S trampy hore na Jelením

01.06.2001 S trampy hore na Jelením (Jaroos)

Ten, kdo se právě pohroužil do těchto řádků v očekávání, že bude obohacen o cosi, co souhrnně nazýváme slovem "fakta", bude zklamán. Člověka schopného něco takového zaznamenat, popřípadě alespoň jedince s tužkou v ranci, musíte hledat ve zcela jiné dimenzi, než je ta, ve které se reálně pohybuji já. Musíte se proto spokojit s příběhem zdánlivě chudším, nepostrádajícím ovšem upřímnost a lidství...

Tož od počátku... Vlak do Pardubic je na Smíchovském nádraží v Praze prostředkem mimořádně prostorným, pohodlným, disponujícím dostatkem vzduchu a prostoru ke konverzaci s kamarádem (hoj Honzo). Je zajímavé, že tento spoj se na nádraží Hlavním transformuje do vlastního opaku. Jako první přistoupí voják. Nu což, odpušťák skončil a my s modrou knížkou se dokážeme vcítit i do pocitů nám odepřených. S čím se ovšem identifikovat nedokážu, je kolos mužského pohlaví (?) o rozměrech blížících se samotnému kupé, s image východního Němce a tenkým hláskem vlka těsně poté, co jej kůzlátka vpustila dovnitř. Slova: "Bylo by místečko?", zní v jistých případech ne-li drze, pak přinejmenším směle. Můj pohled, kdy jsem si ho změřil od hlavy k patě, si vyložil jako přikývnutí. Uznávám, moje chyba. Měl jsem si ho změřit nejprve našíř.

Proces zaplňování kupé však neskončil. Přibyla samozřejmě standardní výbava každého vlaku v podobě řízkového taťky, studenta a ošklivé matky, zanechavší hezkou dceru stát na chodbičce. Mé odhodlání všechny vykouřit (neb kupé bylo kuřácké) vzalo posléze za své, neboť kuřáky se zde ukázalo být téměř 50% osazenstva, z čehož se udělalo špatně jako prvnímu mně.

Pardubice. Nepřeceňujte nikdy své schopnosti, podpořené vědomím, že jste tramp, popřípadě i Pražák (to jako že prej nezablouděj - ha ha) a základní informace o tom, že "autobusák" je hned před nádražím, se nestyďte rozvinout za spolupráce s místním obyvatelstvem. Oplátkou se skutečně dozvíte, kde autobusové nádraží je, otočíte se o 180 stupňů a zamíříte k němu. A pokud víte, kde je v Pardubicích zimní stadion, restaurace U Čížků a v ruce žmouláte zbytek perníku, můžete se považovat za domorodce. No dobrá, taky byste měli trefit na závodiště.

Hodinka autobusem do Horního Jelení uběhne celkem rychle. Radost vám kalí pouze skutečnost, že v okolních vesnicích postupně vystoupí všechny půvabné dívky a vaše myšlenky, až dosud směřující k větě: "Slečno, jsem rád, že tento víkend uvidíme Velký vůz ze stejného úhlu.", se obrátí k již ohranému: "Dal bych si pivo...".

Jelení vás přivítá příjemnou hospůdkou a kamarádem (ahoj Boko), parkujícím svého favorita před místním kostelem. Jeho slova o tom, že je třeba přeparkovat, protože ráno může být funus, nabývají ve světle pozdějších událostí prapodivný, ba až podezřelý rozměr.

V hospodě pak již potkáváte první trampské osazenstvo a jedince z řad pořadatelů v slušivých zelených tričkách s nápisy K.F.T.P. (Kamarádi festivalu trampských písní), kterouž to zkratku jsem si z počátku chybně vyložil jako příslušnost k jakési fakultě mně neznámé univerzity. Dáte jedno dvě pivka a spěcháte zalomit palce s kamarády na kemp...

Na kemp... Mno... Místní koupaliště, obsypané desítkami aut, spíše působí dojmem, že jste se dostavili k finálovému utkání Stanley cupu, popřípadě předvečeru udílení výročních cen americké filmové akademie. S pocitem, že "to není možný", se vřítíte do areálu a zjistíte, že trampů je zde mezi návštěvníky asi tolik, jako Palestinců u Zdi nářků. Je zkrátka vidět, že pro místní je trampský festival událostí, kterou si nehodlají nechat ujít. Chválabohu, že jim to nevydrží po celý víkend a druhý den už opět v tichosti chroupou Křupeto u svých televizorů. V pátek večer ovšem "mastnota" kape snad i ze mě a kamarád přichází se slovy: "Ahoj, jsem Carmen. Dneska jsem tu za trampa...".

