FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Anglické pohádky začínají slovy: Once upon a time. V českých pohádkách říkáme: Byl jednou jeden...

Irský režisér John Carney natočil film, který nese v názvu první slovo uvedeného literárního zaklínadla. Jenže film odehrávající se v ulicích  dnešního Dublinu není pohádkou, je krátkým příběhem, který se mohl stát, a třeba se ani nestal.

Od jisté doby není v České republice časopis, který by neotiskl aspoň jednu fotografii Markéty Irglové, drobné a nenápadné devatenáctileté dívky z Valašského Meziříčí.

Tuhle dívku jsem poprvé viděl před třemi roky za klávesami ve Sklepě na Vánočních prázdninách v Telči. Zpívala táhlé a smutné písně velmi dobrou angličtinou.

O rok později šla po boku rezatého vousatého sympaťáka po náměstí, sedli si na zem u Kocouří scény a chvilku poslouchali. Ten večer onen sympaťák, jménem Glen Hansard, kluk z Dublinu, dostal svou děrovanou kytarou a hlasem neuznávajícím kapacitní možnosti hlasivek naplněné hlediště na kolena.

Dnes se ti dva znovu potkají na ulici v Dublinu. On, pouliční zpěvák živící se opravami vysavačů v krámě svého táty a ona, česká dívka, která přijela spolu s dcerkou a mámou za prací do Irska.

Mohl by to být příběh tahající kapesníky z kapes dojatého publika, stejně tak by to mohl být příběh novodobé chudé Lízy Doolittlové, dívky prodávající růže na ulici a mířící ke štěstí.

Jenže nic takového to není. Jde o setkání dvou lidí, kteří jsou vlastně uprostřed města sami, když zmizely jejich lásky. Je řada filmových možností, jak vyjádřit lásku. John Carney ji vyjádřil beze stopy kýče, cudně a citlivě. Jen v jediné scéně, na krátkém výletě k moři, Markéta řekne česky Glennovi: "Já miluju tebe" a větu mu nepřeloží. Uprostřed jejich setkání, které trvá několik dní, zpívají, natáčejí ve studiu, když získají na ulici několik irských kluků, pouličních muzikantů. Asi to nebylo jinak možné, ale ty kluky nehrál nikdo jiný, než členové kapely The Frames. Glennovy skutečné kapely.

Práce s neherci byla dominantou Miloše Formana a celé české Nové vlny šedesátých let. Byl jsem zvědav, jak Markéta a Glenn zvládnou své role. Není to jen tím, že vlastně tak trošku hrají sami sebe, ale jsou přirození a uvěřitelní.

Zní jejich písně zpívané na ulici, v autobusu, v bytě Glennova táty, ve studiu. Hudba spojuje onen obyčejný a nehvězdný příběh. Po několika dnech jdou každý svou cestou a cesta ke hvězdám se nekoná.

Once je obyčejný příběh dvou obyčejných lidí. Ve světě filmového násilí, brutality a nedostatku studu je Once velkým filmem. Určitě si jej nenechte ujít.