(rozhovor se členy skupiny KLÍČ)

Jsou kapely, které vzniknou, třeba i chvíli září a poté zhasnou. Jsou i takové, na které se nedá zapomenout, byť tady již nějaký ten rok nejsou. Mezi ty druhé patří bezesporu kapela KLÍČ, která – po dvaceti letech koncertování – ukončila činnost těsně před koncem roku 2002. Na poslední koncert v pražském Divadle Za plotem nemohu zapomenout – včetně slzí v očích ženské části kapely. Těm, kdo je měli rádi, pak už zbyla jen občasná setkání s manžely Pavlou a Jardou Marianovými, při nichž zněly typické „klíčovky“, jejichž texty a melodie z paměti nezmizí. Nedávno jsem se však dozvěděl, že k třicátému výročí vzniku kapely se sejde sedm jejích bývalých členů a uspořádají deset koncertů – a dále že se snad chystá i nové dvojalbum. Domluvil jsem si proto schůzku v bytě Pavly a Jardy ve Vinoři a zcela neplánovaně se té schůzky zúčastnili i další manželé, hrající v Klíči – Jitka Krupičková (zpěv, flétny) a Jirka Krupička (cello, zpěv). A bylo z toho několikahodinové pěkné povídání, z něhož vám část předkládám:
Jardo, pokud vím, nejprve byl Petrklíč a až poté KLÍČ. Pamatuješ si, jak došlo ke změně názvu?

JARDA: To si samozřejmě pamatuji – ke změně došlo asi tak rok a půl od vzniku Petrklíče. Já jsem totiž spolu s Jirkou Pánkem na podzim roku 1983 odcházel na vojnu a děvčata z kapely proto hrála celý ten další rok bez nás sama – a protože holky byly jen tři, tak v rámci dočasného snížení počtu členů kapely došlo i ke zkrácení jejího původního názvu na KLÍČ. To byl ale jen jeden důvod – a tím druhým bylo to, že v Plzni tenkrát už existovala další kapela, která si také říkala Petrklíč.

PAVLA: A navíc byli v té době už známější a úspěšnější, než my.

PAVLA: Ano, já jsem teď v kapele nejstarší... (smích) ...ale jenom služebně!

PAVLA: Je to tak, Jarda přišel do kapely až půl roku po mně.

JARDA: To se vzalo ještě v mém dětství. Mně se už odmala moc líbila stará hudba – klasická i lidová – a jak jsem rostl, začal jsem poznávat i z ní vycházející novější hudební styly – a ty se mi zalíbily snad ještě víc. Hodně jsem tenkrát poslouchal ranný Spirituál kvintet a jejich „Písničky z roku raz dva“, další moje oblíbená kapela – ale až v době mých studií v Praze – byla Heuréka, ale jako úplně první mě tehdy okouzlili Český skiffle a jejich LP deska „Žáci darebáci a kantor Barnabáš“ – a ta mě i pro budoucnost ovlivnila asi ze všeho nejvíc.

JARDA: Ano, původně Skiffle kontra, později – s Miroslavem Horníčkem – se přejmenovali na Český skiffle (pak na Žáky – a myslím, že dnes, když hrají, tak už jenom pod názvem Traxleři) – tahle skupina byla opravdu mojí nejoblíbenější kapelou v době mé puberty a středoškolských studií. A toužil jsem dělat jednou také něco takového, jako oni. Spirituál kvintet tenkrát hlavně upravoval a textoval původní renesanční skladby, Český skiffle naopak z latiny překládali a sami zhudebňovali původní středověké texty, Heuréka zase hrála krásné lidové písně ze západní a jižní Evropy a mnohé z nich textovala do češtiny. A já, jak jsem už říkal, jsem si moc přál dělat něco víceméně podobného, ale už tenkrát jsem si představoval, že by to měla být kompletně nová autorská tvorba, která by byla těmi mými oblíbenými historickými náměty a motivy pouze do určité míry inspirovaná. Jenže když jsem tenkrát přišel do Klíče, tak tahle kapela hrála hlavně takový – řekněme – trampský folk…

PAVLA: ...židličkový.

