FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Benjamínkem skupiny je Michal Müller. Michal hraje na málo obvyklý nástroj, kterým je citera. Hru na "prkénko se strunami" studoval na konzervatoři ve Vídni. Díky svému osobitému stylu hry na citeru získal prvenství na mezinárodní soutěži koncertní citery v Mnichově. Její specifický zvuk tvoří, podle mě, z velké části tvář skupiny Njorek. Jeho další hudební aktivitou je vystupování s dívčím duem Zrcadlové sestry (ovšem opravdovou Michalovou sestrou je jen jedna z dívek). A aby se ani Michal nenudil, věnuje se i sólovému vystupování s vlastními skladbami a výuce hry na citeru. Pro mě je kromě citeristy i obrovským pěveckým objevem.

Poslední ve výčtu (ale jistě jen díky abecedě) je Jaroslav "Olin" Nejezchleba. Ačkoli mám pocit, že není nutné Olina představovat, přesto to udělám. V Njorkovi hraje na violoncello a zpívá. A z kterých kapel ho tedy můžete znát? V kapele Marsyas hrál na basovou kytaru a další nástroje. Vlastně hraje, protože skupina nedávno obnovila svoji činnost. Dlouho byl k vidění a slyšení v doprovodné skupině Vladimíra Mišíka - ETC... a s Mišíkem se ještě objevuje v projektu Čundrground. Hrou na cello také podporuje Ivana Hlase a jeho "Růžový brejle". Skupina Njorek prý využívá jeho zkušeností z doby po studiu na konzervatoři v Brně, kdy byl členem cimbálové muziky Písečan. Jeho zpěv a slovní projev je naprosto neodmyslitelnou součástí koncertů.

O skupině Njorek jako o celku můžu říct, že hrají původně lidové písně - ovšem ve svých typických aranžích - a několik vlastních skladeb lidovkám podobných. Na koncertu zaznělo, že podle kohosi je jejich styl hudby něco mezi Apocalypticou a Čechomorem (v této souvislosti padl návrh na přejmenování kapely na "Apomor"). Já sama v jejich pojetí písní cítím náklonnost členů skupiny ke stylu blues a někdy i rocku, což je ve spojení s nástrojovým obsazením přinejmenším překvapivé. I proto se - v době vypalování čehokoli na čemkoli - nemohu dočkat zakoupení avizovaného CD (které by mělo být pokřtěno v květnu).

A teď k samotnému koncertu. Hned první pohled do "hlavního sálu" Balbínky mě mile potěšil, protože bylo plno. Místo na sezení jsem sice ještě našla, ale při pohledu kolem sebe jsem už snad žádné neviděla. Například na Oskara Petra a Jirku Vopavu sem chodí lidí bohužel o něco míň. Taky mě potěšilo, že na koncert si našly cestu snad všechny generace. Ta nejmladší měla naprosto vzorné zastoupení, protože kromě toho, že holčička pozorně sledovala celý koncert, nosila ještě pivo jednomu z účinkujících. Už chápu co znamená, když se mezi muzikanty řekne "vychovat si diváka" a o takové schopnosti si ráda nechám zdát! :-)

Těsně po osmé přišel na pódium Standa Barek a spustil předehru k písni Chodí šohaj po dvore. Po chvíli se k němu přidal Michal Müller a nakonec Olin Nejezchleba. Písnička se na začátek podle mě velice hodí. Má pevný rytmus, chytlavou vyhrávku na citeru a zpěvovou linku. Když se k tomu přidá Olinův zpěv, ve kterém mu musíte věřit snad všechno, je to jistě skvělý

Olin Nejezchleba

foto: Magda Brožková ©

Ihned po potlesku bylo oznámeno, že přijde naprostý vrchol večera, v podobě písně zpívané Standou Barkem, která je i přímo ze zakladatelova pera. Překvapeným tvářím v publiku hned Olin vysvětlil, že Standa je nastydlý a jelikož je i nejstarším členem kapely, obávají se, že by se konce vystoupení, kam se většinou takové vrcholy zařazují, nemusel dožít.

Naštěstí je ale zmiňovaný v nejlepší formě a letech, takže jsme si mohli užívat všech tří krásných a perspektivních umělců až do konce. Ve čtvrté písni mě naprosto strhl Michalův vysoký hlas a přesvědčivá naléhavost v něm.

V dalším "kousku" na mě zapůsobil zase text: "V tej uherskej krajině, tam sú chudí ludé, těšili sa těšili, že jim lepší bude. A ty páni zemani svobody pozbyli, přestali oni orat, radši šli bojovat."

První půle byla pryč a tak přišla pauza, na jejímž konci nastoupil na jeviště jenom Michal. Zahrál dvě vlastní písně. První svižnější ve zvláštním rytmu a pak přehlednější a zapamatovatelnější "Blues těžkého vzduchu".

Ani s příchodem zbytku kapely ale Michal neopustil "vedení" a v doprovodu kytary a cella zahrál další svoji písničku s něměckým názvem (v češtině Trpasličí píseň) a s anglickým textem. Následoval duet, který Michal zvládl zazpívat sám se sebou - Běží voda, běží. Přes písničky Verbujú, Už je ráno, už je deň a V kuželově halenkáre se dostalo na poslední píseň večera - na pražskou premiéru. Bohužel neznám název, ale v paměti mi utkvěla jazzová předehra a skvělé sladění barev hlasů Michala a Olina.

Vytleskaný přídavek byl opět překvapující, protože nikdo "nepopadl" svůj nástroj. Jen tak ve stoje zazpívali svými krásnými, osobitými a plnými hlasy poslední píseň a vmísili se do "davu".

Vzpomněla jsem si - protože to ještě není tak dávno - když jsem skupinu Njorek viděla poprvé. Měla jsem pocit, že světem hudby, ve které se pohybuji, zavál čerstvý vítr. Ačkoli jsem nikdy nebyla nadšenou fanynkou nebo znalcem našich lidových písní, asi jako v každém z nás, mají i ve mně své čestné místo.

Poslední dobou se mi zdálo, že je "přelidovkováno" a "přeúpravováno". Navíc jsem měla pocit, že aranže a pojetí se začínalo opakovat a stávala se z něj jakási nová móda.  Proto mě ohromně potěšilo, že jsem měla tu čest poznat skupinu Njorek, která se po nikom nijak neopakuje, můžete jí věřit, že "pracuje" srdcem, a ještě k tomu jsou v ní profesionální osobnosti, které nejenže skvěle ovládají svůj nástroj i hlas, ale je v nich i tolik lidskosti, že se s nimi cítíte jako s přáteli na "lidové" zábavě. Nechte si "povyprávět" příběhy, nechte se pobavit vtipy a hlavně se nechte unést přes akordy k jednotlivým tónům, kde možná najdete kousek sebe.