FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Mohli byste samozřejmě říct: „Staříku, už nic nevydržíš.“ Ale tady hovoří data. Ten víkend se lámaly rekordy každý den, v sobotu nevydržely ty páteční, v neděli ty sobotní. Nedělní absolutní teplotní rekord v této zemi se zastavil v Doksanech na 42,9 °C.

Pamatuji se, jak jsem se v jakési reportáži někdy hodně, hodně dávno omlouval, že se v hudebním časopise/webu (už nevím) věnuji tolik hodně meteorologii (tedy počasí). Ale že nakonec o úspěchu festivalu nerozhoduje tolik například indispozice hlavní hvězdy – buď jí to diváci prominou, nebo je to problém její, a ne festivalu a v každém případě je zde ještě dost úžasných vedlejších hvězd – ale právě počasí. Jenže to jsem myslel samozřejmě déšť. Velký slejvák, který festival nekompromisně rozežene nebo jenom nezlomně předpovídaný deštivý víkend, což způsobí třeba třetinovou a tím likvidační návštěvu oproti očekávané. Ale že jednou třeba stejně může působit subtropické až tropické počasí? To je pro mě zkušenost až roku 2026.

A myslím, že na rekordní teploty nemohl myslet ani okruh pořadatelů kolem Aničky Roytové, který v roce 2008 Portu zachránil a přemístil do Lesního divadla v Řevnicích. Ale vyšlo jim to úžasně. Neumím si představit lepší prostředí pro čtyřicetistupňová vedra, než amfiteátr v lese nad Řevnicemi. Jak se asi dařilo na dalších festivalech v tomto víkendu? Navíc opravdu velký dík organizátorům za zajištění dvou venkovních sprch, přímo v lese, na boku dámských záchodků. Chvílemi bylo opravdu krušno a pomohly mi přežít. Možná by se pro příště dalo udělat i víc (víc sprch? nějaké další chladící prvky?), ale třeba zase příště nebudou tropy… Opravdu díky za sprchy.

Nutno podotknout, že jako se fatalisticky některé víkendy dlouho dopředu označovaly za deštivé, tak jsme tentokrát věděli, že tento víkend bude mimořádně teplý. Přesto to na návštěvu nemělo žádný vliv. Tuším, že bylo vyprodáno – aspoň se to tak pozorovateli jevilo – za což mohla jistě značnou měrou slavnostní výroční dramaturgie k 60 letům Porty. Viz níže.

Tabásek & Partyja - Interpretační Porta 2026
zdroj: porta-festival.cz

Jak dopadla soutěž, už všichni dávno víte. Vyhrála kapela Tabásek & PARTYJA. Já jsem je měl ve svém malém soukromém hodnocení na druhém místě, zatímco kapelu oceněnou druhým místem jsem měl jako první (viz níže). S letošní porotou bych se tedy shodl dobře. Ale zpět k Tabáskovi. Potkal jsem ho ještě v nultých letech na Zahradě - a jistě tehdy nebyl mezi mými největšími oblíbenci. Ale stál mi za to, abych ho začal sledovat, zalíbilo se mi, co dělá, a když jsem ho letos po dlouhé době zase slyšel, tak mně konvenovalo, i jak to dělá. Lehce valašský folk s dobrem – to je zajímavá kombinace! – plus rytmika. Někteří moji kamarádi říkají, že hvězdy minulosti nemají v soutěži co dělat. Souhlasím: ale tak od úrovně Hop Tropu a Copu, přičemž nemám informace, že by se zmínění umělci chystali přihlásit do soutěže. Návrat Tabáska vítám.

Letos jsem je potkal poprvé na lesní cestě asi kilometr od Lesního divadla. Já i ony jsme špatně odbočili a jim ještě navíc chcípl motor. „Možná je to znamení, že jsme sem neměly jezdit,“ řekla mi jedna z nich. Tak jsem je pomohl roztlačit a doufám, že i odstranit tento pocit, protože rozhodnutím poroty se umístily na druhém místě. Žožo, Syrka & Los Losos. Žozo (Pavla Ambrožová) a Syrka (Kateřina Syrná) zde spolu hrály již loni. Lososi mi nepřipadají (jménem!) až tak vtipní, leč skrývají se za nimi basový supersideman Jaryn Janek a bubeník Václav Pelouch. A tuto sestavu jsem cítil tak, že se velmi šťastně našla. Odhaduji, že každá ze tří soutěžních písní byla od jiného autora/autorky. Ta první patrně od Jaryna Janka. Byla v ní řada textově-hudebních parafrází z folkově-trampského soudku, ale nebyla to žádná zesměšňovačka. Prostě jenom veselé zajímavosti od poučeného autora. Ale stejně silné byly i další dvě písně. Hodně jiné, ale přitom dohromady fungující, žádné násilnosti. Vivat Žožo, Syrka i Lososi!