PAVLA: Tak se tomu tenkrát říkalo – asi proto, že skoro všichni folkaři při koncertování na pódiu seděli na židlích… (smích)

JARDA: ...a vlastně i nějaký čas trvalo, než se mi podařilo všechny kolegy z Klíče úplně přesvědčit, že historizující folk by mohl být naším hlavním stylem. A pokud si vzpomínám, tak až velký úspěch písničky Pohár a kalich je asi s konečnou platností pro tuhle hudbu získal.

JIRKA: Pouze náhodou – oslovila mě Katka Chudobová. Přišla za mnou zrovna, když jsme na podzim v osmdesátém sedmém roce hráli nějakou operu v Disku, a řekla, jestli bych s ní nechtěl hrát ve folkové kapele? A já jí nejdřív odpověděl, že tohle opravdu nechci.

JIRKA: Ano, s Katkou jsme dokonce spolužáci. A právě v době, když za mnou tenkrát přišla, jsem byl už hrozně otrávený z toho, že jsme vždycky s nějakou kapelou začali, dlouho se zkoušelo někde po sklepích, pak se odehrál jeden koncert – a všechno se to rozpadlo. I proto jsem Katce řekl, že už nikde s nikým začínat nechci – no, ale nakonec jsem to přece jen zkusil.

JARDA: Já jen doplním – Jirkovi tenkrát bylo už celých dvaadvacet let – a tak se, celkem logicky, cítil už opravdu starý na to, aby zase někde znovu začínal. (smích)

JIRKA: Dodnes si ale vzpomínám na můj první příchod do Klíče – pamatuju se, že jsme si s Katkou dali sraz, abychom na zkoušku kapely přišli spolu, ale nějak jsme se špatně domluvili a nesešli se. Naštěstí jsem od Katky věděl, že se zkouší u nějakých Pánků v Žitné ulici. A tak jsem šel celou Žitnou, která je dost dlouhá, šel jsem úplně odshora směrem ke Karláku, dům od domu. A i proto dodnes vím, že v celé té ulici byli jen dvoje Pánkovi, a že ti první to nebyli…

JIRKA: Ano, našel jsem to, až když jsem to chtěl dole před Karlákem už skoro vzdát. Vylezl jsem do čtvrtého patra toho činžáku – a tam už sedělo celé klíčovské auditorium. Jarda mi dal na pult nějaké noty a řekl, ať jim to na ukázku přehraju – mimochodem to byly noty na Pohár a kalich – pak řekl, že je to dobrý, že si tedy příští týden dáme ještě jednu zkoušku, a pak že hrajeme v Lucerně. To mě sice lehce zaskočilo, ale Jarda mazaně dodal, ať jsem klidný, že to bude jen pro pár kamarádů. Když jsme pak ale přišli do toho velikého sálu, tam dva tisíce lidí, přiznávám, že to se mnou tenkrát pořádně zacvičilo.

JARDA: Ne, to byly, myslím, Ozvěny Porty. A my jsme na nich vystupovali hlavně proto, že předtím v červenci na Portě v Plzni jsme s písničkou Pohár a kalich jednak úspěšně soutěžili, ale také jsme ji tam nahráli na živě natáčenou LP desku PORTA ’87, čímž se ta písnička hodně proslavila.

JARDA: Úplně první ne – předtím jsme už vyhráli několik významných pražských i celostátních hudebních soutěží a dokonce nám vyšly i dva singly u Supraphonu a byli jsme už i párkrát v televizi, ale s touhle písničkou jsme se vlastně poprvé probojovali na celostátní finále Porty do Plzně. A právě na podzim 1987 k nám pak nastoupili Katka s Jirkou.

JIRKA: Já se ještě vrátím k té Lucerně – vidím to totiž jako dnes. Já tam tenkrát nakráčel na pódium se stojanem s notami, protože jsem to ještě vůbec neuměl zpaměti – jenže když člověk takhle přijde a uvidí ten ohromný dav lidí (a byla tam skutečně hlava na hlavě), tak se mi úplně rozklepaly kolena. Ale naštěstí jsem to ustál, a ty ovace poté, když jsme dohráli, jsem si už skutečně hodně užíval.

JARDA: Ano, třeba v Plzni na Portě bývalo vždycky kolem třiceti tisíc lidí – a Lucerna pro nás bývala druhým nekrásnějším zážitkem, co se atmosféry, množství diváků i jejich ohlasů týká.

JITKA: Jak tady tak teď vzpomínáme na to, co bylo, uvědomila jsem si, že moje muzikantská premiéra v Klíči byla vlastně na Portě v Plzni v devadesátém roce.

