Bílí a červení - První reportáž z festivalu Prázdniny v Telči

05.08.2008 Bílí a červení - První reportáž z festivalu Prázdniny v Telči (Tomáš Pohl)

Není to tak dávno, kdy poslední den roku 2007 létaly zátky ze šampaňského na náměstí Zachariáše z Hradce na náměstí v Telči. 25. července 2008 ale začal 26. ročník letního festivalu Prázdniny v Telči. Krom nádherné kulisy města, jednoho z nejhezčích na světě, je podle mého soudu tento festival i nejdelší v sérií letních open air festivalů. Do Telče se nejezdí jen za hudebními zážitky, ale i za setkáními s lidmi, které člověk půl roku neviděl.

Každý ročník festivalu má určité dramaturgické motto. Už jsem viděl pohádkový vět, Afriku i židovskou kulturu. Letos otec zakladatel Milan Medvěd Kolář se svými třemi šikovnými syny a se štábem mladých spolupracovníků volil téma Romeo a Julie ve Veroně. Diváci byli proto u vchodu do zámku rozděleni páskami na Monteky a Kapulety. Příznivci Romea měli pásky červené, členové rodu Julie pásky bílé. Před zahájením prvního hudebního večera na zámku organizoval Matěj Kolář v renesančním kostýmu souboj Monteků a Kapuletů. Nebyli však mrtví, ani ranění, a nezněly rány mečem. Na červeném a bílém plastovém kbelíku se utkaly oba rody v souboji na smetáky a poražení padali z kbelíků k zemi bez větší újmy na zdraví. Poté mezi členy obou rodů létaly i papírové koule.
Festival zahájil majitel zámku, samotný Zachariáš z Hradce. Vedle něj stáli i současní "vládci" města, zámku a kraje, pan starosta Roman Fabeš, kastelán Míla Norek a hejtman Kraje Vysočina Miloš Vystrčil. Tvář pana hejtmana mě doprovázela na billboardech cestou přes Pelhřimov a Novou Cerekev. Milan Medvěd Kolář pak zamával vlajkou festivalu a 26. ročník byl zahájen.

foto: Franta Bureš ©

Druhý večer Prázdnin v Telči na zámku

foto: Franta Bureš ©

Jako první vystoupila acapellová čtveřice Exfanta z Kaplice. Čtveřici tvoří sopranistka Jana Perníková, budoucí paní učitelka, altistka Lenka Menšíková, v současnosti mladá maminka, tenorista Roman Muška, studující, a barytonista Josef Menšík a pan učitel z Trhových Svin. Uvedená čtveřice vznikla v roce 1993. Ten večer zpívala Exfanta v renesančních kostýmech renesanční repertoár. Zpívá jim to náramně a myslím, že většina z nás poprvé slyšela původní verze skladeb, známých v české verzi z repertoáru Spirituál kvintetu. Bohužel odpolední krátký liják nebyl prvním a posledním deštěm toho dne. Exfanta krytá střechou však v pohodě dozpívala a do přídavku byla zařazena i malířská soutěž v portrétování Giocondy představované jednou z půvabných pořadatelek. Velmi profesionální Exfantu pokládám za ozdobu každého festivalu.
Kapelu Sergent Pepere jsem v Telči viděl již předloni. Kapela má sídlo v Rennes, hlavním městě Bretaně. S bretaňskou keltskou hudbou však nemají "seržanti" nic společného. Kapelu tvoří Stephane Bobinet, percusista s přezdívkou Velký Safír, Eric Leguichard, hráč na spoustu saxofonů, Alain Philippe - bicí, Matthie Letournel - tuba, Dany Fournier alias Nestor Pizzalo - akordeon a Chant Erwan Thobie - trombon. Kapela byla založena v roce 1998 a její styl lze jen stěží charakterizovat, stejně jako kostýmy jednotlivých členů, kde se mísí frygická čapka s kostýmem řeckého bojovníka proti Turkům. Především je to velmi dobře a s nasazením hraná muzika s prvky balkánské dechovky, stejně tak s ozvěnami trubky v Paříži žijícího Milese Davise. Krom hraní, které znělo v řadě zemí Evropy, sází kapela i na show, jemuž vévodí akordeonista Nestor s "uhrančivým pohledem a vibracemi". Vtip s telepatickým výběrem krásné divačky s francouzsky galantní poznámkou v roztomilé češtině, že máme v Čechách nejkrásnější dívky, a následným tancem s akordeonem na zádech, to byla pro diváky jedna velká pohoda. "Seržanti Pepři" jsou na otevření festivalu dramaturgicky velmi dobrým tahem.
Posledním byl budějovický Víťa Marčík, který se svým "tyátrem" k Telči zákonitě patří. Tentokrát to nebyla obvyklá "One Vojta show", ale do představení Romea a Julie byl zapojen herecký ansámbl, včetně doprovodné kapely. Popisovat herecký fenomén a gejzír jménem Víťa Marčík dost dobře nelze, to se musí vidět. Různí ti televizní Bubu a baviči by mohli nanejvýš Víťovi Marčíkovi s úklonou každý den čistit boty. Ale po dobrých Češích byl vždy doma malý sled, jak psal Karel Havlíček Borovský. Těch druhých je tu mraky.

