FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jednu takovou má i časopis FOLKtime – pracovně se jí říká hvězdičkování (snad po slavných hvězdičkách Melodie a puntících časopisu Folk a country) a je jediným průběžným hodnocením stavu a kvality českého folku a příbuzných žánrů. Můžete ji sledovat průběžně a tak hned k 31. březnu (lhůta pro hodnocení kalendářního roku je o čtvrt roku prodloužena) víte, co je na naší folkové scéně podle mínění týmu FOLKtime nejlepší a můžete si to srovnat s festivaly, hraností v rádiích a podobně. A můžete si to naštěstí i za loňský rok srovnat s jiným hlasováním odborníků, částečně jiných, částečně stejných – s cenou žánrových Andělů. Proto také toto zhodnocení a sumarizace letos vychází na konci května, protože dlouho nebylo jisté, zda hvězdičkování FOLKtime nakonec nebude jediným reprezentativním Hot college blonde on real homemadepřehledem toho, co se v žánru děje.

Nyní ale můžeme konstatovat, že mezi odborníky panuje shoda v tom, co bylo v loňském roce opravdu dobré. A taky můžeme konstatovat, že umístit se v horní trojce bylo v roce 2016 mimořádně složité, na rozdíl třeba od předchozího roku. Anděl: Trchová, Řepka, Jablkoň (a škoda, že neznáme všechny tipy odborníků v tomto hlasování), FOLKtime: Řepka, Jablkoň, Jananas, Trchová. Tihle čtyři také získali 9 a více bodů. Ale obecně platí, že i osmibodové desky jsou špička naší scény: The Tap tap, Jarda Svoboda, Žalman, Odd Gifts, Zhasni, Xindl X, Spolektiv, Iamme/Cermaque. Pokud se zamyslíte nad styly interpretů s osmi či devíti body, zjistíte, že žánrově pokrývají nejen folk, ale zasahují i do alternativy a world music.

Zajímavý je ale i pohled na dolní část škály. Nejhorší průměr 3,60 je sice trochu níže, než aby se dalo hovořit o uspokojivé kvalitě i dolního konce, ale pokud se podíváme na hodnocení odspoda do 6 bodů (mimo), tak mezi sedmnácti hodnocenými je naprostá většina sólistů (dokonce skutečně mužů, do pěti bodů včetně dokonce takřka bez výjimky), výjimečně dvě dua a čtyři skupiny. Svědčí to o tom, že dneska už není problém desku natočit, ale spíše dát jí obsah a odlišit se od ostatních. Na druhou stranu tento fakt můžeme vnímat i jako slibné podhoubí, když z té sedmnáctky za pět až deset let vyroste jedna – dvě osobnosti. A to je perspektivní.

Trocha statistiky: Bylo hodnoceno 57 desek, na obou koncích bylo 29 interpretů, a tedy 38 jich je v tom velmi příznivém standardu kvality. Nejvyšší hodnocení, 10 bodů se poprvé objevilo u sestavy Iamme/Cermaque (jedenkrát, průměr 8,00, zde byl ale také v bodování největší rozptyl – 7 bodů, protože u jednoho z hodnocení byly jen 3 body), pak u Jardy Svobody (jedenkrát, průměr 8,40) a pak až u horní čtyřky ve větší míře. Svědčí to i o shodě hodnotitelů, nebyl patrný žádný velký rozptyl. Ideální shoda nastala u Spolektivu, který dostal jedenáctkrát 8bodů.

V hodnocení převažovalo 7 a 8 bodů, méně bylo dáváno 9 a 6 bodů. První pětka se objevila až u 9. patra (jedenkrát, průměr 6,90). I v dolní části tabulky panovala vesměs shoda, nebyly uděleny žádné jedničky mimo jedné u Ondřeje Herzána, dvojku měl v jednom případě Vláďa Šunda a Mike Perry. I dole se rozptyl hodnotitelů omezil na 3 body, výjimečně 4. Rozdíl pěti bodů byl u Ondřeje Herzána. V jednom případě se hodnotitel přiznal, že neví jak hodnocení uchopit (domácí úkol: hledejte). Větší diskuse může vzbuzovat byť i průměrný rozptyl 3-4 body tam, kde je hraniční, například u 2 a 5 bodů, kdy podle hodnotitelů deska patří do naprosto odlišných výkonových skupin (pro srovnání 5-8 nebo 9-6 není tak rozporuplné). Jednotliví hodnotitelé, pokud dali 10 bodů, tak jednou nebo dvakrát, pouze Belmondo třikrát a Dušan Trličík udělil desítku dokonce pětkrát. Dvojku a nebo jedničku dali Karel Fred Vodňanský a Tomáš Hrubý.

A trocha osobních dojmů: V horní trojce jsem se ke dvěma deskám dostal až po termínu, zejména u Jananasu to vnímám jako chybu interpreta, u Jablkoně jako mou. I The Tap-Tap by mohli dělat více pro svoji propagaci, zejména když jsem tu desku slyšel – nikomu z těch, které jsem neslyšel v termínu a jsou do průměru 8 bych hodnocení nezhoršil, spíše možná vylepšil (snad mimo Jablkoně). Mým velikým favoritem byl Honza Řepka, protože to je nový svěží a hlavně široce srozumitelný a vtipný, přitom přiměřeně angažovaný vítr ve folku, byť z převzatých zdrojů (o to více mravenčí práce překladatelské a editorské to muselo ale dát). Jablkoň je jistota už desítky let stejné vysoké kvality, Jananas je znakem moderní mladé kolektivní tvorby, také nepostrádající nadhled a vtip. Martina Trchová natočila desku, o níž některý z mých kolegů napsal, že přesahuje do jazzu, což je asi ta nejlepší definice – masová popularita u ní asi nenastane, o to více si ji budou hýčkat odborníci a zasvěcení posluchači. Ale i spodní část tabulky přinesla potěšení, jakkoliv bodově třeba nevyjádřené – úroda sólistů, kteří se nebojí jít s kůží na trh. A moje soukromé lásky, byť třeba jsem byl nucen nějaký ten bod ubrat: Přelet M.S., Šoulet, Choroši, Pohřební kapela.
Nu, a vzhůru na hodnocení v roce 2017! Budiž to výzvou i pro interprety. O kom se nemluví, jako by nebyl.