JITKA: No – pro mě byla tahle první, ale máš pravdu – pokud vím, tak už dva roky před mým příchodem – tedy v roce 1988 – získal KLÍČ v Plzni Diváckou Portu. Ale na Portě v devadesátém jsme za písničku „Omnia vincit amor“ dostali Autorskou Portu – a já jsem dodnes moc ráda, že už jsem byla u toho.

PAVLA: A je taky docela zajímavé, že Jitka přišla do Klíče pouze na záskok – stejně jako kdysi Jarda – a že, stejně jako Jarda, i ona pak zůstala natrvalo. Teď mi ale dochází, že jsme zatím vlastně vůbec neřekli, že Jarda k nám do kapely přišel jenom jako záskok…

JARDA: No – tak trochu jsme to možná naznačili. Ty jsi přece už před chvílí říkala, že jsem do Klíče nastoupil až půl roku po tobě – a je skutečně pravda, že tenkrát na podzim v osmdesátém druhém roce jsem byl opravdu přizván pouze jako záskok za kytaristu, který odcházel na vojnu. A v Klíči si mě pak už nechali napořád – jenom teď vlastně nevím, jestli tu náhodou dodnes nejsem jenom na ten záskok. (smích)

PAVLA: A Jitka k nám na jaře v devadesátém roce přišla proto, aby zastoupila Katku Chudobovou, která na krátký čas odcházela na mateřskou dovolenou. Katka se pak sice brzy vrátila, ale na mateřskou šla zase Jája Pánková.

JITKA: A pak šla na mateřskou znovu Katka.

JARDA: Každopádně jsme nakonec došli k tomu, že dál můžeme klidně hrát i v sedmi – a tak to potom zůstalo už trvale.

JIRKA: A třeba to bylo jenom proto, že jsem si Jitku vzal, a tak tady zůstat musela?

JITKA: Ano – tři roky předtím.

JARDA: Ty, Tomáši, dobře víš, že já s Pavlou jsme tohle už vůbec neplánovali. Jenže před dvěma roky nám vyšlo velké vzpomínkové dvojalbum, od vydavatelství jsme kupodivu dostali pro všechny bývalé muzikanty i autory autorské výlisky toho dvojcédé – a to byl důvod po letech se s nimi sejít. Tak jsme se scházeli…

JARDA: My jsme si to sami neřekli – oni nás k tomu vlastně ukecali. Katka s Jájou byly první, kdo to navrhnul. Pak o tom, že bychom si mohli znovu zahrát, začal mluvit i náš kytarista Milan Venkrbec…

JIRKA: Ty jsi ale neřekl to podstatné, že jsme se u vás nesešli všichni najednou, ale byli jsme tu každý skoro individuálně, nezávisle na sobě...

JARDA: Kromě nás čtyř to budou Milan Venkrbec, Katka Chudobová a Jája Pánková – a na posledních dvou koncertech (z celkem deseti) chystáme i malé překvapení…

JARDA: Přesně tak – první pražský koncert bude v Praze – Petrovicích, další pak budou v Divadle ABC, v Divadle Gong a poslední pak těsně před vánocemi v Divadle Za plotem. A koho zajímají další koncerty a podrobnosti, najde je na stránkách naší agentury KLÍČ.

JARDA: Ty asi narážíš na to, že se chystáme vydat nové klíčovské cédéčko. No – to se opravdu chystáme, dokonce jsme je už začali natáčet – a z toho co na něm bude, je sice pár věcí úplně nových, tj. takových, které opravdu vznikly teprve nedávno, ale většina těch písniček pochází ještě z doby krátce předtím, než jsme s kapelou v roce 2002 skončili. My jsme totiž to nové cédéčko chtěli natočit už tenkrát – tak trochu i na rozloučenou s našimi fanoušky. A dokonce už rok předtím jsme s Pavlou začali budovat i naše vlastní nahrávací studio, ve kterém jsme si to nové album vlastně chtěli sami natočit – ale ono se to, bohužel, s dokončením studia zpozdilo, a tak jsme to nahrávání už nestihli před naplánovaným koncem kapely. Ale pořád jsem věřil, že to jednou určitě vyjde – vlastně i proto jsem pak v roce 2004 napsal partitury prvních sedmi písniček, ale abych řekl pravdu, nebyly to ty nové, které jsme měli nachystané pro to naše nenatočené cédéčko, ale bylo to sedm našich starších písní, které jsme původně chystali jen jako takové „bonusy“. No – a to, že nám předloni vyšlo to vzpomínkové dvojalbum, mě znovu nakoplo k tomu, že jsem se loni na jaře pustil do aranžmá dalších písniček, ale tentokrát už opravdu těch „nových“. A možná bych měl dodat i to, že většinu z nich opět textoval náš dvorní textař Tomáš Vondrovic.

