou už tři generace čtenářů i posluchačů. Mládí prožil spolu se starší sestrou Jarmilou (provdaná Kolátorová) v rodině zaměstnance ČSD (otec Jan Hrabě 1889 -1967, matka Magdalena rozená Kalinová (1906 - 1982) v Lochovicích na úpatí brdských Hřebenů. V letech 1954-57 vystudoval "jedenáctiletku" tj. Střední všeobecně vzdělávací školu v Hořovicích a již v té době psal své první texty a část z nich publikoval v okresních novinách Berounska. Jeho vývoj ovlivnila profesorka Slavíková, manželka básníka Ivana Slavíka. Byl mimořádně hudebně nadaný, učil se hře na housle, jako samouk i na klarinet a saxofon. Hrál ve studentském tanečním orchestru a se spolužákem J. Ernestem založil dixielandovou kapelu pro kterou také komponoval. V letech 1957-61 studoval češtinu a dějepis na VŠ pedagogické v Praze, bydlel na koleji v Lazarské a na podnájmech. V zimě 1960 se seznámil se svojí budoucí ženou Olgou. Zpracoval první ročníkovou práci "Kompoziční rozvedení ideje a tématu v Lyrice lásky a života Antonína Sovy" a studia VŠP ukončil bez státních závěrečných zkoušek. Po večerech hrál na klarinet a saxofon, pravidelně s Dixie 24 i na jam-session v pražských klubech - Redutě, Olympiku, Pygmalionu, Klubu stavařů i v hostinci U Linkeho na Betlémském náměstí. Po promoci strávil dva roky vojenské služby na Šumavě a v severních Čechách. V té době publikoval své první zralé básně ve vojenských časopisech Zápisník (14/´62), Čs. voják (18/´62, 10 a 18/´63) a Obrana lidu (18/63). Během vojny se oženil (únor ´62) a Olze se narodil syn Jan (srpen ´62). V létě napsal divadelní hru Královna Margot jejíž jediný rukopis později ztratil režisér Waldemar Sent. Podzim strávil V.H. ve vojenské nemocnici a v prosinci napsal povídku Horečka (datována 22.12.´62). V červnu ´63 dokončil druhou ročníkovou práci "Lyrický hrdina v poesii Jiřího Šotoly". Po návratu z vojny (srpen ´63) odmítl nastoupit jako učitel "na umístěnku" v pohraničních Kraslicích, aby mohl být u ženy Olgy a syna v novém bytě v Jánské ulici v Praze. Působil nejprve jako pomocný dělník u Pražské stavební obnovy a Staveb silnic a železnic, knihovník Městské knihovny. V roce ´64 v březnu se rozvedl, od května do července pracoval jako vychovatel učňů n.p. Průmstav ve Vysočanech. V létě, pověřen redakcí časopisu Tvář (pro níž pracoval jako lektor poezie) projel stopem napříč republikou (reportáž ze stopu Cestou NE cestou - Tvář 9 -10/´64). Od srpna do října ´64 byl zaměstnancem (osvětlovač, hudebník i člen umělecké rady) v tehdy založené "vinárně poezie" Viola (reportáž Třicet a jedna noc aneb zápisky z živého domu - Tvář 7/´64), kde vystupoval i se svými verši a jazzem zejména v pořadu Múza v texaskách. Od října téhož roku působil jako zastupující učitel na ZDŠ v Nepomucké ulici v Praze 5 - Košířích. Během svého života knižně nepublikoval a časopisecky (Divoké víno, Tvář a Repertoár malé scény) velmi sporadicky, kromě dvou autobiografických reportáží (z autostopu a Violy) jen kolem desítky básní. V rukopise za jeho života zůstala rozsáhlejší povídka Horečka, písňové texty a zlomky dalších prozaických a dramatických prací (včetně hry Královna Margot), dnes