Druhý den, v sobotu 26. 7. 2008, byla zahájena i představení na Kocouří scéně na náměstí a nocturna ve sklepě. Obě scény však letos nezvučí jako vždy Luboš Novotný, ale zvukař kapely Jarret Tomáš Vrbas s Markem Ottlem. Na Kocouří scéně vystoupily dvě kapely. Kapelu Znamení jsem dosud nepotkal. Hrají od roku 2006 ve stylu country vlastní skladby. Jenže to bylo všechno nějak trošku falešné, zejména zpěvačky, a příliš to nezaujalo. Zato s kapelu Pavel Houfek Band jsem potkal na festivalu Okolo Třeboně, kdy vyhrála. Kapele, celé v černém, dominuje Pavel Houfek, mimo jiné i sólovým zpěvem a autorstvím skladeb. Na klávesy hraje Luboš Hána, na perkuse Tomáš Port a na basovou kytaru Marek Beran. Pavel Houfek velmi dobře zpívá, trošku mi zní jako Lešek Semelka v jeho silném období u Blue Effect. K dotažení celkového dojmu bych ale potřeboval ještě slyšet pár koncertů. Patetickým depresím jsem nikdy neholdoval, ale kapela zní hudebně velmi dobře.
Koncert na zámku začal v zahradě a zahájil jej soubor ze Zimbabwe Iyasa. Tuhle fantastickou partu v domorodých kostýmech, až na výjimky zpívající písně v řeči mě zcela neznámé, jsem zde zažil předloni. Jako tenkrát to byl silný zážitek. Je nepochopitelné, jak je možné po rytmickém a prudkém tanci zpívat bez zadýchání úžasnými vokály náročné písně. Ale co vlastně o Africe víme?

foto: Frant Bureš ©

Jindřichohradecký Jen tak tak

foto: Frant Bureš ©
Na vystoupení chlapců a děvčat s pletí černé kávy navázala kapela Jen tak tak z Jindřichova Hradce. Kapelník Milda Vokáč, ředitel gymnázia, má vedle své profese, jako každý český kantor, řadu dalších funkcí. Mimo jiné se stará o koncertní šňůru souboru Iyasa v České republice. Milda Vokáč nazval vystoupení své kapely oslím můstkem mezi Iyasou a další kapelou.Jen tak tak hrála svůj mexický repertoár a v závěru pozvala na jeviště i Afričany v civilu a členy další kapely, Létající rabín z Prostějova. V profláknutém hitu La Bamba se tedy mísily tři různé hudební kultury a bylo jim docela fajn. Nakonec Iyasa s podporou dalších na jevišti, i diváků, zazpívala svou anglicko- českou píseň Na zdraví.
Létající rabín z Prostějova hraje styl klezmer. Jak známo, je to styl chudých Židů Haliče, Ukrajiny a dalších oblastí s nástroji "co dům dal" zpívaný jazykem jiddiš, jehož základem je němčina. Nebyli jen Rothschildové či Petschkové, byli i chudí řemeslníci, obchodníčci a šnoreři. Pronásledováni pogromy zabydlovali Ameriku, aby ti, kteří neodjeli, skončili ve stovkách Babích jarů na Ukrajině a v plynových komorách. Létající rabín ale hraje převážně veselé písně, z doby očekávání toho krásného dvacátého století, o níž zpívá Jarek Nohavica. Členové kapely si dali židovské přezdívky a z průvodního slova kapelníka, kytaristy a zpěváka Vojtěcha Peštuky je vidět, že o stylu klezmer a jeho dějinách vědí hodně. Krom kapelníka tvoří kapelu Pravoslav Ondra, akordeonista, zpěvák a především herec - klarinetista Vojta Pospíšil, flétnistka Jana Dosedělová a kontrabasista Bohuš Stoklasa. Zněly písně svatební, i na další témata života židovské diaspory, ale i pověstná Kdybych já byl Rothschild z muzikálu Šumař na střeše.
Ve sklepě byla předskokanem kapela Draga banda, bez jejíhož převážně balkánského repertoáru si zimní ani letní Telč nelze představit. Pro mě byla ale pěkným překvapením pražská kapela Tua Borta. Kapela hraje a zpívá písně z Finska, z Pobaltí, ze Švédska a na závěr zněla i sefardská píseň španělských Židů. Etno a world music zpívá řada kapel, ale Tua Borta to dělá velmi dobře. Trio velmi krásně sezpívaných dam ve složení Klára Čížková (flétna), Michaela Janoušková (housle) a Olga Kuthanová (kontrabas) mě chvílemi příjemně mrazilo v zádech. Vedle zmíněných nástrojů zněly i zobcové flétny, gemshorny a dudy Pavla Hlaváčka a kytara a mandolína Vlastimila Konopiského.

