Jméno Rudolf Pellar není třeba představovat. Pro mě, a myslím že i pro příslušníky mé generace, je pan Pellar se svou ženou Lubou, bohužel již nežijící, spojen s překladem Salingerova románu Kdo chytá v žitě. V době tvorby překladu chyběl kontakt s americkými reáliemi, chyběly slovníky a navíc použití hovorového amerického slangu převedeného do hovorové češtiny se jaksi nelíbilo. O to více je třeba ocenit mistrovský překlad manželů Pellarových, jejich v pořadí druhý, k nimž pak přibylo mnoho dalších, stejně vynikajících.
Pan Pellar však ten večer, krom zajímavého povídání s Bohoušem Šírem, zpíval za doprovodu klavíru skladatele Milana Jíry šansony. Přestože se pan Pellar se narodil v roce 1923, na jevišti zněl jeho známý basbaryton mladě a za mikrofonem stála jeho štíhlá a vzpřímená postava.
V roce 1969 vzniklo sdružení Šanson - věc veřejná. Kromě Milana Jíry a Rudolfa Pellara zde byla hlavní postavou zpěvačka Alena Havlíčková, novinář a textař Jan Petránek, skladatel a textař Jaroslav Jakoubek a další herecké i jiné tváře. Sdružení žije a účinkuje dodnes, byť některé tváře byly vystřídány mladšími.
Pan Pellar nádherně zpíval známou Montandovu píseň Velké bulváry s textem Ivo Štuky, Brelovy Staré milence a další písně, patřící do kategorie šansonů. Lidí jako je Rudolf Pellar u nás mnoho není a stojí tak nějak "mimo dění", ale kdo chce, cestu si k nim najde.

Pavla Dobeše s kytaristou Tomášem Kotrbou jsem hodně dlouho neslyšel. Letošního roku vydal CD Banány a publiku zazpíval samé staré pecky, včetně Jarmily či Calvery. Pavel Dobeš je pořád ten tak trochu rozpačitý vynikající textař a autor dobrých melodií s osobitým humorem. Jeho rozhovor s Milanem Zeibertem před písničkami začínal, ostatně jako u všech oslovených, otázkou, co dělal před čtyřiceti lety. Vzpomínky na návštěvu čerstvého učně z Ostravy na exkurzi v pražském ČKD provázely salvy smíchu.

Před přestávkou si Milan Zeibert povídal s novinářem Ondřejem Bezrem. Ondřeje Bezra si vážím jako vzdělaného novináře a dobrého autora. Jeho Letní rozhovor s Vladimírem Mišíkem jsem četl několikrát za sebou. Tím víc jsem byl zvědav na jeho rozhovor s Vlastou Třešňákem s názvem To je hezký, ne? Ondřej se přiznal, že k legendě typu Třešňáka přistupoval tak trošku s respektem. V době, kdy píši reportáž, mám Bezrovu knihu přečtenou, zatím pouze jednou. Stejně jako rozhovor s Mišíkem se i tahle kniha čte jedním dechem. Lze jen doporučit.

Po přestávce usedl ke klavíru Jan Burian. Tentokrát propagoval svou novou CD o tom, jak jsou muži křehcí. Myslím, že každému nesedí způsob, jakým Burian své písně zpívá. Zde ale záleží i na textech a v žádném případě nejde o tvorbu určenou k poslechu při žehlení prádla či ke zkrácení cesty po dálnici. Jako pamětník a ctitel Vodňanského a Skoumala si pamatuji, jak jsem v divadle Ateliér (dnes Ypsilonka) poprvé viděl a slyšel někdy v půlce sedmdesátých let dvojici Burian - Dědeček. Bylo to jiné, než mí oblíbení V a S, ale dobré, chytlo mě to a od té doby je poslouchám, byť dávno každého zvlášť.