už zřejmě ztracených. Více než 80 básní, povídka Horečka i reportáže jsou výrazem generačního pocitu mladých lidí počátku 60. let spojeného z částečným uvolněním atmosféry po období v 50. let, kdy komunisté zcela ovládali kulturu i celou společnost. Autentičnost jeho tvorby je zvýrazněna bluesovou dikcí volného verše a je ovlivněna dílem a životem Jacka Kerouaca, Lawrence Ferlinghettiho a dalších amerických beatniků, nakonec i osobním setkáním s Allenem Ginsbergem v Praze. S prvními překlady poezie beatniků se setkal již v roce ´60 kdy je časopisecky publikoval Jan Zábrana i mnozí další již, výbor z próz J. Kerouacka pod názvem Říjen v železniční zemi vydalo SNKLU v překladu J. Válka v roce ´63. Krátce po americkém vydání vyšly na počátku 60. let v překladech J. Zábrany básnické sbírky L. Ferlinghettiho Lunapark v hlavě (´62) a Startuji ze San Franciska (´64) a také výbor z poezie Gregory Corsa pod názvem Mokré moře (´64). Ostatně tvorbou beatniků G. Corsa, L. Ferlinghettiho, K. Rexrotha a českých autorů - přítelkyně V.H. básnířky I. Machulkové, I. Diviše, J. Hořce atd. v červenci ´63 zahájila činnost Hrabětem oblíbená pražská poetická vinárna Viola - záznam z pořadu "Komu patří jazz" vyšel v roce ´65 na LP Poezie a jazz (I.). Hrabě sice nebyl trampem, ale byli mu blízcí beatničtí tuláci. Stejně jako američtí beatnici a čeští trampové nesouhlasil s morálkou měšťáků - v českém prostředí socialistických. Základní inspirací mu byli, jako každému mladému autorovi, láska, přátelství, vojna a hudba. V jeho případě především jazz, zhudebněné beatnické verše či zážitky z nočních jam-session v Redutě a Viole. Asi posledním textem na kterém se podílel (spoluautoři Machálek & Hrabě & Hess) je reportáž a rozhovor s A. Ginsbergem, které vznikly mezi 14.2. (přílet A. Ginsberga) a 5.3.´65 (úmrtí V. Hraběte). Oba texty byly otištěny v únorovém čísle Divokého vína (tehdy ještě cyklostylovaného časopisu libeňských studentů). V Praze, 5.3. 65 po příchodu domů, kolem třetí hodiny ráno si V.H. jako obvykle přitápěl plynovým sporákem a poté co plamen hořáku uhasnul zemřel ve spánku na otravu kysličníkem uhelnatým, pohřben je v brdských Lochovicích. Za svého života knižně nepublikoval, všechny sbírky byly jednotlivými editory sestaveny posmrtně. Z časopisecky publikovaných veršů a z veršů zapůjčených rodinou jeho přátelům vznikl výbor, který se stal základem samizdatem šířených opisů. Prvním kdo se ujal jeho veršů byl Miroslav Kovářík, který z nich, poté co je získal od Ivana Rajmonta, v letech 1965-66 vytvořil poetické pásmo Stoptime, rekviem za Václava Hraběte, které uspořádal podle tematického souznění s Mozartovým Rekviem. Pořad měl premiéru březnu ´66 v litvínovském Docela malém divadle a reprízu 23.5.