V zimní Zahrade s Raduzou, Koubkem a Schmitzerem

14.03.2003 V zimní Zahrade s Raduzou, Koubkem a Schmitzerem (Džexna)

Harmonika k písničkáři patřila už za císaře pána, sloužila prvorepublikovým trampům, doby minulé přežívala na estrádách a v lokálech IV. cenové skupiny, v současnosti stále častěji zní z pódií folkových klubů, a zdá se, že i v budoucnosti své obdivovatele neztratí (Dětská Porta). Bujará, rozverná, řízná, zasněná, tklivá. Podle nálady písničky i posluchačů. V KC Zahrada na pražském Chodově jsem slyšela dva písničkáře a šansoniéry s harmonikou, Radůzu (21.11.) a Vaška Koubka (30.1). Jiří Schmitzer vystupuje s kytarou, je původně rocker. Jak on říká - bigbíťák. Při razanci, s jakou hraje na svou dvanáctistrunku, a při délce jeho horních končetin by nejspíš každou harmoniku přetrhl. Slyšeli jsme ho tu 20.2.

Radůza krátce přivítala diváky, oblékla se do harmoniky a zplna hrdla nasadila: "Coó mě to boólí, přeéce by neměloó, toó někde v poólích srdce mi umřeloó. Coó mě to pálí, žeé ani nezaspím, toó se mi zdály taákový smutný sny?" Harmonika jen podkreslovala silný, ticho prořezávající hlas s protahovanými samohláskami po vzoru staropražských pouličních písničkářů. Tomu, kdo do té doby Radůzu neslyšel, hned v úvodu naznačila, že při jejích písních smíchy nepopuká. Vždyť i pokus napsat veselou píseň Zvony zvoněj, skladbu ve strhujícím dravém tempu, začíná slovy: "Smrtka hlavou pokyvuje?" Myslím, že jsme jí to odpustili a nechali se hodinu a půl unášet náladami písniček. Zpěvem, tu žensky jemným v "pařížském" valčíku Živote můj, s kytarou v české lidové písni Vějíř, tu zupácky ostrým a odhodlaným v pochoďáku: " Kdy jindy mám na cestu se vypravit, kdy jindy, než to dnešní ráno sychravý?". Akordeonem, střídajícím taneční rytmy tanga, rumby, valčíku či úderným ratatata. Zpěvaččinu nejoblíbenější písničku Všechno to pomine jsme si zazpívali společně všichni. Radůza toho mezi písněmi moc nenamluví, své písně nevysvětluje, spíš je i sebe lehce ironizuje. V přídavcích překvapila písní Ať žije bál v polštině z repertoáru Marily Rodowicz, na přání mládenců z třetí řady zopakovala s kytarou hitůvku Čápi. Před posledním přídavkem se zeptala: "Chcete si ještě zazpívat?" Mládenci souhlasně zahalasili a měli příležitost pro změnu maďarsky v písni od skupiny Ghymes z Galanty. Radůza (28) koncertující od patnácti let, absolventka skladby na pražské konzervatoři, i přes jistou dekadentnost v textech dráždivou silou zpěvu a bravurní hrou na diváky zapůsobila. Přišlo jich 26, a jak jsem si všimla, asi šest lidí si po koncertě její CD Andělové z nebe koupilo.

Vašek Koubek je z rodu muzikantů od Pánaboha, snad se s harmonikou v ruce narodil. Na klasickém sametovém divadelním jevišti se cítil zpočátku rozpačitě. Vlevo kufr od harmoniky, vpravo druhý - obchod s jeho povídkami, filmy a CD (po koncertě šly dobře na odbyt). Koubek se postavil doprostřed, přiznávkami rozezvučel svou černou ohmatanou harmoniku a, světe, div se, začal koncertní sál proměňovat. Stačilo přivřít oči a příběhy písní získávaly rozměr filmového plátna. Zavedl nás do venkovské hospody kdesi na českém jihu, kde s rodinou žije, vraceli jsme se s ním nad ránem pěšinou, mraky nad hlavou. Plavili jsme se po moři, topili a tlakovali v kotelně, ptali se dávné lásky Marie, kam zase spěchá, zavzpomínali na Marcelínu. Báli jsme se s ním v nočních ulicích velkoměsta o jeho osmiletého syna Filipa, který nechal doma vzkaz: "Táto, utíkám z domova." "Filipe," úzkostí přiškrceným hlasem křičel Koubek v jedné ze svých nejpůsobivějších písní. Svůj recitál doplnil povídkami a vyprávěním. O svých láskách, o dívce Helče ("každá matka mých děvčat mi nefandila"), o cestě do Indie a lidech, které svým kapesným neuživí, o zabíjačce bez řezníka ("nakrájel jsem celé prase na kostičky"), o svém tátovi, u kterého vyrůstal ("táta říkal, že lhát se může, když jde o dobrou věc"). Situace často nezáviděníhodné, tragikomické, které si člověk nevymyslí, prostě ze života, podával s humorem a nadsázkou. Václav Koubek (48), inženýr - technik, vlastnící patent na pivní láhev používanou v bývalých zemích RVHP, přeběhl k múzám už dávno. Sám o sobě říká, že zpívá falešně (no, zpívá), o správné výslovnosti u něj také nemůže být řeči, na harmoniku hraje velmi úsporně , a přesto si lidi po pár taktech získá na svou stranu. Čím to je? Čím to asi bylo, že když se loučil písní "Jestli tak jako já cítíš vůni kopretin, jestli tak jako já dýcháš jedním tajemstvím?," jsme měli pocit, že nesedíme v koncertním sále KC Zahrada, ale v zahradní restauraci za voňavé letní noci?