Poté usedli ke stolku pro hosta Josef Křenek a Jiří Slíva. Jiřího Slívu není jistě třeba představovat jako malíře a ilustrátora, ale méně známý je jako básník a hudebník. Ke svým letošním šedesátinám si Jiří Slíva vydal knihu veršů a aforismů s názvem Co dřív. Dovolte ocitovat z knihy: "Chtěl bych skoro vždycky, mohu sporadicky" nebo "Pane Tesař, kde jste nechal díru?" či "Hodnota celibátu u impotenta se blíží nule". Jiří Slíva hrával na bicí v doprovodné kapele v představeních Vodňanského a Skoumala a rovněž určitou dobu působil, jak sám řekl, jako "a" u dvojice Burian a Dědeček. Další jeho hudební angažmá je v kapele Grafičanka. Ten večer se pan Slíva chopil i kytary a zazpíval pár svých písní.

Jiří Dědeček přišel na jeviště v kabátě se žlutou židovskou hvězdou, aby vyjádřil protest proti připravované akci českých nácků v den Křišťálové noci. Z tohoto důvodu, kromě svého obvyklého vyznání francouzskému šansonu, začal Jiří Dědeček písní o setkání s mladou neonacistkou. Zarecitoval i několik veršů v dnes módní formě japonského haiku a řekl, že ho to hrozně baví. Kromě toho je pan Jiří Dědeček i předsedou českého PEN klubu.

Přemysl Rut za klavírem je další renesanční osobností, podobně jako pan Pellar, byť o generaci mladší. Jeho hlavní profesí je divadelní režie. Spolupracoval s takovými jmény jako Ivan Vyskočil, Pavel Bošek, Břetislav Rychlík či Václav Havel. Byl novinářem a napsal řadu knih a jeho tvář a hlas známe i z řady rozhlasových a TV pořadů. Ten večer pan Rut vzpomenul nedožitých osmdesátých narozenin skladatele Jaroslava Jakoubka, který zemřel v roce 1993. Jaroslav Jakoubek, skladatel, básník a textař, by rozhodně neměl být zapomenut. Jeho dílo je spojeno jak s populární hudbou, tak i se šansonem. Ten večer zněly například zhudebněné verše Františka Gellnera či Francoise Villona.

Poslední třetinu zahájila zpěvačka a herečka divadla Semafor, dlouhovlasá blondýna Jana Fabiánová. Jana, doprovázená orchestrem divadla ve složení Jiří Svoboda (klavír), Pavel Greifoner (basová kytara) a Jiří Hájek (bicí) vystříhla pár jazzových standardů takovým způsobem, že mi šel mráz po zádech. Inu, zase jedna "superstar" bez reklamy. Takovou Georgia on my Mind či Docela všední obyčejný den, to si může bez obav zkusit jen málokterá zpěvačka a "jazzůvek" v Čechách moc není. Jana Fabiánová si to ale může dovolit bez rozpaků a uzardění. No, vždyť Semafor měl vždy kliku na zpěvandy.

Posledním v pořadí byl pan Jiří Suchý. Psát o lidské a herecké noblese, o tom, že další blížící se rok v kalendáři panu Suchému nevadí, to by asi bylo zbytečné. Co je krom jiného potěšitelné, je láska pana Suchého k Osvobozenému divadlu. Pan Suchý nikdy nezapomene zazpívat něco od trojice Ježek, Voskovec a Werich, což se o ostatních, co jsou "in" a zapomínají na kořeny hudby, říci nedá. Už podruhé jsem slyšel kdysi populární sovětskou Smugljanku s přechodem od pathosu k jazzu. Hezké písně zkrátka nemohou za diktátory. Vždyť například Zachovej nám Hospodine napsal Haydn. Pan Suchý samozřejmě zavzpomínal na rok 1967, zejména na setkání v Lucerně s pány Werichem a Horníčkem a na hrozící "vyhlazení" srsti jeho kocoura Jonáše, který vlastně za vše může.

Takže, jak říkal pan Pellar, těšme se na další setkání po padesáti letech.