No a se soutěžícím na třetím místě mám společného to, že jsem se podílel (jako letošní člen poroty pražského předkola Porty) na jeho postupu. Jestli se nepletu (porotní podklady už jsem uschoval do archivu na chalupě), tak jsem ho úplně na prvním místě neměl, ale ono jde o to, aby se porota shodla na někom, koho mají všichni v jakési vrcholné špici. A to jsem Jana Klubuse určitě měl. Trochu mě zaskočil tím, že v Řevnicích hrál v hodně jiné sestavě. Ale musím uznat, že to jeho pozici a patrně i písním prospělo: více se vyrýsoval jako písničkář doprovázející se na cimbál, což je originální a zdá se, že všechny fascinující pozice. Tak mnoho štěstí.

Ze všech těch skvělých muzikantů, které jsem slyšel, bych se krátce zmínil o těch, které jsem původně cítil jako nejvzdálenější svému hudebnímu cítění. Honza Nedvěd ml. a Příbuzní. To jméno kapely – jistě marketingově skvělé – mně vybavovalo partičku protekčních dětí z 90. let… Ale v tuto chvíli (ono je HN jr. taky už 54 let…) se musím Honzovi Nedvědovi ml. omluvit – je to skvěle udělaný revival seskupení, která si to jistě zaslouží: bratrů Nedvědů a zejména Brontosaurů. Ano, na této scéně je s revivaly poněkud přeobsazeno. Když pominu nýmandy, zrovna nedávno jsem ve svém textu chválil sestavu Vojty Nedvěda, taky to dělá dobře… Ale Honza Nedvěd jr. asi ještě o malinko lépe, protože Brontosauři byli hodně o skvělých vokálech a Příbuzní – v sestavě s třemi bratry Oršulíky (s Janem O. se Honza Nedvěd jr. potkal už před více než 30ti lety v kapele Pražce) – mají skvělé sbory. No tak dík a Brontosaurům zdar.

Jak jsem naznačil – a vy jistě víte – letošní Porta byla 60. ročníkem tohoto úžasného FCT festivalu. Pokud jste letos nebyli: této skutečnosti byl hodně přizpůsoben program. Z každého předkola postoupil letos pouze vítěz, čímž se celá soutěž stihla odbýt v pátek a další dva dny se mohlo opulentně slavit s hvězdami – držiteli Porty. Cítil jsem, že trochu větší důraz byl na období řevnické Porty (od roku 2008), ale byly tu i hvězdy z let největší portovní slávy (COP, Vojta Kiďák Tomáško, Slávek Janoušek, Nezmaři) a dokonce se podařilo dramaturgii udělat i úlovky hlouběji do historie. Se Spirituál kvartetem přijeli Zdenka a Jiří Tichotovi – a samozřejmě to byl hluboký zážitek. A pozváni byli i Zelenáči, i když, pravda, služebně nejstarší člen Zelenáčů, Pavel Král, nastoupil do kapely až v roce 1974, šest let po jejich portovních úspěších. Což se dramaturgie snažila vyladit pozváním Marko Čermáka jako hosta Zelenáčů (bohužel se omluvil pro nemoc). Nakonec to napravila „náhoda“: „zrovna kolem“ šel zakládající člen Greenhornů, houslista Petr Bryndač – a zahrál si pár kusů, včetně instrumentálního Oranžového expresu nebo jeho legendární instrumentálky Louisie. Když už jsem se souhrou Petra Bryndače a Pavla Krále začal málem sentimentálně dojímat, amfiteátr bouřil a volal po přídavku (který poté nastal), tak si náhle Petr Bryndač sbalil fidlátka a zmizel z pódia – už musel rychle odjet do Německa, zřejmě…

Předchozím odstavcem jsem chtěl naznačit, že ořezání soutěže kvůli 60letému výročí Porty rozumím, akceptuji ho a myslím, že bylo dobře zvolené. Ale doufám, že se jednalo o výjimku: věřím, že příští a další roky bude postupujících z každého předkola více, jak bylo zvykem, a více bude i prostoru pro soutěžící na Portě. Protože to je to, proč Porta vznikla. Vivat Porta!