FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V životě se moc ráda zpět neohlížím, ale u muziky je to docela příjemné. V listopadu jsem si dopřála alespoň jednu hudební akci týdně a některým jsem stihla věnovat samostatnou reportáž. I když si poznámky píšu téměř pravidelně, čas k jejich zpracování do čitelné podoby nacházím stále obtížněji. Za třemi z koncertů se tedy ohlédnu souhrnně.

9. 11. Křest CD Poutníci 2006, Lidový dům, Praha 9 - Kbely

Moderně zrekonstruovaný sál Lidového domu s dobrou akustikou jsem od jeho otevření navštívila poprvé a mile mě překvapil. Jenže časově náročná cesta z opačného konce Prahy v dopravní špičce i začátky koncertů v 19,30 nejspíš zapříčiní, že za zdejší bohatou kulturní nabídkou jezdit nebudu. Ovšem vám, kteří to nemáte do Kbel daleko, návštěvu některého z koncertů vřele doporučuji. Mne do Lidového domu přivedli až Poutníci. Téměř doslova, neboť mě požádali, abych jejich v pořadí 12. bluegrassové dítko pokřtila. Moc si toho považuju, protože to byli právě Poutníci, tehdy ještě z Brna, kteří mi počátkem 80. let otevřeli cestu k muzice bluegrassových nástrojů v jiném než tradičním pojetí. Byli novátorští, bezkonkurenčně nejlepší, s autorským hudebně a textově nebluegrassovým repertoárem, především z dílny Roberta Křesťana. Jeho výrazná pěvecká a autorská osobnost se pro mnohé posluchače stala synonymem Poutníků do dnešních dnů, ačkoliv v 36-leté historii kapely pobyl "jen" dvanáct let a spolupráce vyvrcholila v roce 1990 jedinečným albem Chromí koně. Ano, i ve Kbelích se našel divák, který se divil, že s Poutníky nepřijel! Přes všechny radikální i postupné změny v sestavách po roce 1990, a zejména během posledních 10-i let, kdy se sestava výrazně omladila, Poutníci stále patří do absolutní interpretační špičky v našem bluegrassu. Pěveckou jedničkou je již od roku 2001 českobudějovický tenor Jirka Mach (mandolína), kontrastem mu jsou dva hlasy dlouholetých členů Poutníků - měkký bas Zdeňka Kaliny (dvanáctistrunka) a tlumený chraplák Jiřího Poly (kontrabas). V září 2005 došlo k poslední změně v obsazení, kdy banjistu Petra Brandejse vystřídal teprve 21-letý Bratislavan Peter Mečiar. Peter zároveň rozšířil interpretační možnosti skupiny o houpavý zvuk dobra (na CD hraje i na pedálovou steel kytaru) a s Honzou Mácou (kytara se syntezátorem) výrazně určují současný styl Poutníků. Při zachování charakteristických rysů poutnického zvuku včetně vokálů, aranže směřují stále častěji k newgrassu s výlety do moderní country. Taková je současná tvář Poutníků z roku 2006 a je jen příznačné, že své nové cédé pojmenovali tímto letopočtem.
Ve Kbelích zazněly téměř všechny písně z CD a už na první poslech mě zaujaly melodicky a především texty. Úvodní duet Macha a Kaliny I železo se musí kout s textem Milana Jablonského, od téhož pocitová Vlna za vlnou, i tajuplná Šifra mistra Leonarda či Poslední jízda Krise Kristoffersona s přesvědčivým Zdeňkem Kalinou. Zalíbila se mi citlivě zhudebněná milostně obdivná báseň Jana Nerudy Fata Morgána, posmutnělá skladba Šaty na ramínkách či úsměvné "reggae" Já stárnu v podání Jiřího Poly. Pola se podílel ještě s Milanem Jablonským, Josefem Prudilem a Tomášem Chourou i textařsky a z 13-ti skladeb napsal 11 melodií, dvě písně jsou převzaté od již zmiňovaného K. Kristoffersona. Poutníci se vrátili i ke dvěma starším, již vydaným písním v novějších aranžích - Máš svůj plán a Krásná barakuda. Ale více se samotnému CD, které považuji za vydařený poutnický krok vpřed, budu věnovat v samostatném článku.
Poutníci se v koncertním bloku vrátili do první dekády (Parník New Orleans, Folsom Prison blues), připomněli několik písní ze "zlaté éry" včetně Telegrafní cesty, jeden dva echt bluegrassy, ukázky z předposledního CD (Altán, Vousatej chlap). Samozřejmě interpretačně výtečně, jinak to ani neumějí. Jedinou skvrnou koncertu byla velmi slabá návštěva, tak trochu nepochopitelná u kapely, která sklízí bouřlivou odezvu obecenstva na velkých přehlídkách a festivalech za účasti služebně mladších kapel.