Ale co je v Telči kromě festivalu zajímavého? Na svátek všech Aniček, 26.7., se na náměstí konala tradiční pouť, kde krom jiného bylo možné slyšet Telečskou dechovku. Dechovka byla pro mě vždy spíše synonymem venkovského publika, ale v tomto žánru bylo u nás vždy dost dobrých muzikantů. V Hasičském domě se konají výstavy výtvarného umění. Letos v létě je možné vidět výstavu kreseb Jindřicha Pruchy. Prucha je spojen s krajinou kolem Železných hor. Bohužel, 1.9. 1914 padl na bojišti První větové války ve věku 28 let. Na tohoto velikého českého umělce bychom neměli zapomínat. Druhou autorkou v Hasičském domě je Isabela Fárová. Žije ve vesnici Maříž, která je známá svou keramikou. Pani Fárová žila dlouhá léta v emigraci v Belgii. Je především sochařka, ale tvoří zajímavé koláže lemované rámy z nalezených starých prken.

Vraťme se ale k festivalu. Na Kocouří scéně s velikým zpožděním vstoupila dánská kapela Moving Clouds. Zpoždění ale bylo dohnáno na nocturnu, kde klasické irské skladby zněly dlouho přes půlnoc. Kapela má vynikajícího zpěváka a s kapelou vystoupila i tanečnice.
Na zámku panovala rovněž keltská atmosféra. Dublinská kapela Sliotar hrála moderní podobu irské hudby, zdůrazněnou bicími. V doprovodu kytary a irských loketních dud to byl docela nářez, ale spíše bych dal přednost klasickým irským písním. Ale jde spíše o nezvyk a v Dublinu i na jiných místech Irska jistě zní spousty kapel se spoustou zabarvení a stylů.
Hlavním magnetem večera byla pražská mnohačlenná kapela Asonance, slavící již 32 let od založení. Jak řekl baskytarista a spíkr Luboš Pick, kapela hraje převzaté melodie podobně jako třeba Česká filharmonie, ale s českými texty Honzy Lašťovičky.Ten večer zněly zejména písně a skladby z posledního alba Jestřáb, které bylo vydáno k třicátým narozeninám kapely. Asonance se vždy poslouchá dobře a nejinak tomu bylo i ten večer. Po nocturnu mohli vytrvalci posedět a pozpívat do časných ranních hodin, kde na jamu vydatně pomáhali i členové kapely Sliotar. A tak skončil třetí den festivalu, 27.červenec 2008.

Více fotografií Franty Bureše najdete na: http://www.mojefoto.estranky.cz/

Sdílet na...

| Více...

< Předchozí		Další >

Komentáře pro tento článek

Jméno:

Email:

Název:

Naše hlavní město

antispamová kontrola

UBBKód:

Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

Baruch Auenthal - Re: Bílí a červení - První reportáž z festivalu Pr

|90.177.145.xxx |05.08.2008 17:54:00

Musím jenom trochu poopravit část článku, která pojednává o hudbě klezmerů. Tito profesionálové, kteří se svým uměním minimálně vyrovnali romským muzikantům,dalším hráčům z povolání východní Evropy, by se asi těžko vyrovnávali s hodnocením své produkce, že jde o hudbu chudých Židů s nástroji "co dům dal" a asi by pana Pohla pěkně prohnali. Tvrzení, že jde o hudbu chudých je silně polemické, protože klezmer jako profík hrál nejvíce pro toho, kdo dobře zaplatil.
Další věc je ta, že klezmeři hráli vždy instrumentální hudbu a nikdy jidiš písně. Ty se dostali do repertoáru kapel až v revivalu na oživení koncertů.
A pak ještě drobnosti: akordeonista je Mirek Ondra a kapelník hraje na housle.
Baruch Auenthal-Létající rabín

Odpovědět