´66 ve Viole za přítomnosti básníkovi rodiny. M. Kovářík zároveň publikoval v časopise Univerzita Karlova (20/´66) v eseji Potulný zpěvák, jak získal básně V.H. a první životopisné údaje. Na jaře ´67 navštívil Miroslav Kovářík se Zdenkem Potužilem Lochovice a od matky V.H. získal ještě pár novinových výstřižků a literární pozůstalost (o níž se 15 let domníval, že je kompletní). Litvínovské Docela malé divadlo vydalo všechny texty představení Stoptime knižně (v nákladu 1200 ks) ve své ediční řadě (´65 - J. Zábrana,´66 I. Diviš, ´67 - V.Hrabě) v říjnu ´67. Sbírku, připsanou rodičům V. Hraběte sestavil a ediční poznámku napsal M. Kovářík. Ve sborníku Taneční hudba a jazz 1966 -´67 (uspořádal jej L. Dorůžka, J. Hořec a J. Knotek) vyšly krátké vzpomínky na V.H. od jeho přátel Františka Vinanta a Inky Machulkové, která připomněla V.H. básní i v časopise Plamen 8/´66. V roce ´67 se básně V.Hraběte (zhudebněné K.Velebným) společně s verši Andreje Vozněsenského (zhudebněnými Luďkem Hulanem) objevují poprvé na gramodesce Supraphonu - na LP Poezie a jazz II., kterou připravili Oldřich Kryštofek a Luděk Hulan a režíroval Josef Henke (žák E. F. Buriana). Nahrál ji Jazzový orchestr Čs.rozhlasu řízený Karlem Krautgartnerem, spolu se sólisty (Luděk Hulan - kontrabas, Richard Kubernát - trubka, Laco Déczi - trubka, Rudolf Rokl - klavír, Eva Olmerová - zpěv ...atd) a SHQ Karla Velebného v pražských studiích (Lucerna, Mozarteum, Dejvice, Čs . rozhlas) v září a říjnu ´66 a lednu ´67. SHQ hrál ve špičkové sestavě (Karel Velebný - vibrafon, tenor. saxofon, Miroslav Krýsl - alt. saxofon, bas. klarinet, Zdeněk Pulec - trombón, Rudolf Dašek - kytara, Petr Marcol - kontrabas, Milan Mader - bicí). Zvukovou režii básní V.H. v podání Jana Třísky měl na starost Jiří Očenášek. V roce ´69 vyšel Stop - time v novém uspořádání v Mladé frontě v nákladu 900 výtisků, opět péčí M. Kováříka, recenzovvala jej I. Machulková ve Svobodném slově a I. Zítková v severočeském Průboji (ta otiskla v Orientaci 2/´70 i srovnávací studii poetik F. Gellnera a V. Hraběte). V roce ´71 vyšla v Orientaci také báseň Elegie věnovaná V.H. jeho přítelem a spolupracovníkem z pražské Městské knihovny Petrem Skarlantem (knižně ve sbírce Hebká kůže v roce ´72). V letech ´72 -´74 recitoval M. Kovářík poezii V.H. v komponovaných pořadech Šafránu a Tyátru písničkářů (Vlastimil Třešňák s rómským duem Kormanů, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka a Štěpán Rak). Propagátorem tvorby V. Hraběte je M. Kovařík dodnes, pravidelně ji recitoval od 60. let nejen na svých poetických pořadech, ale od prvních ročníků až do 90. let i divákům Porty. V letech ´73 -´75 uvádělo Divadlo poezie AD 74 při FF univerzity Palackého komponovaný pořad Blues pro bláznivého básníka v režii Stanislava Hoška, v programovém letáku byly otištěny teoretické texty o tvorbě V.H. od S. Hoška a Vladimíra Justla (uměleckého vedoucího Violy). V roce ´75 se S. Hoškovi podařilo v týdeníku Tvorba č. 15 otisknou vzpomínku k 10. výročí úmrtí V.H. V roce 1977 vyšla v nakladatelství Mladá fronta, v souboru esejů Jaromíra Pelce Nový obsah literárně kritická studie díla V.H. pod názvem "Předchůdce", která se pak v upravené podobě stala doslovem k třetímu a nejširšímu (41 básní) knižnímu výboru z díla V.H. Sbírka poezie uspořádaná J. Pelcem pod názvem Blues v modré a bílé a vydaná v Melantrichu v nákladu 2000 výtisků měla řadu pozitivních recenzí a byla ihned rozebrána. V témž roce vyšla i kniha básníka Petra Skarlanta Věk slasti /milostný deník čtyřiadvacetiletého/, v