FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Konečně máme postaveno, nazvučeno, nasvíceno. Pracujeme už několik hodin v kuse, a ačkoliv se zdálo, že začít chystat tuhle folkrockovou „show“ ve dvě odpoledne musí bohatě stačit, poslední dvě hodiny čas tiká nemilosrdně rychle. Tak rychle naproti do řeckého bistra doplnit energii a zpátky na plac.
foto: Jan Mikolášek

Startujeme v základním triu, které jsme dali do kupy v době covidu. Otevíráme písničkou „Tušení souvislostí“, ke které kdysi napsal text Hub in. Je to tzv. bezpečná píseň – každý v ní má malý prostor pro improvizaci a uklidnění. Nikdo z nás sice není trémista, ale křest je křest a náhle jemnou nervozitu cítíme.
foto: Jan Urbanec

Kdo zasedl před námi v sále, tušíme jen mlhavě. Typický výhled interpreta z pódia: exkurze do mimozemského světa. Jen světlo. Náladu v sále člověk musí vycítit, poznat ze zvuků. První potlesk, tep se začíná dostávat do normálu.
foto: Jan Urbanec

Diváky člověk v přítmí tuší a kdo všechno v sále byl, zjišťuju až po skončení koncertu. Někoho poznávám až doma z fotografií.
foto: Jan Mikolášek

S Radimem Grünwaldem hraju už pátý rok. Zakládá si na tom, a oprávněně, že ze mě začíná vychovávat kapelního muzikanta. Obrušuji klasický písničkářský zlozvyk, tedy styl „jsem písničkář, přizpůsobte se mému kulhavému rytmu“, a dokonce si na větších pódiích nechávám do odposlechů přidávat bicí, haha. V Art Baru máme ale zvuk jako v pokojíčku, však se o něj taky stará mistr Tomáš Duda, který nás dobře zná.
foto: Jan Mikolášek

Kuba Lutner se k nám přidal před dvěma lety. Je ze Zlína, ale nevadí mu jezdit za námi na zkoušky do Brna. A na basu hraje se stejnou lehkostí, s jakou zvládá svoje terénní kolo. Co je ale opět hlavní, Kuba s Radimem opravdu dokážou vystavět přehledný základ písniček, do kterého mi stačí už se jen zlehka přidat. Nemusím drhnout všechny akordy, jak jsem byl zvyklý ze sólových hraní.
foto: Jan Mikolášek

První část koncertu jsme postavili na několika starších hitech z minulých alb. Zazní smutně veselý „Mezerník“…
foto: Jan Urbanec

…i téměř rocková, ale houpavě klidná vypalovačka se samply „Jde“.
foto: Jan Mikolášek

A je čas na prvního hosta. S Pavlem Čadkem jsme léta hráli v duu, dokud ho jeho vlastní písničkaření neodneslo na jinou dráhu. Musíme si ale společně zahrát pár písniček z minula! Co čert nechtěl, hned u prvního „Autopilota“ Pavlovi praskla struna. Je čas zaimprovizovat a lehce změnit program, zachvacuje mě lehká panika, ale nakonec z toho vybruslím, s trochou zmatených řečí, jak je mým zvykem.
foto: Jan Urbanec

Nová struna je natažena a vracíme se na dráhu. Na pódium přichází Norbi Kovács a improvizuje s námi starý song „Vítr“. Norbimu jsem před hraním poslal akordy. Aspoň jsme si to myslel. Neposlal jsem nic, ale Norbimu stačí pokyn: „Hele mění se tam tři základní tóniny, A moll, E moll a H moll.“ Víc nebylo potřeba…
foto: Jan Urbanec

Norbi pak předvedl brněnskému publiku své umění v sólovém setu.
foto: Jan Urbanec

Tedy skoro sólovém. V zákulisí nás svrbí prsty a Norbi hraje závěrečnou třetí instrumentálku. V čem to hraje? Průběžné E dur/moll, tipuji. Borci, pojďme se přidat! Postupně se vyploužíme na pódium a večer začíná konečně chytat grády, jaké máme rádi. K poctivé přípravě se přimíchá něco, co se nacvičit nedá. Pinkáme si tóny tam a zpět a je nám natolik dobře, že přestávku vyhlašuju jako zbytečnou. Pojedeme durch.
foto: Jan Mikolášek

Verča Bartošová. Přírodní úkaz, o kterém asi není třeba vyprávět například divákům letošní Porty. Na Morytátech a romancích nám nazpívala dva songy. Extrémně náročnou „Baladou z osmdesátek“ začínáme. Verča živě s ŽIVEM sází tóny snad ještě s větší vervou než ve studiu.
foto: Jan Urbanec

Markéta Tulisová a já. Hrávali jsme spolu kdysi ve skupině Leporelo a po jejím rozpadu Markétin hlas ozdobil alba Velký svět, Padá i Morytáty a romance. Ale víte co: choďte za Markétou a hučte do ní, že už je čas, aby natočila vlastní desku. Já hučím ale asi málo!
foto: Jan Urbanec

Markétu v písni „Róza“ doprovodil Nikolaj Petruk na akordeon.
foto: Jan Mikolášek

Verča se vrací na jednu z důležitých písní Morytátů, cynickou píseň „Jak bys mě miloval“, která tematicky přímo navazuje na Markétinu „Rózu“. Obě písně podivně zpracovávají příběh Šípkové Růženky. Ve studiu jsem si netroufal, ale koncert už je rozjetý, co bych se nepřidal k Norbiho sólům na doprovodnou kytaru?!
foto: Jan Urbanec

Darek Neumann a bluesově trampská Balada o poslední bouři. U fragmentu jejího textu kdysi začal příběh Morytátů a romancí, neboť jsem chtěl složit písničku ve stylu pirátské odrhovačky, ale netroufal jsem si na to hlasově. Vyšla z toho sice píseň o odcházení ze sociálních sítí, ale co už…
foto: Jan Mikolášek

Křest. Jo, já vím, je to trochu nuda dívat se na muzikanty, jak popíjejí na pódiu křtící alkohol. Kmotry jsme měli hned tři: Pavlínu Urbancovou, která nechtěla mluvit – to obstaral František Urbanec. Právě v jejich hudební „stodole“ vznikaly aranže Morytátů a romancí. A Milan Páleš z vydavatelství Indies vrhnul CD z pódia. Komu se zaseklo do čela, netuším. Snad se zasekne hlavně lidem do uší.
foto: Jan Urbanec

Je čas koncert vygradovat. Norbi, pojď za námi na „Ostrovní romanci“. Robert Křesťan, který ji zpívá na albu, bohužel přijít nemohl, ale možná se objeví na pražském koncertu v únoru. Zvu předem na 24. února do Kaštanu, s ŽIVEM přijede i Martina Trchová.
foto: Jan Mikolášek

Věci se začaly dít, když Darek s Norbim svedli hudební improvizační dialog v písni Morytát o posledním dechu. Harmonika versus elektrická kytara. A i když došlo na tři přídavky, s tímhle živelným momentem budu mít v paměti křest Morytátů a romancí spojený nejvíc. Jsme vyždímaní, ale vypadá to, že i posluchači odcházejí v hodně dobré náladě. Tak ještě podepsat pár desek, sbalit a řídit auto domů. Pořádného panáka si holt dám příště. To už je osud křtů.
foto: Jan Mikolášek