FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Co to vlastně je, to něco, co pravověrné folkaře vede k výkřiku: "Fuj, alternativa"? Komu vadí trocha jinakosti, snadno si ji najde i na desce, která je přitom s jedinou instrumentálně-alternativní výjimkou výrazně písničková. Natolik písničková, že já ji naopak najust budu považovat za album folkové (vždyť jsou to jen nálepky...), přestože jejím tvůrcem je Vladimír Václavek zvaný Venca, jeden z gigantů brněnské alternativní scény. (Pominu-li rockový Dunaj, byl vůdčí osobností kapel Rale a V.R.M., s Ivou Bittovou nahrál úžasné dvojcédéčko Bílé inferno, na které pak v podstatě navazoval projekt Čikori.)

Tak co to vlastně je? Na desce nevřeští balkánské dechy, což zřejmě někteří klasičtí folkaři zazlívají třeba výbornému Trabandu. Doprovod neskrývá chyby a chybičky, což zřejmě někteří ortodoxové nemohou odpustit např. přesně mířícím Sestrám Steinovým. (Slušná technika už je zřejmě natolik normou, že osobnost, která si ji neosvojila, je považována za alternativní až undergroundovou.) Zcela všedně je tu ústředním nástrojem akustická kytara, ovládaná v podstatě s virtuozitou, která však nás ani skladby nechce zahltit. A nadto sám název alba ponouká k tomu zjistit, zda je Václavek písničkářem nebo nepísničkářem.

Co se týče výpovědí písní-nepísní, jen dva texty si napsal Václavek sám. Dále na albu najdeme - vždy po dvojicích - zhudebněné básně Federica Garcíi Lorcy, Bohuslava Reynka a Antonína Přidala. Při prvních posleších z nich míří nejhlouběji Václavkův Drakův let.  Zdánlivě dává za pravdu pojetí "výpověď = pouze když písničkář mluví sám za sebe". "Věřím v moc kamenů a hvězd," začíná autor a každý další řádek textu je pak uvozen "věřím v..." až do závěrečného "věřím Buddhovu mlčení/věřím v návrat a taky v loučení..." Jenže pak si posluchač vzpomene třeba na  Smržův text I kdyby, kde se píše v zásadě o tomtéž, ale který jde vysloveně na dřeň, až mrazí. Ve srovnání s ním je Václavkův text přece jenom do značné míry náladotvorným prvkem. Jako nejsilnější text alba se mi opakovanými poslechy vyloupl Lorcův V některých duších... s vrcholem ve verších "Jak dávno zralou/duši mám, nevím/Pod tíhou tajů/rozpadá se mi."

Básně jednotlivých "přispěvatelů" k sobě samy od sebe příliš netíhnou tématicky ani jazykově. Ovšem práce skladatele, aranžéra a zpěváka v jedné osobě z nich dělá kapitoly jednoho příběhu. Muzika Vladimíra Václavka je doplněna jednou africkou lidovou (s Přidalovým textem jako Písnička), spoluautor hříčky Sedím si je Bohouš Cicek. Hudba plně slouží textům, většinou teče ve volném tempu, nedotčena velkými zpěvnými vrcholy, jen si tak meandruje opakováním minimalistických motivků a rozhodně nespěchá s ukončením: průměrná délka skladby je přes sedm minut. A jak je z jedné strany hudba těsně svázaná s texty, z druhé strany se její podoba silně pojí s Václavkovým hlasem a kytarou. Hlasem nepříliš velkým, občas jen recitujícím, téměř prostým dynamiky, někdy dokonce jsoucím drobně na štíru se srozumitelností, ale plným obrovského klidu, přitahujícím pozornost svým nadáním pro písničkové vyprávění. Kytara (nebo často několik kytar v sobě) je převážně prstová, spíše folková než klasická, v zásadě by se shodla s Mertovými příručkami, včetně parazitických zvuků. Občas jsou kytarové rozklady doplněné laufem, který zní jako baskytara hraná ve výškách. Pokud má být např. kytarový doprovod Písničky převzatý z Afriky, pak - přesto, že je to klišé - existuje opravdu jen jedna hudba. Ostatní nástroje roli Václavkovy kytary uctivě podtrhují, ale pro celkovou náladu alba jsou velmi důležité a dobře zahrané. Jak by ne: na basu hraje Jaromír Honzák, na perkuse Miloš Dvořáček, na elektrickou kytaru velmi opatrně Peter Binder. Výtečně kvílí viola Martiny Himerové, do výčtu nástrojů patří i saxofon a akordeon.

Podtrženo, sečteno: nechtěl jsem svým úvodem vyvolat pocit, že by se snad deska Písně nepísně mohla řadit do folkového mainstreamu. Tam patří ostatně zhudebněná poezie málokdy. Navíc třeba Variaci na renesanční téma, mající nosnou kantilénovou melodii dokonce i v instrumentální mezihře, můžeme klidně zpívat s jednou kytarou třeba na výročním ohni. Václavkovy písně-nepísně k podobnému přehrávání rozhodně nelákají. Jsou tak křehké, že není možno je vytrhnout ze všech souvislostí, ve kterých nám jsou podávány. Současně jsou tak silné, že je možno se do nich položit a nechat se unášet.

Je hezké, že v současné konzumní době chceme zažívat muziku aktivně. Jenom se, prosím, nepřipravujme přílišným tlakem na ono "abych si to mohl zazpívat" o některé posluchačské zážitky. Třeba o album, které je nevšední, ale rozhodně ne snobsky efektní.

Vladimír Václavek: Písně nepísně. Indies Records, 2003, celkový čas 58:13.