FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Moji milí čtenářové,
nevím, jestli čtete tento text v roce končícím šestnáctkou nebo sedmnáctkou; já jsem ho chtěl dopsat a uklidit ze stolu v každém případě ještě před Novým rokem. Jak je mým – spíše nedobrým – zvykem, podíváme se poměrně hluboko do podzimu 2016, na velkolepé a úžasné koncerty, jejichž společným jmenovatelem je krásná nová placka nebo nějaké kulaté číslo. Vzpomínání jsem tentokrát rovnou rozdělil na dva díly; doufám, že se vám bude se mnou dobře vzpomínat.

Pěkný úvod vymyslel Jaroslav Samson Lenk na úvod oslavy svých 60. narozenin, uspořádané – jak se pochopitelně sluší na folkovou celebritu – ve velkém sále Lucerny. Na pódium vystoupil konferenciér Aleš Háma a kompletně zaplněnému sálu vyprávěl historky ze Samsonova života, zatímco za jeho zády se na plátně promítaly fotky ze všech mistrových životních období a ze všech situací. No, a jak tak Háma vyprávěl, přišel Samson a začal vyprávět s ním. No, říkal i blbosti, jako „mělo by se téhle akci říkat spíš tryzna…“ Proč? Je skvělé, když někdo dokáže to, co zpíval o něco později vystupující Samsonův souputník: „tolik, co údajně dnes je nám, dřív bylo starým lidem.“ Málokdo dokáže být v šedesáti tak krásně mladý jako Samson – značná část večera v Lucerně byla o tom. Zvolna se začínalo hrát, přicházeli hosté a první z nich byly Berušky vulgo Ladybirds. Dívky, kterým Samson produkoval jejich nahrávky a ony mu naopak posloužily krásnými vokály. Opravdu skvělý trojhlas a mix písniček ze všech koutů – od I Will Always Love You po jakousi píseň od Christiny Aquilery, která velmi připomínala starou dobrou Johnny B. Good.

Dalším hostem byl Petr Bendl. Ne, to jsem se nespletl, nebyl to Petr Bende, byl to exhejtman a politik ODS, mezi špičkovými folkaři zřejmě bohužel dost populární, neslyšel jsem ho hostovat při podobných příležitostech poprvé. Sám s akustickou kytarou, umělecky tak dvě až tři patra pod všemi ostatními hosty. Po něm vystoupil Radim Zenkl, nejdříve sám, jako sólista s mandolínou, který drtivým drivem s bluegrassovým gruntem předvedl, proč je jedním z největších světových hráčů na tento nástroj. Spolu se Samsonem pak zahráli dva kousky z jejich spolupráce v projektu Troubadour tour. Wabi Daněk se původně přišel prý jen dívat a poslouchat, ale najednou stál na pódiu a zpíval Samsonovi k šedesátinám píseň Studeňákovi. Ke kolika 60. narozeninám na kolika věhlasných scénách už tahle píseň složená pro Jaroslava Studeného zazněla…? Slávek Janoušek pohovořil velmi fundovaně o oslavenci a zahrál Alzheimera a Parkinsona a Každý potřebuje otce a pak už jsem se těšil na své tři oblíbence, protože jsem věděl, že teď musí přijít…

A místo nich přišel Aleš Háma, tentokrát ale v masce Vlasty Redla a za zvuků playbacku „Ani jsem nepřijel na slupce od banánu…“ Kdo jste někdy viděl nějaký Tříkrálový večírek (Bílé nemoci), víte, že tohle jde Hámovi velmi dobře… Ale proč?? Samson neváhá a několika nehledanými a zemitými slovy označuje Vlastova manažera Karla Jiříčka. „Vlasta je v tom nevinně, Jiříček mu naplánoval na dnešní večer dva koncerty, takže teď hraje v Brně s Hradišťanem.“ Tudíž my v hledišti jsme zažili raritku a Aleš Háma nečekaný muzikantský zážitek: Zůstali jsme doma i Naděje a touhy si se Samsonem a Slávkem Janouškem opravdu a bez playbacku zazpíval.

Blok po přestávce patřil Hop tropu: čas pro pobyt na pódiu se zvětšil, 36 let existující klasici ukázali, jak vypadá jedna z podob oslavence a my jsme si užívali hudby prosté a chutné „jako babiččina bramboračka“, jak jednou napsal Jirka Černý. Pak se zase chvilku míhali hosté: písničku o tom, že musí být skvělé být blbej, zahrál a zazpíval Aleš Háma, tentokrát překvapivě v roli Aleše Hámy. Ivan Hlas zahrál trochu sám, trochu s výpomocí Radima Zenkla a zdržel se na pódiu jako host i poté, co na něj nastoupil na hlavní blok večera sám oslavenec. Nebyl sám, obklopil se nějakou partou, snad tedy Samson a jeho parta, přestože toto seskupení podle dostupné šuškandy i webových stránek už neexistuje. Ani se ta nějaká parta od té dlouholeté Party moc nelišila: Budvárek Lenk na baskytaru, sourozenci Šneberkovi na kytaru (Šprcka) a hlas (Janička), Michal Šindelář na bicí a perkuse, Karel Macálka na klávesy a Berušky jako back vokalistky.