15.11. Panelákoví Fotři a Martina Trchová, Balbínova poetická hospůdka

"Teď jsem jen fotr!" zpívali na úvod Panelákoví fotři, duší hraví padesátníci, kteří si jako kontrast ke své mužné zralosti pozvali do své Etnošou křehkou krásu a něhu v podobě Martiny Trchové. Kdo jste je viděli uznáte, že je-li pouhý poslech písní z jejich minicédé Krtek demácí bez pódiového ztvárnění jen dojmem polovičním, pouhý popis jejich produkce nemůže zaujmout snad ani z jedné čtvrtiny. To se musí vidět. Ovšem blýská se na lepší časy! Z večera v Balbínce se chystá DVD v režii rodiny Vidimských. Až bude ke koupi, každý šťastný majitel si v pohodlí domova vychutná představení kompletně. Program měl čtyři části a dopředu s nimi osazenstvo Balbínky svědomitě obeznámil kapelník Jiří Tatra Kyncl. V první čtyřpísňové ouvertuře divák shlédne instrumentálku Bača (miluju instrumentálky), o bačovi stojícím na kopci v mlze mezi ovečkami (bé) s hlídacím psem (haf) za zpěvu ptactva (kuku) a pak se mlha zvedne? Dále uvidí píseň Jardy Budila s názvem Líp zpívat neumím, fakt nekecám, a hrát už vůbec ne, vždyť jsem to říkal. Okénko Martiny Trchové navodí song Martino nezdrhej, slibující dívce nejednu veselou činnost. Historicky první společné vystoupení Martiny a Panelfotrů v Blues holky na vdávání s textem Jiřího Žáčka doplněn o sloky Kynclovy, představilo Martinu konečně pravém světle, jako ženskou, co chce pořádnýho chlapa, jak má bejt, co jí děti udělá?Martina vystupující sólově již byla opět tou zpívající krásnou květinkou, volila především písně o lásce, doprovázené na elektrickou kytaru. Pokud to trochu v duchu večera odlehčím, Martina v milostných písních sděluje své pocity jednak bývalému milému, jindy současnému, a do třetice milému budoucímu. Ale dost vtipkování. Na přání zařadila Návrat ztraceného syna, příběh o síle lásky mateřské. Píseň, která dává tušit, že je Martina schopná uchopit a interpretovat silné životní příběhy.
Třetí díl Etnošou s názvem "Pak vás dorazíme", podrobně popisovat opravdu nebudu. Počkejte si na DVD. Bude obsahovat  známé lahůdky: Atentátníka s arabskými "rytmusami", Afriku vyrovnávající se s různými "rasamami" lidí, a Helmuth s alpskými zvonky na hliníkové poklice (ty kovové ukradli hnědočeši), chodskou Dudačku, která má jednu dudu krásnější než druhou?s využitím všech možných i nemožných typicky etnických hudebních nástrojů. Premiéru měly v Balbínce tři nově nacvičené skladby: Čínský etnovýlet Michala Knébla Šarpej, můj bojový pes, ten neskáče oves přes s refrénem: Podobá se hodně mně, má varhánky na tlamě. Druhá novinka pocházela od kytarového divocha Jimmiho Hendrixe s českým textem Máňa má depku a třetí byla vzpomínkou na okouzlení rokenrolovými Sputniky. Rock and Roll  to je skála a rohlík, pomohl mi ingliš slovník! Černý brejle a ostrý výraz v tvářích, dvě zobcové flétny střídavě s dvojicí houslí, ale naprosto přesnej rokec, nářez, prostě bylo to tam! Na další novinky se můžeme jistě těšit. Pánové Kyncl, Budil, Vidlák a Knébl s kamennými tvářemi, s vynalézavostí v minimalistických aranžích a hravostí v melodiích, textech i převlecích, chystají pilně další novinky. Svorně o tom zpívali v přídavkové písni Lednice: Vedle prasat na háku, choulíme se v mrazáku, chodíme sem zkoušet aby, nenašly nás naše baby. Do zkušebny do lednice, bereme si rukavice, je tu hrozná zima, proto hrajem s nima!