Naštěstí se snesla tma a se zvyšující se vzdáleností od stánků s grilovanými kuřaty se koncentrace mastňáků snižovala, až ji bylo u slavnostního ohně možno označit za zanedbatelnou. Jelikož jsem se k ohni přes davy nedostal, upadl jsem na první volné travnaté prostranství a oddal se snění o vyústění pátečního večera.

Pokud jsem před chvílí zapomněl říct, že jsem mezitím potkal pár kamarádů, činím tak nyní. Vzpomínka na impertinence jako "kde sebou praštíš, tam tě za hodinu najdem" je totiž zvláště palčivá. Vytržen ze svých představ jsem se nebránil a vytrpěl i proces pořizování fotodokumentace. Výsledky nechtějte vidět.

Na podiu u ohně se představovaly účinkující kapely a já pomalu zapomínal na podružnosti typu zima, žízeň, hlodavci a opilý místní floutek. Každý z problémů byl řešen individuálně. Jako nejpalčivější se jevila žízeň (zapito), dále hlodavec (zahnán), floutek (taktéž) a zima. Ta byla řešena společným přesunem k ohni.

Slavnostní oheň... Poprvé v životě jsem se cítil být skutečným vyvrhelem. Bolavá záda totiž nestrpěla, že veškerý nápor při posezu jest veden na ně a, pomíjíc v tomto procesu funkci mozku, nařídila mé levé ruce opřít se o zem. Chyba. Ruka oči na rozdíl od hlavy nemá a tudíž velice obtížně rozlišuje, zda náhodou nešmatá cca 5 cm za větev, jež má označovat hranici slavnostního ohně. Hlavu a tudíž i oči mají ovšem pořadatelé. A náhle se zjevil ON. Postava svou autoritou snad až zabijácká (musím si trochu vymýšlet, aby to bylo delší), vynořivší se z okolního davu, přistoupila ke mně krokem nepřipouštějícím dvojího výkladu. Hromový (ať je to aspoň trochu dramatičtější) hlas, doprovázený drtivým pohledem mi zmrazil úsměv na tváři, byť obří plameny šlehaly v bezprostřední blízkosti. Nevadí ti, děl, že stojíš v posvátném kruhu!?. Poučen již v dětství, že starší mají vždycky pravdu, pohlédl jsem rychle ke svým nohám a s ulehčením seznal, že za prvé vůbec nestojím a za druhé dokonce i sedím mimo zmíněnou oblast. Problém tedy byl v mé ruce. Bleskově jsem ji tedy stáhnul, sledován zrakem šelmy, a pípl nesmělé: "Pardon....". Pořadatel uspokojen a s ujištěním, že mne příště hodí do bazénu, odkráčel.

Po této psychicky náročné scénce jsem zakrátko usnul a nevyslechl tak produkci kapel, na něž jsem hodlal zaměřit svou pozornost. Protagonisté jedné z nich mne poté vzbudili a odhalili prapodivný jev, kdy okolo ohně byli namačkáni všichni kromě mne. Včetně pořadatele. Pocity jedince, vyloučeného ze společnosti, nabyly opět obřích rozměrů...

Avšak veškeré útrapy stály za to. Pohoda, která se u ohně dostavila a trvala až do rána, se dá srovnat snad jen s bramborákem mojí mámy - a to je co říct (i když teda já už ho umím taky, kdybyste měli chuťana). Lidi z Hlubokého nedorozumění, Magisonu a dalších kapel, rozpoutali fajn smršť trampských, folkových i country pecek a člověk v nastalé atmosféře odpustil i mladíkovi, který, zmocniv se čísi kytary, podlehl svým citům a zakomponoval do večera i skupiny Lucie a Pink Floyd.

Je na místě podotknout, že jít spát po páté ranní a vstávat v osm se mi nepoštěstilo, tím méně dobrovolně, tuším, nikdy. Sobotní ráno ale nesneslo námitek a za kombinace světla a vedra nás vystrnadilo ze spacáků krátce před osmou. Totéž se naštěstí zřejmě přihodilo pánovi čepujícímu pivo, a tak

Sdílet na...

| Více...