FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Můj vztah k žánru zvanému lidová písnička později folklór je poznamenán mým věkem. Zejména v padesátých létech se z rozhlasu bez přestání řinuly tóny desítek souborů písní a tanců, kterým pak vše ukázaly chorovody a hlasitý zpěv souborů ze Sovětského svazu přejíždějících v rámci družby. K folklóru jsem měl tedy stejně negativní vztah jako k ruskému jazyku, který byl do mě 12 let huštěn. Postoj k folklóru je velmi dobře vyjádřen v Kunderově Žertu líčícího mimo jiné, že pro syna primáše cimbálové kapely jsou přednější motocyklové závody než pověstná Jízda králů. Jenže šel čas a jí začal vnímat lidovou píseň v její skutečné podobě, například zásluhou Minesengrů nebo Jaroslava Hutky.

Čas se nezastavil a já s nadšením poslouchám paní Šulákovou, kterou jsem v létech padesátých řadil do stejné složky jako ostatní soubory. A je tu Hradišťan , Fleret a další. a další.

A co Koňaboj? K názvu článku jsem použil informaci Tomáše Bézy, který představil profese členů kapely jako veřejný sektor - dva důstojníci (byl použit výraz "guma"), městský strážník, zdravotní sestra (Jiřina Šmukařová) a učitelka Dagmar Bukvaldová. Zbytek tvoří student a zámečník, veřejný sektor tedy převládá.

Kapele vévodí čisťounký hlas Jiřiny Šmukařové. V její biografii stojí na prvním místě folklórní soubor Tatran. Tento kořen je znát a myslím, že je to dobře. Kontrastem je sólová kytara Davida Řeháka, aranžéra repertoáru pocházejícího zejména z Horňácka a Strání a zčásti i z východního Slovenska s typickým šišlavých hútorením. David začínal v death metalové skupině Torture a Nottingham. Rockerský rukopis i styl hraní je dobrým kontrastem křehkému hlasu (ale i zjevu Jiřiny Šmukařové). Dagmar Bukvaldová jediná vystudovala konzervatoř a v kapele hraje především a flétny.

Městský policista připomínající, byť ve zmenšené podobě Marka Zavřela z Kvokálu,  hrál včera na housle , mandolínu a jambe.  Nejmadším členem kapely je Martin Straka, basový kytarista a na bicí hraje, skrytý za kapelou, Karel Dufek, taky bývalý rocker.

Jak je můj první dojem dokreslený i pozdějším poslechem CD? Koňaboj není meteor na nebi folku. Je to dobře znějící zpěv lidových písní, z nichž některé pamatuji i ze zmíněných "zlatých rozhlasových padesátých let". Z kapely je cítit, zejména z Jiřiny a z Tomáše, že tyhle písničky mají rádi, a vyrůstali na nich. Nejde tedy o využití určité konjunktury folku, kde v některých případech nevěřím, že rodilý Pražák je duší na Moravě, v jedné ruce paličku od cimbálu a v druhé demižón, aby byl co nejvíc "in".

Takže díky, byl to docela hezký večer, Koňaboji, byť se nad vašimi hlavami vznášelo logo Velkopopovického kozla. Ve Vyškově je část veřejného sektoru v docela dobrých rukou. A navíc - hrajete spolu chvíli a máte toho jistě hodně před sebou.