FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Letošní Jamboree, dvoudenní setkání bluegrassistů v hledišti i na podiu, proběhlo ve dnech 28. a 29. května tradičně ve Strakonicích. Na stejný termín vypsal pan prezident volby do PS. Pořadatelé se přizpůsobili, začínalo se v pátek až večerním programem, ale jinak se moc měnit nemuselo. Počasí festu přálo, kapelám to hrálo a to bylo to hlavní. Ani letos FOLKtime.cz v hledišti nechyběl. Jak jsme svátek bluegrassistů viděli my, vám předkládáme v následujících řádcích:

Rychlíky do Strakonic jsou spíše prokletím, kilometricky nejkratší trasa je navíc postižena výlukami, a tak je dnes název (na rozdíl od Kvítku) spíše symbolický. Na Jamboree jsem dva roky nebyl, i proto, že byl festival v sále a to pro mě prostě tu atmosféru nemá a nemá. Letos ale bylo pěkné počasí , a tak jsem s radostí konstatoval, že u Letního kina je nový krásný most pro pěší a cyklisty, hrad i areál se proměňují do krásy, nebo přinejhorším zůstávají stejné a festival je stálou jistotou. Příjemně překvapila i cena vstupného na sobotní večer (180,- Kč), a tak mi nekalilo radost fakt nic. Vlastně ano – stánkař se sladkými vdolečky letos nepřijel a tak první cenu dostaly obalované oříšky a topinky. Diváků bylo spíše prostředně, ale dost na to, aby vytvořili slušnou atmosféru. Rosťa Čapek už se mnou mluví, i když můj deset let starý referát o jeho moderování mi ještě nezapomněl. Koupil jsem si u jeho stánku kalendář na rok 2011 a konstatoval, že tentokrát vyprávěl jen asi jeden nebo dva vtipy z internetu a byl spíše tím silnějším z dvojice Čapek – Leicht. Míša nějak nebyl ve formě, ani hlasově, se mi zdálo. Stejně mě ale mrzí, že to, co všechno já čtu pracně z papíru, když uvádím festival, ví Rosťa o těch kapelách zpaměti a ještě spoustu věcí navíc a nepodělí se o to s posluchači. Moderování bylo jinak ve znamení ohlašování výsledků voleb a spontánních reakcí publika na ně. Já nevím, já bych při moderování prostě pořád měl na paměti barvu krajů – ta se ještě dva roky měnit nebude.
Ale pojďme k muzice. Otevírali standardní Blackjack, hned po nich první experiment večera – skupina Cimpr Campr zaujala zajímavými výlety do newgrassu, inspirací jazzem i jakousi novou akustickou vlnou – příjemně by se to poslouchalo i na samostatném koncertě. I další Jan Zellen vybočoval z průměru – sólista, ale jako by hrála celá kapela. Něco jako Honza Bican, abych přirovnal a vystihl charakter vystoupení. Pak opět klasika – Křeni a potom svěží country – bluegrassový vítr BlueGate. Ilon je vystoupení od vystoupení, rok od roku jistější a větší hvězdou. Přirovnání? Suzi Quatro. G-runs 'n Roses byli mile sympatičtí a také velmi klasičtí. Kdybyste do křížovky dostali výraz „unylá barová muzika s banjem ve 3 ráno“ vyplňte „Eliška Ptáčková a Acoustic Sound“. Úvodní a závěrečná převzatá píseň sedly a šlapaly a tak kapela přidávala, za tři autorské písně Elišky by se ale nemusel stydět ani ten nejdepresivnější folkáč na základním kole třeba Porty. Reliéf opět ujistil, že se nezmohli na další mikrofon, semkli se kolem jednoho a podobně kompaktně působil i jejich projev. Nechce se mi napsat „klasika“, protože ve vystoupení Reliéfu je vždy něco osobitého a zvláštního, přinejmenším vokály a písně zpívané acapella. Po Reliéfu přišla dvojice Beňa a Ptaszek. Podáno na jevišti to není tak odporná parodie jako slyšeno na desce z vězení, ale po druhé písni je to stále stejné, stále dokola a stále stejně špatně odposlechnuté ze šelakových desek. Oni ti interpreti ve dvacátých letech minulého století v Americe skutečně tak nekňučeli – to zkreslil čas a tehdejší úroveň zvukového záznamu. Celé vystoupení jsem spolu s okolím řešil, jestli zpěvák zpívá skutečná slova, nebo jen vydává jakési angličtinu foneticky připomínající zvuky. Je pravdou, že určité groteskní prvky vystoupení mělo, ale jedna píseň v šapitó mezi čísly s tygry a akrobaty by byla tak akorát a na správném místě. Poslední koho jsem viděl a slyšel byl Blanket – nadchnulo mě oživnutí kapely, dokonce jsem se na ně šel podívat až k pódiu – ano, jsou to oni, na jejichž muzice jsem tento žánr poznával a nahrával na magnetofon. Omládl jsem o 25 nebo kolik let. A oni také. Chápu, že pro mě má Blanket kromě hudební i emocionální hodnotu, ale jsem rád, že můžu napsat, že to byl starý dobrý Blanket. Vy ostatní dopište do diskuse, jací byli Jill & Steve Walsh, Cop a Druhá tráva, během jejichž vystoupení jsem už musel cestovat ku Praze. Ale pokud mohu konstatovat podle jednoho večera, Jamboree to bylo na jedničku.

