Plný dvorek slunce

10.09.2009 Plný dvorek slunce (Tomáš Pohl)

(reportáž z hudební slavnosti Písničky na dvorku 2009)

Prahu obklopuje na všech stranách spousta vesnic, které ale nejsou ani městem, ani čistým venkovem. Není to ovšem rozměr Londýna, kde se jede desítky kilometrů po periférii a stále jsme v desetimiliónovém městě. Kousek od Letňan a Čakovic leží vesnice Veleň. A v té vesnici se již pátý rok koná akce, kterou ani nelze v pravém slova smyslu nazvat festivalem. V domku s dvorkem a zahradou tam žijí manželé Laďka a Jaroslav Budilovi. Jméno Jaroslava Budila znají zejména příznivci kapely Panelákoví Fotři, v níž je jedním za čtyř členů. Když bylo Jaroslavu Budilovi padesát let, ostatně by nemohl být řádným Fotrem, napadlo ho oslavit narozeniny netradičním způsobem. Sezval k sobě na dvorek své přátelé a známé a krom toho, že se jedlo a pilo, což není nic originálního, se hrálo a zpívalo, což není již tak obvyklé. Z jedné akce se stala tradice a letos 29. srpna se již popáté konala, jak to pořadatelé nazývají, hudební slavnost nazvaná Písničky na dvorku 2009.

Hned u vchodu leží návštěvní kniha s fotografiemi, do níž se každý podepíše. O kousek dál maminka Laďky Budilové obaluje kapry čerstvě nachytané a její dcera Laďka nabízí vynikající segedínský guláš a bramboračku. Hosté, kteří se většinou vzájemně znají, usedají postupně na židle, něco jedí a pijí a čekají, až slavnost začne. Hraje a zpívá se s ozvučením, o což se starali Vlasta Hulub a Jarda Matys. Pódium bylo zakryto stříškou, která naštěstí chránila muzikanty pouze před posledním srpnovým sluncem, jehož byl plný dvorek.

Jako první vystoupila kapela s názvem Bez not. Kapelu vede, na kytaru hraje, zpívá a skládá podsaditý kudrnatý Petr Feikl. Kapela má zvláštnost v podobě dvou mladých houslistek – Kateřiny Lorencové a Markéty Kočí. Na kontrabas hraje Tomáš Hamouz a nikoliv poslední v pořadí stojí v řadě na pódiu zpěvačka Renata Janečková. Posledně jmenovaná není podle zjištění příbuzná s fotografem Zdeňkem Janečkem, který celou slavnost fotil. Obě houslistky vnesly do zvuku kapely tak trošku keltský zvuk, který zní naplno v jejich druhé kapele Gliondar. Kapela hraje vlastní i převzatý repertoár s výrazným expresivním pěveckým přednesem Petra Feikla. Kdo by potřeboval vytrvalou a dobrou kapelu například na countrybál, nechť se s důvěrou obrátí na Bez not. Jedinou chybou kapely je absence webových stránek, ale to snad nebude problém napravit.

Jako druhá vystoupila kapela Hluboké nedorozumění, kapela o níž jsem psal tolikrát, že už to neumím ani spočítat. V současnosti kapela s sebou vláčí dvě části mamutího CD s obrázky z pravěkých jeskyní. Tihle čtyři vytrvalci s přezdívkami Elka, Klokan, Jepťák a Škopy jsou ozdobou všech trampských i netrampských festivalů a držákem všech, jak se říká „in“ afterparty, česky všech pařeb. Hraje a zpívá jim to čím dál líp, ale bohužel kapela pokračovala na další hraní, což byla pro závěrečný oheň škoda.

V domku čp. 47 ve Veleni se rodí a zejména zdokonaluje spousta nápadů oněch čtyř Fotrů a jejich přátel. Za druhé světové války bylo na temném poli Protektorátu světlým bodem hnutí zvané recese. Jeho předním představitelem byl například jeden z nejlepších českých režisérů, tehdy mladý Jiří Krejčík. Ono hnutí má své následovníky v řadách Fotrů a jejich mladších souputníků. Dát dohromady množinu lidí, kteří se dokáží vymódit jako na výlet Posázavským Pacifikem, to není jednoduché. Vidět například Michala Knébla v typickém klobouku s liščím ocasem a další hudebníky, i naprosté nehudebníky, stojící po vojensku v řadě, to je zážitek. Na povel Jiřího Kyncla, který si na pár minut změní jméno, dají všichni kytary k noze, pak je vztyčí a zpívají po jednotlivých sekcích téměř všechny trampské hymny. Schopnost hrát si a utahovat si z „posvátných“ věcí a zejména ze sebe, to je dobrá a velmi vzácná vlastnost. A tuto vlastnost mají členové fiktivní Osady Zlaté oči. Nemohl jsem nevzpomenout legendární a fiktivní vinárnu U Pavouka, kde se zrodil Cimrman.