níž přítel V.H. zpracoval beletristicky poslední měsíce života V.H., včetně setkání s A. Ginsbergem. V následujících letech byla poezie V. Hraběte i próza P. Skarlanta bagatelizovány několika vlivnými normalizačními komunistickými kritiky (např. Hanou Hrzalovou v Literárním měsíčníku č.4/´78 a Josefem Peterkou v Literárním měsíčníku č.3/´78 a v literárním týdeníku Kmen 44/´82). V letech ´79 -´81 uváděla Viola (Dana Matějková a Jiří Hanák v režii Jiřího Hraše) hudební pořad Blues v rytmu noci (hudbu komponoval Hrabětem obdivovaný kontrabasista Luděk Hulan) poezie inspirované blues, včetně veršů V.H. V 80. letech byla tvorba V.Hraběte edičně potlačována a tak se opět šířila pouze v samizdatu. Některé texty V. Hraběte byly zhudebněny již v 60. letech v jazzových úpravách - zejména M. Dvořákem, ale známé jsou (např. Variace na renesanční téma, Ty II. /Ukolébavka/, Tma stéká do kaluží, Jam-session s Františkem Gellnerem) od přelomu 70. a 80. let především v rockových úpravách Vladimíra Mišíka + ETc. Od roku ´78 zpíval V. Mišík na koncertech řadu textů V. Hraběte, ale na jednotlivé desky ETc je komunistická cenzura umožnila natáčet jen sporadicky. Nahrávka pořadu natočeného M. Kováříkem a ETc původně pro Gramoklub 5.9.´80 (rok 40. výročí narození a 15 let od úmrtí V.H.) v Malostranské besedě byla cenzurou z edice GK vyřazena, poté měla vyjít péčí Jonášklubu, ten však byl komunisty rozpuštěn, a tak vyšla až po deseti (!) letech v době "perestrojky" v roce 1989. V roce ´81 se divadelní agentuře Dilia podařilo v uspořádání Zdeňka Šimanovského vydat cyklostylovaný sborník dramatizace básní V.H. pod názvem Korunovační blues "pro potřeby divadla poezie". V letech ´81 -´89 uváděl M. Kovářík v pražském Klubu v Řeznické dramatickou montáž prózy V. Hraběte Horečka a jeho veršů. Obdobný pořad uvádělo ve stejné době i Studio Horizont v Brně - Lesné. V roce ´82 vydal Jan Lukeš (dnes známý především jako filmový kritik, teoretik a historik) v Mladé frontě přelomovou knihu Prozaická skutečnost, v níž velmi tvrdě (uprostřed tuhé komunistické "normalizace") zhodnotil tvorbu komunisty propagovaných básníků a naopak vyzdvihl tvorbu V. Hraběte, ale také básníků s kytarou - Vladimíra Merty a dalších folkových textařů. "Potrefená husa" J. Peterka poté napadl J. Lukeše v ideologickém týdeníku Tvorba a obvinil jej z "mylných pozic" bez možnosti obrany ze strany J.L. V té době začal básníkův syn Jan Miškovský pátrat po literární pozůstalosti svého otce. V roce ´85 vydal Daniel Strož v Mnichově, ve svém nakladatelství Obrys/Kontur, v edici Poezie mimo domov, další výbor poezie V.H. pod názvem Černé nebe nad městem, v Československu připomněl 20. výročí úmrtí V.H. pouze olomoucký deník Budovatel, který otiskl vzpomínku S. Hoška. V roce ´86, po třech letech pátrání, se dvacet let (!!!) pohřešovaná literární pozůstalost V.H. vrátila do rukou jeho syna Jana. Byl to jeho otcem popsaný sešit, blok a stovka volných listů, rukopisy i strojopisy, desítky neznámých textů a Hrabětem sestavená sbírka Blues pro bláznivou holku. Tím skončily spekulace kolem Hrabětova autorství dosud otištěných básní a zároveň došlo k upřesnění textů většiny publikovaných básní. O dva roky později, již v době Gorbačovovy "perestrojky", 14.5.