27.11. Robert Křesťan a Druhá tráva, KD Gong

Jeden z řady koncertů, se kterými Druhá tráva objíždí měsíc co měsíc města i městečka po celém Česku. Vídávám ji pravděpodobně ze všech našich kapel nejčastěji, poznámky si nedělám, jen si užívám. Koncert v Gongu byl z mého pohledu určitě nejvydařenější v tomto roce a svým způsobem unikátní. Nejen tím, že se Robert Křesťan rozhodl předat pro tento večer provázení mluveným slovem Luboši Malinovi, a od té chvíle se začaly řetězit slovní i mimické gagy, které vyvolávaly výbuchy smíchu v obecenstvu, ale snad poprvé jsem slyšela Druhou trávu unplugged. Během odstraňování poruchy na jednom z mikrofonů Křesťan odvelel Druhou trávu na forbínu a vystřihli tu jeden z instrumentálních bluegrassových  (snad) standardů. Robert ji opatřil parádním mandolínovým sólem, na které by si prý při ozvučení netroufl, a pánové, nesvázáni aparaturou, ji navíc i pohybově dotvořili. Humor pánům nechybí nikdy, většinou se jedná o slovní hrátky a vtip v instrumentálních sólech i inovovaných aranžích, ale snad naposledy jsem viděla Druhou trávu takhle rozdováděnou v roce 1998, kdy na přání publika, které žádalo Panenku, ji odehráli s prohozenými nástroji. Samozřejmě, že v Gongu Robert Křesťan zase zpíval jako o život, Luboš Malina hypnotizoval publikum v instrumentálkách na banjo nebo na low whistle, Petr Surý opět melodicky basoval, Luboš Novotný s dobrem udával charakteristický zvuk kapely a Emil Formánek s kytarou, někdy zpočátku koncertu jakoby nesmělý, se tentokrát se svými sóly neupejpal. Byl to koncert s velkým K, jak říká jedna moje kamarádka. Koncert sestavy mužů v nejlepším věku, kteří si říkají Druhá tráva, a na kterých je znát, a v Gongu to bylo obzvlášť vidět a slyšet, že je muzika stále těší a v téhle sestavě baví. Na závěr dodávám, že v březnu příštího roku se chystá natáčení nového CD s Dylanovými písněmi opatřenými českými texty Roberta Křesťana, Honzy Vyčítala a Wabiho Daňka a pravděpodobně se dočkáme i v pořadí 5. řadového CD autorského. Ovšem Roberta Křesťana v současné době hodně zaměstnává studium materiálů k chystanému překladu posledního díla amerického spisovatele N. Mailera "The Caste in the Forest", románu o Adolfu Hitlerovi, jedné z nejtemnějších postav světových dějin. Uvidíme, zda se  můžeme těšit dříve na knihu či CD. A na úplný závěr už vás mohu pozvat do KD Gong na 1. únor 2007. Na pódium se po nemoci vrací, za doprovodu Malinabandu, Pavel Bobek - Muž, který nikdy nebyl In.