Namísto ohlášené kapely 3M, což jsou právní nástupci Surových kocourů z Odolena Vody, vystoupila kapela Le Kapr. Co hraje Le Kapr? Je těžké odpovědět jednoduše, zejména proto, že v popředí stojí a zpívá Michal Kašpar. Michal Kašpar nemá vzedmutost a „pukání skal“ svého jmenovce Michala Prokopa, ale jeho pěvecký styl a gesta při zpěvu jsou nepřehlédnutelná a málo platné, je to veliké charisma. Není ale osamocen, protože za sebou má výborné muzikanty, Martina Valigurského s kytarou, Martina Bureše s basovou kytarou a Jiřího Svítka s klarinetem a saxofonem. Je a není to jazz, není to čistočistě zařaditelné, ale je to paráda a slibuji sám sobě, že půjdu na jejich koncert, kde snad budou i bicí Martina Přibyla.

Kapelu Městská, kterou vede Jarda Budil a která je ve Veleni čp. 47 doma, jsem několikrát viděl. Je vedena irskou rukou Jardy Budila a musel jsem uznat, že od posledního setkání je to skok kupředu. Chyběla mi akordeonistka Jana Veselková, která ale přišla ukázat, krom milého úsměvu, že na podzim již nebudou s manželem sami. Na její místo usedl další z Budilů, Štěpán, který krom hry na akordeon zvládá i dechové nástroje. Novým a velikým přínosem je flétnistka, štíhlá Klára Hůdová. Její půvab doplňuje zpěvačka Maruška Vojtěchová. Na kytaru hraje Martin Sládeček. Tentokrát jsem vůbec z projevu Městské necítil onu nervozitu jako kdysi v Klubu Kocour.

Kapela 9. patro je rovněž na dvorku jako doma. Usměvavou blond Helenu Svítkovou, rovněž s manželem Jiřím členku Osady Zlaté oči, jsem prvně viděl v klubu Romantinka, kam si odskočila odpočinout od svých ranných mateřských starostí. Od té doby mi zpěv Heleny Svítkové, která má zcela jistě ráda lehce nahozenou bluesovou notu, zněl o mnoho lépe. Vedle ní stojí její manžel Jiří, vynikající hráč na dechové nástroje, již zmíněný kytarista Leoš Valigurský a všudypřítomný Jiří Kyncl, tentokrát s basovou kytarou. Jen mi bylo líto, že nemohl dorazit Antonín Podlaha, jinak kmenový foukačkář Kamene úrazu. Ale i tak to bylo v letním sluníčku moc hezké poslouchání.

Tradičním „zavírákem“ jsou domácí Panelákoví fotři. Myslím, že tolik převleků jako mají tihle čtyři stále mladí kluci, neměla ani Madona, když účinkovala na Chodově. Především však ona obarvená a slavná dáma nemá v doprovodu tolik zajímavých nástrojů jako ti pánové, jejichž základní výbavou jsou tepláky a bačkory. Bohužel krom veselí diváků působí tento technický pokrok s jeho guru Jardou Budilem vrásky zvukařům, kdy tolik opakovaných nástupů nemá snad ani pověstný písničkář František Vlček, který se smál na celé kolo mezi diváky. Hra na nástroj zvaný Teremín s bustou člověka, který byl v Ječný a ne v Žitný, kdy konečným efektem je ohlášení leteckého poplachu, to byla lahůdka. Stejně tak to bylo dolaďování hry na čtyři PET lahve. Jenže já tyhle čtyři věčně duchem mladé kluky miluju a veřejně se k tomu zde hlásím. Ono dnes řvát smíchy nad něčím chytrým, to je v době bavičství a fekálního „trnkybrnky“ blbství vzácné koření. Tihle čtyři se zašitými tepláky však mají toho koření plné hrsti, tak díky za to!

Večer nekončil koncertem, ale brnkalo se a hrálo se u táboráku se zvukem utlumeným s ohledem na sousedské vztahy. Jen mě čím dál více mrzí lovení textů v ubývající paměti. Ale s pomocí kytar a hlav Jardy Budila a Franty Vlčka texty vstávaly z popela a bylo nám všem dobře.

Tak zase za rok na dvorku, sluníčka bude jistě zase dost.

Sdílet na...

| Více...

< Předchozí		Další >

Komentáře pro tento článek

Jméno:

Email:

Název:

Naše hlavní město

antispamová kontrola

UBBKód:

Internetové odkazy vkládejte pomocí UBBKódu (4. ikona zleva)!

Tomáš Pohl

|78.102.50.xxx |10.09.2009 11:45:04

Omlouvám se za dvě gramatické chyby. Šotek ve slově raný jedno "en" a naopak slavné Madonně je sebral.

Odpovědět

michal knebl

|192.71.68.xxx |11.09.2009 18:10:51

ahoj Tomaši, Moc děkujeme.. .... a je mi to žinantní, ale musím to tak napsat - jsem moc rád, že jsi veřejně pochválil můj ocas..... Poznamenávám, že je z pravé polární lišky, tak si pochvalu zaslouží, neb je v Osadě Zlaté oči vůbec nejkrásnější. Áda Bidrman alias Michal K.

Odpovědět