FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(nad knihou Ondřeje Bezra: To je hezký, ne? Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem)

Kdybych si měl vybrat někoho z mladší novinářské generace píšícího o hudbě, nezaváhám ani na chvilku. Ondřej Bezr je znám zejména svou publicistickou činností v časopisech Rock revue a Rock & Pop, a rovněž je dramaturgem festivalu Blues Alive v Šumperku.

Napsal zatím, kromě jiných, i dvě knihy rozhovorů, a to Letní rozhovor s Ondřejem Bezrem, kdy si povídal s Vladimírem Mišíkem (vyšlo již druhé rozšířené vydání) a s Markem Brodským knihu s názvem Celý to mám v mlze. Po roce 1989 se roztrhl doslova pytel s memoáry či "veselým" povídám s lidmi ze všech oborů. Pro většinu z takových knih spíchnutých narychlo je synonymem povrchnost autora či povrchnost zpovídaného, který nemá prakticky co závažného sdělit. V případě Ondřeje Bezra je na první pohled znát velmi pečlivá příprava. Studium zpovídané osoby však samo o sobě nestačí. Mezi největší umění patří umění klást otázky. Tohle umění Bezr dokonale ovládá a výsledkem je velmi hluboký portrét. V případě Vladimíra Mišíka se to zdařilo na sto procent. Povídání s Markem Brodským jsem zatím nečetl.

Povídání s jednou z nejzajímavějších osobností nejen hudební scény, s Vlastou Třešňákem, jsem přečetl na jedno nadechnutí, což už se mi tak často nestává. Bezr respektuje v rozhovoru především jazyk zpovídané osoby. Výsledkem je, stejně jako v případě Mišíka, dojem, že čtenář sedí s těmi dvěma u stolu a poslouchá. Myslím, že v případě Třešňáka by jakékoli učesání jeho slovníku, včetně vulgarismů, knize neprospělo. To nejsou vulgarismy nahrazující nedostatek invence, to je proud hovorové řeči nepůsobící na čtenáře, tedy alespoň na mě, nijak rušivě. Třešňák je člověk, který má jako jeden z mála právo nazývat věci pravým jménem. Má právo být zahořklý, právo neodpouštět a nenávidět. Jenže on tohoto práva nevyužívá. Říká sice své názory bez příkras, ale tam, kde by mohl křičet, raději mlčí, či použije větu "dosud nepotrestáno". A tak čteme příběh kluka z Karlína vyrůstajícího bez rodičů, nerozlišující mezi spolužáky mezi gadžem a Romem, příběh hudebního samouka, cestu velmi dobrého spisovatele a výtvarníka od písničkářských počátků na Karlově mostě až do dnešních dnů. Čteme o bytovém divadle, o přátelství s členy disentu, o zcela přirozeném strachu před násilím, o cestě do emigrace.

Vždy mě napadá, jaká by byla životní dráha lidí jako je Třešňák, kdyby nebylo tanků v roce 1968? Myslím si, že jeho velmi originální písňová tvorba, spojená s osobitou interpretací, by nezapadla ani v ovzduší svobody, kdy zdánlivě neexistuje nepřítel. Třešňák neměl a nemá černobílé dělení světa. To, co ho nezajímá a čím pohrdá, o tom mlčí, či to charakterizuje několika výstižnými slovy. Zajímavé jsou Třešňákovy názory na současný folk. Cituji: "Špunty do uší a na rádiu knoflík OFF. Mně i jejich vlastní říkanky připadají jako říkanky. Sdělení á la Marína išla od Hodonína. Poslechni si je. A ty jejich plky, že teď, když není nepřítel. Když už někdo nepřítele potřebuje, čemuž nerozumím, ať se podívá do zrcadla. O žádném novém Vladimíru Mertovi nevím." Třešňák ale na druhé straně jmenuje i lidi z folkové scény, kterých si váží, například Pepu Lábuse nebo Jardu Svobodu. Jednotlivé kapitoly jsou prokládány vzpomínkami Třešňákových přátel, spolupracovníků i jeho dvou dětí, Halky a Petra. K dokreslení osobnosti je to dobrá metoda.

V celé knize jsem necítil nějaké zdůrazněné ego zpovídaného, jak je občas zvykem. Spíše jsem našel rysy pokory, jako v případě Třešňákova vztahu k Bohumilu Hrabalovi, který bezesporu ovlivnil Třešňákovu literární tvorbu. Knihu doplňuje pečlivě zpracovaná diskografie s recenzemi, zejména od Jiřího Černého. Není úkolem recenze detailně rozebírat obsah knihy. Mohu ji ale každému, koho zajímá člověk, jakých u nás mnoho nemáme, a obávám se, že ani mít nebudeme, doporučit.

(Ondřej Bezr: To je hezký, ne? Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem. Vydalo nakladatelství Galen, 220 stran, cena 280 Kč)