FOLKtime - Vaše brána do světa folku

„A ve mně hebce svítí/příběh, co do mne sáhl/příběh, co plaší vytí/i když cíle nedosáhl“ (Kulič).

Přemýšlel jsem, jaký citát z té hromady krásných a silných veršů Jana Žambocha vybrat na úvod, aby dokázal reprezentovat recenzované album a předvedl to, co z něj jako ústřední sdělení cítím já: Jsou to výpovědi o těch nejzásadnějších věcech tohoto světa, ovšem prošpikované typickými jízlivě veselými hláškami, jak už jsem jednou na tomto serveru napsal. A ne to, co mně o Skrýši sdělili i posluchači mně blízcí: je to depka.

Moc, moc si přeji, abych napsal tak skvělou recenzi, jak skvělé je toto album, abych vás o něm co nejvíc informoval a nezneužil recenzi jako případovou studii toho, co je a není folková depka. Ale obávám se, že se tomuto tématu tak docela nevyhnu. Trvám na tom, že jediná depresivní záležitost je Jakube, příběh – pamatuji-li si dobře – ministerského úředníka, kterého situace v práci a nevšímavost jeho okolí dohnala k sebevraždě. „Jakube, co máme dělat/s tvým dopisem na rozloučenou?“, verš, který otvírá i zavírá píseň, je opravdu depresivní. Ale jinak mně nezbývá než vzpomenout kamaráda a špičkového hudebního publicistu Jirku moravského Brabce, který mi vysvětloval, že pocit „folkové depky“ často nemá nic společného s textem, s dějem, ale s muzikou, resp. s rytmem. Čím dále jste od české polky, pravidelného rytmu, tepu srdce, tím víc se pocit „áále, ňáká depka“ vkrádá do duší. Na recenzované desce tomu napomáhá ještě jeden fenomén. „Bohužel, nejde moc mluvit o písních, spíš jsou to skladby,“ říká Tomáš Doug Machalík. „Jan recituje předlouhé texty o všech tíhách a nepravostech světa… písničková tvorba se vytratila… jedno melodrama je fajn, ale když je jich skoro plné album…" - takhle hodnotí Skrýš Pavel Rada. A stručně trefný je Miloš Keller: „Je to víc Wolf než Jan.“ To jsem zpočátku slyšel velmi podobně, a i dnes souhlasím, že se tentokrát Honza Žamboch nechal svým alter egem ovlivnit. Kdybych si myslel, že recenze je o statistice, tak bych vás teď oslnil sdělením, že sedm textů ze třinácti se vůbec nerýmuje. Dva nejsou Janovy, dva jsou tak něco mezi. A zbývají nám celé dvě písně s rýmy: Teorie něhy a Skrýš. Přičemž titulka – podle mne nejsilnější kus alba – má šestiřádkové sloky, ve kterých se rýmuje pouze třetí řádek s šestým. Kdepak, dobrého pomálu. A přesto jsem opakovaným poslechem došel k tomu, že Jan ani zde není Wolf. Ne, „i v tichu/a absolutním soustředění/se dá narazit/na tvoje myšlenky/ve stošedesátikilometrový rychlosti/v čelním střetu“ (Nepřipoutaný) fakt není totéž jako „Jiří Kulič, cyklista, vyjel dnes do chrámu/Vasila Blaženého/Slyšel, že tam chodí na mši i ten muž/s prstem na tlačítku“ (Kulič) – to celé poháněné dechovou sekcí. Ano, je to překvapivé a zvláštní, ale ne, nejsou to „jen“ melodramata.