Jeden z nejpozoruhodnějších současných herců Jiří Schmitzer (52), dvoumetrový hubený dlouhán, svým nesmělým příchodem a chlapeckým úsměvem na rezavě vousaté tváři rozesmál publikum dříve, než stačil promluvit. Poskládal svou lehce rachitickou postavu na židli, uchopil dvanáctistrunnou kytaru a přivítal se s diváky. Své písničkářství uvedl výrokem nejmenovaného publicisty: "Jestliže český folk někam směřuje, pak Jiří Schmitzer v tom určitě nejede." Je to dobře nebo špatně? Odpověděla jsem si již zlidovělou replikou z Knoflíkářů: "To neřeš, po tom nepátrej," a zase poslouchala. Začal písní Loutka, o které bezpečně věděl, že jí umí. Bigbít jako hrom. Druhý song Japonec pochází z večerů v Ypsilonce, kde na deset od diváků zadaných slov skládá během představení vždy novou píseň, aby nemusel vyprávět veselé i trapné historky ("v mém podání to trapný bylo vopravdu"). Ze stejného kadlubu byly i další dvě ptákoviny, Homogenizováno nebo Kosmonaut se vóžral? Dál jsme slyšeli jednu z jeho nejpovedenějších písní, Hanu, co zpívá mana, mana, historku, jak se v osmdesátých letech s jednou svou písní ocitl ve finále Děčínské kotvy, a kterak zpěvem utíkal orchestru (názorně utekl sám sobě v písni Sekyra). Písně uváděl často kuriózně. Před posmutnělou Když se narodí se svěřil, že někdy, dojat vlastní písní, si neví rady, jak spolu s kanoucí slzou ("máme to tam pospojovaný těma trubicema") má utřít i nudli, když jsou obě ruce zaneprázdněny hrou na nástroj. Předvedl i píseň původně pro děti ("taky tam mám broučky, žížalu ?vono se jim to nelíbí"), dal další bigbít ze dvou nesourodých částí a nikdy nedokončený: "Uvidíš všechno bude príma, řve na mě z desky Josef Zíma?," obsahující vulgarismy, místo nichž významně mrkal. A tak to střídal. Bigbít - historka, bigbít - historka. Písně s rockovými harmoniemi s texty spíše k zamyšlení, historky, při nichž se obecenstvo nepřestávalo řechtat. Své poněkud neobratné a svérázné vypravěčství se jako zkušený herec snažil urežírovat ("musím to zkrátit, abych nezdržoval"). Při pohádce o Meluzíně jsme prochechtali téměř čtvrthodinu! Recitál s krátkou přestávkou trval více než hodiny dvě, diváci se dobře bavili a nechtěli Schmitzera propustit. Vyřešil to po svém, posledním přídavkem, který uvedl slovy: "Je to takovej průměr, ideální pro závěr. Vono to neurazí, ale když to někdo vyslechne, tak nemá potřebu slyšet něco podobnýho ještě znova. Je to píseň s letní tématikou. Léto se blíží, blíží se i v listopadu, blíží se furt, pokud tedy právě neprobíhá. Je to píseň Léto." Jiří Schmitzer po koncertu cédéčka (dvojCD Šílenec) neprodával. V zákulisí kytaru zavřel do pouzdra, oblékl si zelenou bundu, nasadil modrou kšiltovku a zase docela nenápadně odešel.

Radůzu, Vaška Koubka (spolu 20.3. v Praze na Novodvorské) i Jiřího Schmitzera můžeme slýchávat během roku v klubech po celé republice. Ale mějme na paměti. Léto se blíží? Brzy vypukne sezóna festivalů malých, velkých i největších. Věřím, že se s nimi budeme setkávat i tam.

www.raduza.wz.cz.
www.vaclavkoubek.cz.
www.volny.cz/ifolk/Schmitzer/schmitzer.htm.

Sdílet na...

| Více...