FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Včera jsem seděl u "protekčního" stolu v Balbínově poetické hospůdce ve společnosti mladých folkových hvězd, ale hlavně prima lidí.

V rámci Folkolotoče se sešli na dvě a půl hodinky Tereza Terčová s doprovodem Pavla "Elvise" Krásy, kapela Jauvajs oslabená o houslistku, a Martin Čepelík.

Terezku s Elvisem jsem viděl a slyšel naposledy v Třeboradicích a samozřejmě předtím mockrát. Ale s kamarádem Péťou jsme se  shodli na tom, že je to zas o kousek dál. Slyším z vystoupení čím dál lepší sehranost obou. Konala se tradiční "vzpomínka na kiksy", ale ten večer tak nějak nebyly nebo spíš nebyly vnímány. Po delší době jsem slyšel jednu lyrickou novinku z pera (počítače) Terezky, tentokrát lyrickou - o tom, jak hezké je to pod peřinou.

Jinak osvědčený repertoár známý z Království můz. Jen si musím počkat na své oblíbené Svítá, které tentokrát nebylo. Ale bez ohledu na repertoár (čtěte recenzi Tomáše Hrubého)  je základem nádherný Terezčin alt, co jí dal Pánbůh, ale samozřejmě i léta sborového zpěvu.

Ten večer jsem se znovu přesvědčil o tom, co dokáže znalé a tím pádem uznalé publikum. O tom svědčí nejen zájem o koupi  Tereziny "placky" , ale především reakce. Nebyl jsem pochopitelně na všech koncertech Terezy, ale z těch , které jsem absolvoval, jsem se včerejším  cítil nejlíp. To nebyl obvyklý potlesk, ale tomuhle se frází říká "dlouhotrvající potlesk přecházející místy v ovace". Taky bylo proč.

Kapelu Jauvajs moc neznám, jen o ní vím. Hudba Keltů je dost módní záležitostí. Většinou mám dost opatrný přístup k tomu, co tak nějak všichni moc "žerou" a snažím si najít vlastní cestu. Necítím se Keltem, alespoň v pražské čtvrti Podolí, kde jsem se narodil a dlouho žil, jsem žádné nepotkal. Ale k této muzice jsem našel cestu přes Honzu Hrubého, kapelu Asonance, bourající mé představy o absolventech matematicko - fyzikální fakulty (ono k této podobě mohlo dojít i u Jindřišky a Honzy Brožových), kapelu Ginevra a další.

Móda nemóda, ona je to hlavně nádherná muzika. Jauvaujs hráli včera bez houslí a druhého ženského vokálu. Irské a skotské instrumentálky jsou jak stvořené do hospody a přímo evokují cinkot sklenic. Jenže to není bavorské dupání a houpání, ale nějak to dobře zapadá do české putyky. Takže to byl včera nářez i ve třech včetně Kubova účelného ukrytí trsátka v ústní dutině při přechodu z flétny na kytaru. Jana a Radek pak spolu s Kubou (je sympatické, že vedle převzatých věcí skládá Kuba vlastní pecky) vytvořili nádhernou atmosféru. Krásně jim to hraje a těším se na kompletní sestavu.

Martin Čepelík pak nastupoval po keltském nářezu jen se svou kytarou a playlistem v kapse u košile. Na začátku večera se mě ptal, zda může zpívat i ty srandovní. Protože v Balbínce lítá duch Krychle, nebylo možné dát zápornou odpověď.

Na Martinovi je vidět herecká zkušenost. Kromě toho, že mluví kultivovaně a je mu rozumět, si Martin umí získat publikum i verbálně. A včerejší rozehřáté publikum Martinovi krásné písničky přijalo. Martin střídá dvě polohy, srandu a depku (to nadsázka, Martine) . Obě polohy mu sedí a jedna druhou nevylučuje, což není u všech folkařů a herců pravidlem. Pak si Martin k Milování pozval Terezu (na demáčku se miluje s Martinou Trchovou) a podle očekávání  všechny rozchechtal s Wir alle lernen Deutsch a Želvičkou.

A najednou půl jedenácté a Jirka s buřinkou vyzval k nočnímu klidu. Ale jak být klidný po tak nádherném večeru?