FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Na Žižkově je čajoven, jako jinde hospod. Trochu nadnesené tvrzení, uznávám, ale přesto se mi zdá, že je koncentrace prostorů překypující nabídkou čajů pod vysílačem vyšší, nežli jinde v Praze. Ve většině z nich se pořádají různé přednášky, workshopy a koncerty. Ale jen málokterá z nich je tolik napěchována koncerty známých folkových kapel, jako právě Rybanaruby. Kupříkladu 26. května tu hráli Šantré a jejich hosté Žamboši.

Žamboši zaútočili na bránice. Sice začali spíše filosofickou Pravdou o můzách, ale s písní Plísněnka (aneb Písničkářské války III: Pomsta Žambochů - o smrti Jerononýma Lešnera, Ivo Cicvárka a Karla Plíhala), nebo uzývaným Pochodem obratlovců, vyčarovali úsměvy a drželi je až do konce svého výstupu. Kromě perfektních vyhrávek na kytaru a Stánina mnohdy tancem doprovázeného zpěvu, ještě zaujali i mezipísničkovými spoty na téma "minicimbál vlastní výroby", který si před písní Na lovu připevnil Jan na kytaru. V Plísněce předvedl inovaci techniky hry s hadrem na ruce, aby zakryl akordy před zvědavýma očima konkurence. V přídavcích Stáňa Zaříkavala pramen v čajovém šálku a nechyběla ani píseň s refrénem pozpátku O znakoplavkách.

Šantré naproti tomu zněli trochu strojově a vážně. Byť se Dušan Vainer snažil seč mohl a vtipkoval, tak prostě Šantré předvádí hudební filosofično. Šantré mne zaujali nejen metaforickou myšlenkovostí svých textů, ale zejména jemným přístupem k aranží kytar a basy. Harmonii doplňuje někdy romanticky nasládlý, jindy až vzteklý zpěv Inky Tognerové, které se významně zakulatilo bříško. To vše prostupuje autorskými písněmi, stejně jako hudebními podobami básní Jana Skácela (Most a Mrtví) nebo texty Jardy Síbrta. Odlehčením výstupu byl doprovod neplánovaného rytmického orchestru složeného z diváků pod vedením Jana Žambocha. Kdosi nalezl koš s místními rytmickými nástroji a tu už po sedačkách hbité ručky vybíraly různá cinkátka a mlátítka.

V průzračně čiré vodě jako by se koupal ten, kdo do Ryby toho večera vstoupil. Po veselých Žamboších nás Šantré přimrazilo filosofií a kupodivu právě tím, že obě tělesa byla svá (a jistě i tím, že ze stropu už zmizela Tibetská výstavka) se večerní čajovna na nikoho nezlobila a naopak koncert sama sobě na krk pověsila jako malý medailonek. A slušelo to jí, jim i nám.