´88 odvysílal Čs. rozhlas hodinový pořad věnovaný dílu V.H. včetně rozhovoru z jeho sestrou Jarmilou Kolátorovou. J. Lukeš v deníku Svobodné slovo oznámil veřejnosti 24.9.´88 objev pozůstalosti V.H. a otiskl tři dosud neznámé básně, další byla otištěna v témž deníku 31. 12.´88. Petr Skarlant v roce 1988 vydal v Čs. spisovateli sbírku esejů Post skriptum, v níž svému příteli V.H. věnoval stať "Nenosil své jméno nadarmo", ukázka vyšla i v č. 44/´88 v týdeníku Kmen. V roce 1989, konečně vyšla v Supraphonu živá nahrávka veršů V.H. z pořadu ETc a M. Kováříka na LP Pár tónů, které přebývají v nákladu 25 000 ks se zasvěceným sleevenote Jiřího Černého. Recenzi včetně polemiky s J. Peterkou a kritiky komunistické ediční politiky otiskl v rámci "glasnosti" Mladém světě č. 29 (4.7.´89) Josef Chuchma a v MS č. 38 (5.9.89)´ uvedl J. Pelc v rozhovoru s Michalem Horáčkem, v reakci na Chuchmovu kritiku: "?co Chuchma bude dělat, až se dozví, že nejen průřez, ale dokonce kompletní Hrabětova básnická pozůstalost vychází napřesrok v jedné z nejoficiálnějších edic Československého spisovatele v Klubu přátel poezie? A že se v MF chystá k vydání i Hrabětovy prozatéské zlomky, včetně kuriozního interview s Ginbergem a novely Horečka? ?!" Pak přišel 17.listopad ´89, skončila komunistická cenzura, a vydání tvorby V. Hraběte již nic nebránilo. Kompletní sbírku (přes 80 básní) V. Hraběte pod názvem Blues pro bláznivou holku vydal Klub přátel poezie v Čs. spisovateli v roce ´90, v nákladu 32 000 (!) výtisků, včetně podrobné ediční poznámky, životopisu a bibliografie. Knihu s fotografiemi Olgy Miškovské a Josefa Rebce připravili M. Kovářík, J. Pelc a J. Miškovský. Recenze napsali J. Lukeš a J. Šulc pro Lidové noviny a P. A. Bílek pro MfD. Kniha vyšla v roce ´95 poprvé v reedici (editor J. Miškovský) pod názvem Blues, ale bez doprovodných textů M. Kováříka a J. Pelce, které pro dnešní mladou generaci čtenářů, jenž již nepoznala na své kůži reálný socialismus, přinášely podstatné informace a souvislosti. Reedice knihy Blues vychází dodnes - v rose 2004 dosáhla celkového nákladu 20 000 výtisků. V literárním časopise Iniciály otiskl J. Pelc slibovanou reportáž a rozhovor s A. Ginsbergem (spoluautoři Machálek & Hrabě & Hess). V časopise Iniciály (14 -15/´91) vyšel i esej B. Hoffmana Bláznivý hrabě své generace. Na knižní vydání prózy Horečka si čtenáři ale museli počkat dalších pět let do roku ´94, kdy jí vydal Joachim Dvořák v nakladatelství Labyrint v nákladu 2000 výtisků, další vydání se připravuje. Recenze napsal P. Šrut pro Lidové noviny, P. Nový pro MfD, V. Novotný pro Tvar a J. Chuchma pro MS. 60. výročí narození V. H. připomněl v eseji Dívka s cigaretou a smrt v Nových knihách č.24 (14. 6. 