FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Křest měl začít o půl osmé, ale začal s půlhodinovým zpožděním. Asi i tenhle fenomén je tak trošku pro tuhle kapelu příznačný. Každý křest ale znamená i nervozitu a otázky, zda příjdou lidé, budou vyrobeny desky a plakáty či zda dorazí zvukař? V průběhu koncertu jsme se dozvěděli, že desky byly dovezeny až hodinu před představením. Takže zlobení se na zpoždění by bylo zbytečné a nalezl jsem slova omluvy. Koncert začal úvodní písní, která dala desce název. V textu Honzy Špalka zní: "Já mám, co můžu mít a jenom blázen hledá v tmách, já mám co můžu mít a někdy nemůžu víc". Píseň zněla v polotmě v playbacku, tedy včetně hlasu Hanky Skřivánkové z Jarretu, na desce hostující. Závěr, že kapela sází na zpěv Honzy Špalka není absolutní. Honza Špalek je autorem většiny textů a zcela jistě i spoluautorem hudby, když u každé skladby je jako autor hudby označena kapela. Jenže u něj nejde jen o samotný velmi dobrý hlasový projev, ale především o přednes každé z písní, kterým svým charisma dává charakteristickou tvář a podobu. Většinu písní hraných na křtu jsem znal. Po prvních tónech jsem poznal, že zní Margo, vyvolávající u mě vždy mrazení v zádech. Píseň Juppiter je dobře skrytým poselstvím pro přední postavu naší folkové scény. Ale myslím, že ji adresát vzal s humorem a nadhledem. Ten večer byla skladba věnována "Míšovi", který kapelu pozval na Zahradu. Jako při každém křtu, byli i tentokrát na jevišti hosté. Za klávesami se objevoval a hrál Tomáš  Chemik Kubica a za reprobednami se skrývalo dívčí trio Blue Stone ve složení Tereza Palečková, Vendy Pavlíková a Zuzka Sladká. Všichni jmenovaní jsou slyšet i na desce. Zejména v písni V kůži Oldřicha Nového znělo dívčí trio téměř jako legendární Bajo trio. Navíc byl ten den svátek Nataši, což Honza Špalek, jako ctitel geniální české herečky Nataši Gollové, připomněl.

Samotný křest a kmotři byli stejně specifičtí, jako kapela. Na jevišti se objevili Jana  Tippmanová - Džexna, Gita Vidimská - Kytka a Karel Vidimský - Cimbura. Na hlavách měli šaškovské čepičky a své nosy skryli pod klaunskými. Podobná klaunská tvář je ve stylizované podobě zobrazena výtvarnicí Michaelou Suchou na bookletu CD. Všechny tři klaunské sudičky řekly pár hřejivých slov a Cimbura připomněl výročí Vest Pocket Revue a ony dva dávné mladé klauny s nabílenými tvářemi. Křtilo se hruškovicí, která netekla po obalu, ale kolovala v zaplněném hledišti mezi diváky.

Po křtu zněly další písně včetně Kulíška s textem houslistky Klárky Houskové a baskytaristy Jakuba Vlachynského. Recitativ byl svěřen dalšímu hostovi, Báře Kouklíkové. Bára nezapřela, že je herečka a ani, že už dlouho nebude sama. Vše se mění a tak Bára, dříve Koubová, bude v srpnu maminkou. Štastný a stále ještě novopečený otec dcery Adélky, Honza Špalek, bude jistě Báře držet v srpnu palce. Zněla i hitovka Na Volze (Volume vohul) hraná na koncertech v maskách ala Mrazík, zněl Sebevrah s textem Kamily Balcarové či "echt country" Kauboj Džou s houslovou vložkou z filmu Vinnetou.

Čas utíkal a slyšeli jsme velmi folkové Vletílo ftáča s pěveckým triem Špalek, Vlachynský a Výborný v popředí, smutnou a krásně melodickou Odcházím či O Jankovi a Katarínce, opět z nostalgického lidového soudku, vytvořeného kapelou a Honzou Špalkem.
Potom byly přídavky, potlesk, loučení a fronta kupujících před stánkem Vaška Pumra.

Epilog:
Ti dva klauni s nabílenými tvářemi, vystupující 19. dubna 1927, si říkali Publius Ruka a Sempronius Houska. Jejich představitelé již řadu let hrají někde nahoře, osvobozeni od všech projevů lidské hlouposti a malosti, se kterými celý život pomocí veliké srandy bojovali. Jistě se oba ten pátek dívali dolů a neslyšně těm lidem, co si říkají My3.avi, tleskali.