FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Karkulka z Brd

Tak si představte: sněhu tak zrovna po kolena, mrzne až to praští a k tomu se rychle šeří. Šlapeme s Pankrácem lesní cestou od Starýho Smolivce do kopců nad chalupu jednoho našeho známého. Z toho důvodu máme zabalený jen lehký spacáky, vždyť budeme spát v suchu a hlavně v teple. Tak to naplánoval v Plzni Pankrác a ještě před pár hodinama mě o tom ujišťoval v hospodě v Kasejovicích, no a potom i v pohostinství Starý Smolivec. Já na tý chalupě nikdy nebyl ani tuhle část Brd jsem moc neznal. Ale Pankrác jo. Ten všechno ví, všechno zná.

Brodíme se sněhem, střídáme se v prošlapování cesty a náramně se přitom bavíme. "Byl jednou jeden prýmovej den," vybafne na mě Pankrác. Chvíli přemýšlím o rýmu a kontruji: "Sbalil jsem usárnu, vyrazil ven." "Do nitra přírody, do brdských lesů," odráží Pankrác. A já: "A tuhle vzpomínku si odsud nesu." A tak to šlo pořád dál, až jsme si pro radost a potěšení složili tuhle rýmovačku:

Byl jednou jeden prýmovej den,
sbalil jsem usárnu, vyrazil ven.
Do nitra přírody do brdských lesů
a tuhle vzpomínku si odtud nesu.

Potkal jsem samotnou uprostřed lesa
Červenou Karkulku, co košíček nesla.
Byla to dívenka velice milá, hodná a poctivá rozhodně byla.
Řek jsem jí Karkulko, jste milé dítě, vy se mi opravdu tuze líbíte.

Tu si však povšimla trampského úboru:
Jste celý v zeleným - neste vy u zboru?
Dlouho mi trvalo, než jsem jí vysvětlil,
že teďka do lesa chodí se v zeleným.

Sedli jsme do mechu, svačinu nabídla,
dobrou chuť popřála, dal jsem se do jídla.
Říkala: "Dejte si trnkové víno," teď ale tvrdím, z rulíku bylo.

Když jsem se probudil z omámení, čekalo mě nemilé překvapení.
Zmizela usárna i moje svršky, k domovu musel jsem vydat se pěšky.

Teď tedy radu já chtěl bych Vám dát,
nemůžete v lese přeci jen tak spát.
Takových Karkulek pobíhá mraky, můžete dopadnout jako já taky.

Brodíme se sněhem a dolaďujeme vzniklé dílko. Pankrác šlape zrovna první, ale už to není ten jistý energický krok. Taky jsem si všiml. že se čím dál častěji pátravě rozhlíží po okolí. Moc toho vidět není, je už téměř tma, stoupáme lesním průsmykem a modrá turistická značka, co nás vedla už od Kaseovic, je ta tam. Nakonec přiznává, že zabloudil, že neví, kde jsme, natož kde je ta stylová vytopená roubenka.

Tma jako v ranci, v lese ticho, jen sníh křupe pod kanadama. Dostali jsme se na nějakou paseku. "Hele, krmelec s malým seníkem, tak jsme doma, dál už nejdu. To bysme mohli přejít celý Brdy. Spíme tady."

Zachumlaní v letních spacácích a zahrabaní v seně se snažíme usnout. "Pěkná kosa, co? povídám. "No, to víš, co bys chtěl," na to Pankrác. "Je začátek února."

"Tak teď si představuju Pankráci pěknej kanadskej srub a rozpálenej krb. Před tím krbem na zemi předložku z medvědí kůže. Tam se rozvaluju a vedle nějaká pěkná kůstka. Občas bych se napil grogu a občas bych si na ni šáhnul. To by bylo, co?" "No, představa je to pěkná, copa voto," na to Pankrác. "Ženskou seženeš snadno, grog si uvaříš raz dva, ale nemáš žádnej krb, nemluvě vo tom kanadským srubu." "Co není, Pankráci, může bejt - jen chtít."

Ráno, když jsme se pokoušeli nazout zmrzlý kanady, a pak rozhejbat ztuhlý údy, jsem se pevně rozhodl, že postavím ten kanadskej srub i s tím krbem a že si opatřím i tu medvědí kůži. S ženskou to bylo jednoduchý, tu už jsem doma měl.

Na jaře jsme si s manželkou na inzerát koupili pozemek. Mělo to ovšem jedu chybu, a to dost podstatnou, ale to jsem zjistil až o hodně později. Pozemek jsme totiž koupili i se stavebním povolením a tudíž se stavebními plány, takže z kandskýho srubu sešlo, ale aspoň ten krb a tu kožešinu, říkal jsem si.

Začali jsme budovat a brzy, za pár let, chata stála i s nezbytnou garáží, bazénem a venkovním krbem. Ještě studnu, rozvod vody a elektřinu, nařizovala moje drahá. A co udírnu a... a... a...a.

Abych dostavil to či ono, musel jsem prodat svoji sbírku chladných zbraní, na který jsem si tolik zakládal a dával ji dohromady fůru let. Pak přišla na řadu jedna kytara od mistra Šneidra, pak druhá od mistra Kubli, a nakonec jsem prodal i dobro, na který jsem hrál řadu let v bluegrassový kapele. "Vždyť nemáš čas," konejšila mě moje žena. A nakonec přišly na řadu lodě, co jsem měl v loděnici na Radbuze. "Co bys jezdil na vodu, když máš chatu," vrtěla hlavou moje squaw.

Co bylo ale horší, přestaly mi chodit zvadla na potlachy, ztratil jsem přehled o muzice a z loděnice už mi taky přestali volat. Kytaru nebo loď si teď snadno koupím, ale staří kámoši se zpátky získávají daleko hůř, než jsem si myslel.

A tak často sedávám na tý kožešině před krbem, ale sám, žena se už taky někam ztratila, popíjím grog a sním: Sněhu tak zrovna po kolena, mrzne až to praští a k tomu se rychle šeří...

Wandri - Plzeň