Táta musí být nadšen!

20.01.2003 Táta musí být nadšen! (Honza Frühwirt)

Tak něco takového si po koncertě Bernarda Allisona v pražském Lucerna Music Baru musel říci snad každý. Umělecké výkony potomků slavných bývají občas spíše k hořkému pousmání. Bernard Allison - syn legendárního bluesového kytaristy Luthera Allisona - je však zcela jiná kapitola. Nejen, že se mu na odkaz svého otce podařilo navázat více než důstojně, ale navíc ho dále rozvíjí a posunuje o notný kus dopředu.

Ale pěkně popořádku. Zaplněný sál Lucerna Music Baru nejdříve rozehřál David Murphy Band. Zatímco při předchozí Prague International Blue Night 3 se volba hosta příliš nevyvedla, David Murphy Band byla jasná trefa do černého. Devítičlenná kapela má - nejen díky svému americkému frontmanovi - naprosto autentický a moderní projev čerpající nejen z blues, ale i soulu a funku. Potěchou ucha je nejen skvělá dechová sekce, ale i "černý" vokál zpěvačky Kateřiny Vondráčkové.

Po technické pauze nastupuje Bernard Allison Band. Kapela, která je uprostřed několikaměsíčního turné (do Prahy si "odskočili" z turné po Německu) je ve špičkové formě. To, že se rozhodně nebudeme nudit, je jasné hned od prvních tónů úvodní instrumentálky. Kapela posunuje blues do funkovější polohy. Výsledkem je energická a navýsost současná muzika. Ve srovnání se studiovými alby je tu i mnohem více rocku.

Kapela bez řečí hrne jednu pecku za druhou. Přestože ve srovnání s předkapelou je na podiu najednou ani ne polovina muzikantů (kytara+zpěv, bicí, baskytara, klávesy), zvuk je nesmírně plný a kompaktní. Nad ním se pak vzpíná sytý Bernardův hlas protkávaný vyhrávkami jeho kytary.

O emancipaci černých a bílých bluesmanů nás Bernard přesvědčí (přinejmenším desetiminutovou) skladbou You better leave my little girl alone, kterou pojme jako poctu Stevie Ray Vaughanovi.

Vrchol večera - alespoň pro mne osobně - představuje chvíle, kdy Bernard uchopí modrého Telecastera (stejně jako jeho ostatní kytary barevně sladěný s jeho košilí:-)) a na prst si navlékne bottleneck. To, co následuje potom, je největší slide-kytarová smršť, co jsem kdy viděl. Bernard vybavený kytarovou vysílačkou vleze s kytarou do publika a v průběhu šílené slide-kytarové vypalovačky projde celým sálem (včetně galerie), aniž by jenom na chvilinku vypadl z dokonalé souhry se zbytkem kapely.

Marně přemýšlím, co po takovém nářezu může být ještě vyvrcholením večera. Bernard to vyřeší osobitou rockovou poctou Jimi Hendrixovi odlehčenou trochou country.

Přídavkem (k němuž se kapela nechá dlouho "přemlouvat") se Bernard znovu zcela jasně přihlásí ke svým bluesovým kořenům. Hideaway Freddie Kinga - jedna z nejslavnějších kytarových bluesových instrumentálek - má však zcela nečekaný konec: Bernard vprostřed sóla předá svou kytaru svému kytarovému technikovi, který skladbu bravurně dohraje. Konec hodný skutečného mistra, který se o svůj trůn nemusí bát.

Pořadatelé koncertu - Pohyblivý klub Joe´s Garage - i tentokrát prokázali, že při výběru účinkujících mají nesmírně šťastnou ruku a dokáží takřka nemožné. Nikdy bych totiž nevěřil, že se mi v Praze či blízkém okolí během jediného roku podaří spatřit koncerty takových legend, jakými jsou například Edgar Winter, Robben Ford nebo Albert Lee. Pokud vás zaujalo poslední jméno, pak vězte, že tato legenda bluesové a countryrockové kytary vystoupí v Lucerna Music Baru 11. února 2003. Už se těším na další muzikantské hody!

Sdílet na...

| Více...