JARDA: Jestli se ale nebudeš zlobit, tak to nejdřív dopovídám. S bývalými muzikanty z obou hlavních sestav Klíče jsme se navíc už loni domluvili, že se natáčení určitě a rádi zúčastní a že by ta nová deska mohla vyjít v rámci oslav 30. výročí založení kapely…

PAVLA: ...ale nebude…

JARDA: Bohužel už to k těm třiceti letům nestihneme. Sám na sobě jsem totiž zjistil, že s mým věkem roste i moje pečlivost a vnitřní zodpovědnost, a tak mi ta práce hudebního aranžéra jde pomaleji, než dřív. Podívej se na tenhle štos not…, a to je teprve první část. Celkem pro to nové album bude zapotřebí zhruba tisíc stránek často až dvacetiřádkových partitur a já toho teď mám hotovo tak nanejvýš tři čtvrtiny.

JARDA: Ano… (smích) ...to je skoro jako velká opera, a já jsem za ten poslední rok stihnul „udělat“ jen šestnáct dalších písniček a pořád mi jich tedy pár chybí. A to jsem na tom dělal osm až deset hodin denně – a navíc, bohužel zadarmo, protože tuhle práci nikdo neplatí – ale naštěstí mám dobrého „mecenáše“ – Pavlu, která mě zatím živí z jejího učitelského platu.

JARDA: My jsme se osobně potkali vlastně až tehdy, když jsme už některé písně s jeho texty měli v našem repertoáru. Koncem osmdesátých let totiž vyšlo celkem neznámé LP, které se jmenovalo Byl jsem Petrem Vokem. Na té desce v roli Petra Voka mluvil Miloš Kopecký – a to jeho mluvení bylo tu a tam doplněno písničkami, které se nám moc líbily. Navíc se nám stylově hodily do repertoáru – a když jsme pak za tím šli a zjistili, že je vlastně nikdo veřejně nezpívá, protože celá hudba na tom elpíčku byl jenom takový jednorázový studiový projekt, rozhodli jsme se několik z nich převzít a nastudovat.

JARDA: Pan Jiří Bartoš, který pro to LP dělal jeho hudební část. Natočil to prý převážně s muzikanty z kapely Musica Bohemica. Pár písniček jsme tedy převzali – a protože na naše první album jsme tři z nich zařadili, byl to důvod seznámit se i s jejich textařem, abychom k jejich natočení a vydání měli jeho souhlas. A když jsem tenkrát poprvé zavolal Tomáši Vondrovicovi a on byl velice příjemný a vstřícný, tak jsem se ho hned také zeptal, jestli by neměl chuť napsat nějaké texty přímo pro nás – a on k naší velké radosti souhlasil. Tak jsme se i poprvé sešli a v roce 1993 tedy vznikla naše dlouholetá spolupráce – a dodnes jsme spolu napsali už asi sto písniček.

JARDA: Tomáš je už sice v důchodu, ale pořád externě spolupracuje jako autor, scénárista, režisér i dramaturg například s pražskou Violou a s Českou televizí – no, a donedávna byl i dramaturgem v  Divadle na Vinohradech a před časem mu vyšla další kniha poezie…

PAVLA: Rozepsala, ale už jsem zase skončila (smích). Ne, opravdu mám asi čtyřicet svých vlastních písniček – hudbu i texty, většinou takových komorních šansonů – ale některé z nich nezapřou, že jsem odkojená Klíčem. A jestli to Jarda stihne zaranžovat, tak asi pět mých písniček na té nové desce bude. A určitě tam bude i jeden můj text, který mi zhudebnil Jarda – a měla by to být dokonce úvodní píseň toho prvního cédéčka.

