FOLKtime - Vaše brána do světa folku

(reportáž z Koncertu legend na Vyšehraní)

V pátek 10. června 2005 byl zahájen na Letní scéně na Vyšehradě v Praze druhý  ročník festivalu Vyšehraní.

V pátek jsem na zahájení nebyl, ale v čtvrtek 9. června jsem jako malý závdavek navštívil na stejné scéně koncert příbramské kapely Ginevra. Ginevra hrála ten den dva koncerty, ale byť nebylo vůbec vyprodáno, občas zahoukal parník a zazněly zvony z katedrály, byla jako vždy skvělá. Protože jsem si s Vaškem Plecitým domluvil na rozhovoru, který proběhne se vší pravděpodobností na Prázdninách v Telči, nebudu se o koncertu ani o kapele dále zmiňovat.

Petar Introvič

foto: Tomáš Pohl ©

Sobota 11. června se od čtvrtka 9. června lišila v mnoha směrech. Sice rovněž zněly zvony z katedrály, ale divákům nestačily lavičky a postupně seděli i na trávě. Počasí si rovněž dalo říci. Sice nebyla žhavá letní noc, ale nepršelo.

Druhý večer Vyšehraní uvedla moderátorka a pořadatelka Martina Dimmerová jako Koncert legend. Jenže to ještě sympatická blonďatá Martina ještě netušila, jaké překvapení přijde.

Když ale Petar hlásil konec vystoupení, dostavila se na jeviště více než rozpačitá Martina a sdělila, že namísto připravovaných vtipných  hlášek musí oznámit, že dojde o programové změně. Bohužel se změna týkala vystoupení kapely, která na loňském Vyšehraní obnovila svou činnost, tedy kapely Marsyas. Důvodem byl blíže neoznačený lidský problém Zuzany Michnové. Martina vyzvala ty diváky, kteří přišli hlavně kvůli Marsyas, aby si v případě odchodu řekli o vrácení vstupného. Odpovědí byl potlesk a pokud jsem zaznamenal a vedle mě sedící Kytka to potvrdí, nikdo se nezvedl.

Mezitím Bluesberry hráli dále jako o život a dostavila se další legenda, kterou nebyl nikdo jiný než Vladimír Merta. Kolem Vladimíra Merty se toho poslední dobou dost napsalo. Jeho rozhovor pro časopis Reflex byl plný trpkosti a smutku a silně připomínal postoj a názory Karla Kryla. Přiznám se, že album Vladimíra Merty vydané v nedávné době a po dlouhé pauze jsem neslyšel. Vím jen, že kritiky nebyly příznivé. Jenže zakrátko jsem poznal, že na Vyšehrad přišel ten starý dobrý Merta. Ještě v závěru koncertu se přidal ke Světlaně a smál se. Pak se jako druhý v pořadí s foukací harmonikou chopil kytary a my dříve narození jsme se místy vrátili o hodně let zpátky. Zpíval Píseň o Galině, Nebe peklo ráj. Zněly jím oblíbené slovenské a moravské písně a sdělil, když  zpíval spolu s diváky, že se staneme meziplanetárními folkaři.

Jenže mezitím už dorazil téměř kompletní Marsyas bez zpěvačky. Jirka Vondráček sedl za bonga a Jarda  Olin Nejezchleba sice neměl cello, ale hrál a la cello na nástroj o mnoho menší. To vše znělo ve skladbě  Astrolog, snad jedné z nejkrásnějších písní

Na Vyšehraní vystoupil i Vladimír Merta

foto: Tomáš Pohl ©

Vladimíra Merty. Poté Jirka Vondráček vzpomenul svého učitele na bonga z Ceylonu, jehož jméno jsem si nezapsal a kdyby, jistě by to nebylo správně. Jirka demonstroval rozdíl mezi umělou a lidovou ceylonskou písní za doprovodu bonga. Hrál a zpíval, ale mezitím se přidávali další a na pódiu znělo Anthabus blues Vladimíra Merty.

Vše špatné je k něčemu dobré, protože takové nádherné jamovaní, jaké předvedli Vladimír Merta se "zbytkem" Marsyas, to ve mně zůstane ještě hodně dlouho.

Na úplný závěr bloku se pěvecky spojil Vladimír Merta s Olinem Nejezchlebou k táhlé moravské lidové písni.

Martina označila "ceylonskou vložku" jako zahraničního hosta s názvem Já tě v tom nenechám.

A tak na závěr večera se nesly éterem známé a nikdy neoposlouchatelné písně od Slunečního hrobu z roku 1968 až po ty z posledního nádherného alba  Umlkly stroje jako Z flámu, Nad usínající milou a Vedle zpívané kytaristou Pavlem Skálou. Nad vším se vznášely tóny houslí Honzy Hrubého, kterého občas podezřívám, že podepsal smlouvu s houslovým ďáblem,  kytara Petra "Kulicha" Pokorného, v sólových partech zvedající ze židle, basa a harmonika Jirky Veselého a perfektně šlapající bicí Jirky "Zelí" Zelenky. Koncert v dobrém slova smyslu občas "rušil" svými vstupy Olin, když zkoumal, kdo má rockově znějící příjmení. Olin takticky vynechal sebe a prohlásil, že v Etc jsou to Skála i Hrubý. Ale naproti tomu v Garáži hrají Ducháček, Růžička a Karafiát.

Na závěr znělo legendární Špejchar blues zpívané sborově Vladimírem Mišíkem, Olinem i Vladimírem Mertou.

Jak by napsal starosvětský divadelní kritik, potlesk přecházel místy v ovace, ale přídavkům zabránil charakter Vyšehradu jako národní kulturní památky a tedy noční klid.

Ale i tak jsem šel s kamarády domů a bylo nám moc a moc hezky.