2000) historik Jan Suk. Nová fakta zveřejnil M. Kovářík v měsíčníku Host č.7/2000, který ve vzpomínkovém textu přiblížil okolnosti šíření tvorby V.H. od roku ´67 a zmínil i tajemné okolnosti předání básníkovi pozůstalosti o 15 let později jeho synovi Janu Miškovskému. Připomněl také básnířky, které s V.H. působily ve Viole I. Machulkovou a Vladimíru Čerepkovou - pozdější emigrantky, filmové dokumenty Pokus o portrét V.H. režiséra Svatopluka Vály a Zemřel mlád dvacet čtyři let režisérky Lenky Cingrošové. Host otiskl i dosud nepublikované dopisy adresované M.Kováříkovi - dopis J. Zábrany (vzpomínku na setkání s A.Ginbergem a na smrt V.H.) a také dopisy maminky V.H. z let ´68 -´69. Bibliografie: Próza: Třicet a jedna noc aneb zápisky z živého domu (1964 - časopisecky Tvář č.7) Cestou NE cestou (1964 - časopisecky Tvář č.9-10) Horečka (1967 časopisecky Divoké víno č. 6-7, 1994 - knižně Labyrint, editor J.Dvořák) Poezie: Stoptime (1967 - Docela malé Divadlo, editor M. Kovářík) Stop - time (1969 - Mladá fronta, editor M. Kovářík) Blues v modré a bílé (1977 - Melantrich, editor J. Pelc) Korunovační blues (1981 - Dilia, editor J. Šimonovský) Černé nebe nad městem (1985 - Obrys/Kontur v Mnichově, editor Daniel Strož) Blues pro Bláznivou holku (1990 - Čs. spisovatel, editoři M. Kovářík, J. Pelc a J. Miškovský) Blues (1995 - editor J. Miškovský) Diskografie: LP Poezie a jazz II. (1967 - Supraphon, dramaturgie Oldřich Kryštofek a Luděk Hulan, nahrál SHQ Karla Velebného v roce 1966, poezii V.H. recituje Jan Tříska) LP Pár tónů, které přebývají (1989 - Panton, dramaturgie M. Kovářík a Hynek Žalčík, nahrál V. Mišík + ETc a M. Kovářík v roce 1980) LP Václava Neckáře Podej mi ruku a projdem Václavák (1979 - Supraphon, Janem Neckářem zhudebněná Hrabětova Báseň na rozloučenou) LP a CD Vladimír Mišík + ETc. (Supraphon - 1980,1987,1991,1993 a 1994) Biografické a bibliografické údaje: Rudolf Matys: Nekrolog (1964 - Tvář 4/´65) Miroslav Kovářík: Potulný zpěvák blues (1966 - Universita Karlova 2O/´66) Jaromír Pelc: Nový obsah (1977 - Mladá fronta, stať "Předchůdce") Petr Skarlant: Věk slasti /milostný deník čtyřiadvacetiletého/ (1977 - Melantrich) beletristicky zpracovaný osudový příběh o přátelství s V. Hrabětem v letech 1963-65 Stanislav Hošek, Vladimír Justl, Václav Křístek a Rudolf Kadeřábek: texty otištěné v programovém letáku AD 74 Blues pro bláznivého básníka (1975 - OKS Olomouc,) Jan Lukeš: Prozaická skutečnost (1982 - Mladá fronta) Petr Skarlant: Post skriptum (1988 - Čs. spisovatel, stať "Nenosil své jméno nadarmo") Jiří Černý: sleevenote (1989 - Pár tónů, které přebývají) Jan Miškovský a Miroslav Kovářík:?malá chvíle tak akorát na jeden tulipán, Osudy díla Václava Hraběte po smrti (podrobná a kvalitně zpracovaná biografie v knize Blues pro Bláznivou holku (1990 - Čs. spisovatel) Sdílet na...
Powered by !JoomlaComment 3.26
3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved." |
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Spektrum pravidelně slýchám na regionálních akcích...
Dost pozdní návrat banjisty Miro...
Ahoj.kdysi jsem hrval ve skupine Spektrum Horni sl...
Hvězdy jihu 65 - Folk & Country ...
Pro úplnost: První album kapely Spolektiv ...a t...
Zahrada písničkářů 2024 představ...
Moc děkuji za možnost vystoupit na tomhle skvělém ...
Křest nového alba Jana Buriana V...
To si zase MK smlsne
Zemřel Karel Vidimský - Cimbura...
...včera se k Cimburovi vydala i Kytka, jeho žena....