Písniček dali tak k deseti, průřez celým tím dlouhým časem, vedle sebe byly hitovky, jako Už to nenapravím, i nová píseň o tom, že vážky se na vodě houpou. Pak přišli na pódium všichni účinkující, zapěli Samson má narozeniny…a Samsonova dcera a manažerka Anička odhalila dar, co do poslední chvíle vypadal jako kombo, ale nebylo to kombo, byla to muzikantská lednička na nápoje. A protože představení bilančního trojalba Samson 60 + 6 už proběhlo dříve, mohl moderátor nastavit režim „já odcházím a vy si vytleskejte, co chcete“. Písně zazněly ještě tři, zvláštně namíchané (např. Hašlerka Na Císařské louce) a poslední z nich byla Pohoda. Docela trefná tečka za večerem v Lucerně.

Ve tři čtvrtě na devět zazněly Malostranskou besedou tóny z Pokladu na Stříbrném jezeře, a protože krátce poté nastoupila kapela Mrakoplaš a převzala hudební iniciativu, mohli jsme si lámat hlavu, jestli Old Shatterhand před svým odchodem do prérie působil v drážďanských bluesových klubech, nebo kde je souvislost. A nebo nemuseli, protože i tak to byl večer plný překvapení. Třeba kapelník Pavel Lipták, kdysi působící jako introvert s pohledem zapíchnutým do podlahy, komentoval teď navtipno celý večer a ze svého souboru si utahoval takovým způsobem, až jsem se bál, aby dohráli. „To je asi vývoj,“ komentoval pobaveně moji otázku. Nebo třeba bubeník: namísto domácího a nějak indisponovaného Pavla Douši se za bicími usadil David Uher, který si údajně s kapelou zahrál „jednou, tak nějak před koncertem“. Podal úžasný výkon! Skvělé nové písničky z křtěné desky, které všechny Mrakoplaš přehrál (až na instrumentálku Na borůvkách, tedy devět kousků), mě nepřekvapily, to ne. Ani ty asi dvě, které jsem už dříve slyšel, ani ty ostatní, protože tak jsem to čekal.

Trochu mě ještě překvapil sound – mnohem méně bluesový, než bylo v posledních letech zvykem, takový folkrock bez akustické kytary (z desky zní, ale na křtu hráli oba kytaristé na elektriky). A snad i to, že více sólově zpíval Martin Kalenda, výborně.

Kromě písní z křtěného alba Hlídač zaznělo i několik starších kousků a pak taky jedna píseň staronová: Všechno, co jsem kdy chtěl, která byla natočena na prezentované album, ale o které frontman Pavel Lipták sdělil, že je velmi stará, vzpomínková a její text kdysi napsal s Františkem Stralczynským. Kolik znamenitých stop kde vlastně Franta zanechal…? Značný čas byl určen také pro hosty. První přišel s violoncellem Olin Nejezchleba právě na zmíněnou píseň, hned po ní zahrál Ivan Hlas (na listopad trochu nečekaně velikonoční Evangelium – prý na přání Mrakoplaše), pak se oba dali dohromady a zahráli Slunečnici a Karlín. Na křest kromě nich přišli ještě Ondřej Konrád (později také zahrál – skutečně jsme slyšeli dvě foukačky najednou), výtvarníci alba Ája Dvořáčková a Petr Hilský a ještě dva mladíci, které kapela ponechala chvíli záměrně inkognito. Následně byli představeni jako Jakub a Marek, synové zesnulého Petera Jurkoviče, kterému Mrakoplaš desku Hlídač věnoval. Jakub a Marek Jurkovičovi se poté ujali baskytary a bicích a zahráli si s kapelou. No a pak už hosté víceméně pódium neopouštěli a večer šel malým jam sessionem do finále. Úplně posledním přídavkem bylo Kalandrovo (Robertsonovo a Petrovo) Břímě: moc se k té partě „domácích“ i hostů hodilo… A abychom si nemysleli, že jsme byli jen tak na nějakém no-name-sessionu, tak následovala velká veselá autogramiáda, kde Mrakoplaš podepisoval nejen CD Hlídač a LP Hlídač (!), ale i plakáty s Mrakoplašem, trička s Mrakoplašem, deštníky s Mrakoplašem, fanynkám se podepisovali skoro všude…

Další listopadové (a prosincové) vzpomínky příště!

Samson – oslava 60. narozenin, hosté Berušky, Petr Bendl, Radim Zenkl, Wabi Daněk, Slávek Janoušek, Aleš Háma, Hop trop, Ivan Hlas, 23. října 2016, Praha, velký sál Lucerny
Mrakoplaš a hosté – křest alba Hlídač, 2. listopadu 2016, Praha, Malostranská beseda

Více fotografií z Lucerny - Petr Prcek Zeman na Facebooku.