Dost již o formě: co obsah? Jako často se Žamboch opírá o příběhy – čtené, slyšené, možná i vlastní. Jsou to podle mě ty nejsilnější písně alba. Skrýš – o marnosti schovávání se před válkou, přiznaný odkaz na Janouškovo Kdo to zavinil?, když po 37 letech začíná svět vypadat velmi podobně. Pač! – o velmi nenápadných hrdinech našich časů, kteří našim činům přikládají měřítko. Mimochodem, způsobem podání s cinkající kalimbou asi největší „melodram“ alba, ale tíhy a nepravosti světa nikde, jen pozitivní příklady… Kulič – o zdánlivém bláznovi, který „dobře ví, že někdy v marnosti cesty je/právě cítit její síla“. Schongololo – o tom, jak si mohou být Keňa a Valašsko blízko a též o lásce a pálivé touze. (O té jsou také často písně, které nelze označit za příběhy.) Po bouřce – prostě jen velmi silně odvyprávěný bizarní příběh. (Znáte tu historku, jak v Brně na tramvajovém ostrůvku jedna paní za bouřky zmizela v podzemí? Prý se takové věci dějí i na Vsetíně.) Teorie něhy – o tom, že za zhrubnutí světa může nedostatek něhy („kde chybí něhy/tam rudnou sněhy“). Z knihy toužení – o interakci dvou ze studentské koleje, chardonnay a poezie. O tom, že Jan Žamboch už tematizuje chlapské stárnutí, jsou veselé písně Adamova litanie a ještě lepší Součástka sesypávající terminologii staročeskou (prlenec, rufián, ženkýl, okatička) a generace Z (rizz, swag, skibidi, cringe) a končící moudrým naučením: „radši se snaž bejt mladej/ať se neprobudíš starej/A když se vzbudíš starej/tak se nesnaž být zas mladej.“ Jak výše naznačeno, Řekni něco je báseň portugalské básnířky Florbely Espancy, Počítání vlků pak dětská ukolébavka na závěr desky, s textem Josefíny Leknínové; pro mě dost překvapivá věc, ale což…

Nepíšu samozřejmě o knize, ale o desce. Muzika (všechna Jan Žamboch) je vůči autorově laťce možná o něco jednodušší, ale stoprocentně sklenutá s texty a občas i velmi silná a zpěvná (Kulič). Hrají nám samozřejmě Žamboši, tedy Jan na kytary (ale také na kalimbu či moog), Stáňa Žambochová hraje kromě akordeonu jednou na flétnu, na baskytaru Aleš Mrnuštík a na bicí, jak je zvykem, namísto Jury Nedavašky host, tentokrát Dušan Černák. Zpěv samozřejmě Jan Žamboch; Stáňa zpívá víceméně vokály a jednou sólo – Podzimní. Zmíněná základní sestava nehraje pořád: v Podzimní a v Počítání vlků zní jen Janova kytara, Častější je model s hosty různými, výtečnými, dobře zaranžovanými – a přihrávajícími. Až na jedno skvělé trumpetové sólo (Christoffer Strandh – Kulič) totiž i ta nejpřednější jména, kterých je tu řada (Norbi Kovács, Tomáš Liška, Matěj Ptaszek, Ondra Kozák…), jenom dobarvují a nenápadně slouží věci. Nejčastějším hostujícím nástrojem jsou klávesy – od piana až po syntezátor (Petr Svoboda a Zdenek Holoubek).

Všimli jste si, jak je Skrýš dlouhá? To sice samo o sobě kvalitu negeneruje, ale za pochvalu to stojí. A ta kvalita? Ano, na začátku jsem měl pocit, že těch „melodramat“ a toho „Ztraceného vlka“ je tu trochu moc. A opravdu bych snesl o něco víc rýmů – tak třeba příště. Nicméně už od začátku jsem věděl, že toto je pro mě deska roku 2025. Výborná muzika, výborně nahraná. A hlavně ty texty. Příběhy, myšlenková hlubina, a i ty nejsmutnější kousky mají zpravidla nějaké body minimálně k pousmání. To nikdo tak jako Jan Žamboch neumí. I v rámci skvělé diskografie Žambochů je Skrýš mimořádná deska.