JARDA: Ono to totiž možná bude i dvojcédéčko. Když to zvládneme tak, jak si to představujeme, tak jedno CD bude úplně novinkové – a na tom druhém „bonusovém“ budou kromě těch pěti Pavliných věcí i ty už zmíněné hodně staré klíčovské písničky, které jsme zatím sice nikdy nenatočili, ale mnozí naši fanoušci si je pořád pamatují a připomínají nám je.

Jak jste si, Jirko, po těch letech oživili paměť na vaše staré písničky?

JIRKA: Pamatuju si, že když jsme v devadesátém sedmém roce z Klíče odešli, tak pro většinu z nás skončila i tahle muzika. Ale když jsme se loni dohodli, že to po letech zkusíme znovu a udělali jsme si první zkoušku, tak nelžu, ale spousta těch věcí, které jsme už předtím dlouhá léta s Klíčem hráli, skoro všem najednou naskočila sama. Jarda sice občas udělal takovou „kulišárnu“, že některé věci mezitím, co jsme už v Klíči nehráli, třeba transponoval jinam, než byly původně, nebo trochu pozměnil některé party – hlavně hlasy ve sborech, ale princip těch starých písniček v zásadě zůstal stejný. Takže jsme zjistili, že si pořád spoustu věcí pamatujeme – a doučit jsme se museli hlavně to, co KLÍČ hrál v době, když my jsme už nebyli jeho členy, a také pár úplně nových písniček, které teď hrajeme jako ukázku z chystané desky.

JIRKA: Mně ne, já většinu textů neumím do dneška. (smích)

JARDA: Co tam tedy zpíváš? (smích)

JIRKA: To snad ani nechtěj vědět… A tak trochu v souvislosti s tímhle si dobře pamatuju na jednu historku z mých začátků v Klíči, kdy jsem jednou jel vlakem a nějací trampové ve vedlejším kupé hráli Pohár a kalich. Já z nich byl po chvíli na nervy, protože to celé „drhli“ sotva na tři akordy. Tak jsem za nimi zašel a říkám: „V čem to hrajete?“ „No v A moll, ne?“ Já na to, že je to přece v něčem jiném. Odpověděli: „A co ty o tom víš?“ A já se pochlubil, že jsem z tý kapely, co to hraje. „Tak nám teda zahraj, jak je to správně !“ No – a mně teprve v tu chvíli došlo, že z celé té písničky znám vlastně jenom to, co hraju na violoncello, a že tedy vůbec nevím, co jim mám říct. (smích) Co si o mně tenkrát asi mysleli, je jasné…

JARDA: Tak tohle mi připomnělo jeden můj trapas z roku 2000. Zazvonil u nás doma telefon, pán na druhém konci se představil jako dramaturg Českého rozhlasu a oznámil mi, že naše písnička Omnia vincit amor uspěla ve velké divácké anketě Českého rozhlasu „Zlatý tucet“. Jenže mně jeho hlas silně připomínal jednoho mého kamaráda zvukaře – velkého srandistu, se kterým jsme se zrovna den předtím telefonicky „špičkovali“ – a tak jsem si byl jistý, že je to určitě on a že si zase na mě vymyslel nový fórek. Bez rozmýšlení jsem tedy přistoupil na jeho „hru“ a na jím sdělované informace jsem reagoval přehrávaným údivem a mnoha „vtipnými“ poznámkami – a celý „fór“ jsem pak ukončil tím, že jsem mu položil telefon. Ovšem za chvíli zazvonil telefon znovu a ten pán mi sdělil – naštěstí velice klidným hlasem – že je opravdu z Českého rozhlasu a že naše písnička byla opravdu posluchači rozhlasu vybrána mezi dvanáct nejkrásnějších českých folkových písní 20. století a že on má za úkol domluvit se mnou podrobnosti našeho vystoupení na slavnostním předání cen, kde máme tu píseň také zahrát – a které bude živě přenášeno rozhlasem. A já už jsem namísto suverénního vtipkování jenom trapně koktal a omlouval se. On to snad tenkrát pochopil, ale také si o mně musel myslet svoje. Naštěstí s odstupem let se tomu už směju i já.

Tak moc díky za rozhovor a ostatní podrobnosti o koncertech a dalších zajímavostech týkajících se kapely KLÍČ i dalších aktivit Pavly a Jardy Marianových se dočtete na www.agentura.studioklic.cz