FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Ve dnech 10. a 11. března (výjimečně v pátek a v sobotu) proběhla pražská předkola Porty, tradičně ve Mlejně, s komentářem Petra Bohuslava, technickým zajištěním Páji Jindráka a pod organizační záštitou Marušky Navrátilové. Porota ve složení moje maličkost, Miloslav J. Langer, Jarmila Koblicová, Milan Krbec a Bohumil Zatloukal vyslechla celkem 21 soutěžních příspěvků, zhruba polovinu toho, co v nejlepších letech, ale násobně více, co bude jinde.

Maraton otevřel Potichu, přemýšlel jsem, čím by tak zaujal, aby postoupil, nebo aby si na něm porota smlsla. Nevýrazný, to bude to slovo. Text písně Balíček karet byl trošku nesmysl, naopak Oblý pán byl super. Vyslovené chyby při hraní nedělal, ale oslnivý výkon to taky nebyl. Prostě zásada:  „hrát hrát hrát“ se potvrdila hned u prvního vystoupení. Petr Feikl soutěží pravidelně a pravidelně nepostupuje. Tentokrát si vzal na pomoc Petra Pazderského a Ládi Žáka. Vynikla mandolína i melodická stavba písní, ale zpěv za oběma uvedenými atributy zaostával. Písničkář Ježíšek byl pak vysloveným zjevením, i když u některých členů poroty budil rozpaky. U mě tak na 90% nadšení – osobnost, kytaru zvládá, příjemně posazený hlas, texty sice dost abstraktní, ale ne nesmyslné, místy problesknou příběhy, ne ale polopatické. Trošku opačný pól z hlediska prezentace, ne z hlediska kvality, byla hned následující Blondýna. Zaujala kostýmem, hrou na kytaru na 2-3 akordy (ale nevadilo to) a texty. Melodie se velmi blížily převzatým kouskům, ale asi nebyly. První dvě písně byly zajímavá rarita, úplně mě ale dostal Antiprotestsong – ten u mě rozhodl o postupu. Vtipná, veselá, optimistická a přitom přesná a laskavá satira.

Hot Dog Band
foto: Renata Králová

Ámos Tyrš působil hodně rezervovaně, možná nejistě díky spolupráci s dalšími dvěma kolegy – jako sólista mi přišel v minulosti jistější. Trošku jako by se ještě na jevišti hledali. Jenmy předvedli několik pódiových nedostatků (mluvení mimo mikrofon), celkově bylo vystoupení trošku nesesazené, občas se nesešli i jednotliví hráči. VidaDAvida (ano, tak se to píše) byl sólista s trochu pompézními manýrami v hudbě i textech, pomáhal mu slušně posazený hlas, na postup to ale nestačilo. Zejména ve skladbě Medúza se sešly jak otočené přízvuky, tak nesprávná intonace. Ovšem soutěžil poprvé, takže se těším za pět let. Aleš Rogalewicz byl můj jasný tip na postup, bohužel, kolegy nepřesvědčil. Já poznal jasně Choroše, jakkoliv sám interpret říkal, že hraje to, co mu Choroši nevzali. Nebylo to špatné. Svěží, vtipné, jednoduché. Vrak předvedl málo zvuku na tolik lidí, kolik jich na pódiu bylo (5 ks). Vystoupení mělo sice atmosféru, a ta asi nakonec přesvědčila. Špinaví Lůzři byla jasná středněproudá popina, trošku povrchní, muzika do lepších žižkovských hospod – hrát umí, zahrají asi po prvním poslechu všechno, ale nějak mi chyběl důvod proč. Nicméně jako zpestření postupového kola dobrý.

B.E.Z nabídli zajímavou verzi skladby Wayfaring Stranger, zaujala i zpěvačka. Slávek Maděra soutěžil také poprvé a na rozdíl od výše zmíněných kolegů to přehnal naopak – na pódiu se projevoval jako velmi extrovertní osobnost, naléhavost projevu ale neutáhl hlasem. V textech se trošku blížil komunální satiře. Duo otec a syn – Malý Henry a Dejdárek - byli roztomilí, v přihlášce uvedli spoustu soutěží, kde se umístili na předních místech, a tak jsem si udělal aspoň představu o nekompetentních porotách v těchto soutěžích. Je dobře, že otec vede syna od malička k muzice i k vystupování, malý Henry je bezprostřední, ale to je zatím z hlediska kritérií pro Portu málo. Trošku mi to připadalo jako cirkusové číslo, ale těším se, až Henrymu bude 18 let a přijde na Portu zase. Budu-li tedy ještě porotovat. Do té doby bych doporučil řešit nejen zpěv samotný, ale i výslovnost. Nyní je to sice roztomilé, ale v těch osmnácti letech bude človíček trpět, nezmění-li se to.

Druhá polovina večera ale přinesla řadu skvělých vystoupení – Honza Jícha je znám vtipem svých textů nejen písňových, i když Youtuber mi trochu připomínal Dysgrafika. Slogan „Nevim nic, ale myslím si všechno“ je geniální a doufám, že ho nikdo nepoužije proti mně. Kolegyně Zuzka na pódiu opravdu zdobila, Honza by utáhl písně i sám a bez jakékoliv pochybnosti. To, co byl Honza Jícha jako sólista, byl Harfa band jako skupina. Housle, kontrabas, cajon, akordeon – všechno mělo své místo, svou úlohu, šlapalo to a krásně se to propojovalo ve folk – punk. Skoro Irsko, řekl bych, ale české kořeny byly jasné a dané. Ve čtvrtek v pět je zkušená kapela zkušených muzikantů, kteří mají každý svou představu o muzice a dovedou ji skloubit dohromady. Jejich vystoupení bylo pestré, technicky takřka bezchybné, flétna i zpěvačka výrazné. Zejména skladba ve které se představují, je potenciální hit. Nu, a nakonec vystoupil Vilda Roubíček. Možná byl trochu ve stínu Honzy Jíchy, možná neměl úplně svůj den. Některé části svých písní neudýchal. Ale asi to bude spíš o momentálním štěstí a rozpoložení jak umělce, tak poroty, tak jako u Aleše Rogalewicze.
Postupující si přečtěte ve starším článku kolegyně Džexny a přijďte se na ně podívat 20. dubna do stodůleckého Mlejna.