Tak to já do Strakonic rychlíkem přijela, i když to nebyl vlak, ale rychlíkový autobus. Ale také až v sobotu, mohu tedy opět jen částečně doplnit mozaiku festivalového dění svými postřehy. Vloni jsem své povídání z Jamboree končila prosbou k Billu Monroeovi, tátovi bluegrassu, o přímluvu tam nahoře za lepší počasí pro letošek, a ta zřejmě byla vyslyšena. Festival se vrátil do svých obvyklých kulis, tedy i na nádvoří strakonického hradu. Tam jsme dorazili v 10:30, kdy začínal dopolední program Bluegrass sesion No. 10, tradičně moderovaný Zdenkem Schwagerem. Oproti loňsku se program ztenčil na menší počet kapel, ale méně je prostě někdy více! Kapely místo obvyklé dvacetiminutovky včetně zvučení dostaly 30 minut. Zahajoval zkušený chomutovský kvintet Album, výborný i ve vokální složce, a okamžitě mě dostal do správné nálady i pojetím skladeb pro bluegrass netradičních, například od Beatles. Rodinná vltavotýnská sestava Luňáčkové, nástrojově variabilní rodinný klan táty Luňáčka a jeho tří potomků, je zase interpretačně o kus dál, dobře se poslouchal především zpěv banjisty Jardy jr..Nováčkové Twisted Timber na finále pražské Porty mezi soutěžícími folkovými kapelami působili jako živá voda i přesto, že zpívali pouze anglicky a v tradičním pojetí nepřinášeli nic převratného. Ve strakonické konkurenci už to tak snadné neměli, zpočátku se potýkali s nejistotou ve vokálech a rozklížeností, ale nakonec to ustáli. Flashback už je zkušená parta, která se prý každý rok chystá končit. Doufejme, že takhle končit budou ještě dlouho! Ve velmi dobrém světle, nejen proto, že nádvoří zalévalo slunce, se předvedl GrassRoad, jejich modernější pojetí mělo xicht, temnější hlas zpěvačky Terezy Houdkové má příjemnou barvu a ve výrazu si zachovává civilnost. V civilu, tedy ve svých typických černých kvádrech, přišli pánové ze Sunny Side, a jejich precizní a přitom velmi zábavné bluegrassové retro bylo pověstnou pěknou tečkou za letošním sejšnem. Zvučící přestávku před vystoupením hostů ze zámoří jsme využili k malé procházce po okolí hradu (Miloš už zmínil novou lávku přes Otavu). Abych zachovala i jeho stravovací linii, doplnili jsme něco tekutin po výborném bramboráku plněném zelím.
Kontrabasista Viktor Krauss & Bluegrass friends (Todd Lombardo – kytara, Robert Crawford – bicí, Steve Walsh – el. kytara, host Jill Wals - zpěv) na poměrně velkých plochách rozehráli barevnou škálu tónů s výbornými kytarovými sóly v symbióze s umírněnou, přesně šlapající rytmikou a citlivou melodickou basou. Příjemná pocitová muzika přesně se hodící do odpolední atmosféry, její vnímání nenarušila ani jediná dešťová přeháňka festivalu.
Hlavní sobotní program v letním kině plynul, jak už bylo popsáno. Tak jen pro doplnění: Vystoupení dvojice Beňa a Ptaszek, hudebních klaunů, kteří naprosto dokonale napodobují nahrávky dřevního blues černošských pouličních zpěváků, pořizované možná ještě na Edisonovy válečky, sklidilo u diváků úspěch jako hrom! A co už Miloš neslyšel: Blanket v úplně původním obsazení nebyl, Martina Černého nahradil někdejší Kůsův spoluhráč z Fám banjista Michal Novák. Ovšem jakoby Černému z oka vypadl (tedy před 25 lety).
A jací byli November 2nd s hostujícími Jill & Steve Walsh? No, polovina hlediště se při November 2nd odklidila do občerstvovacího prostoru, protože hodina jednotvárné a nemelodické alternativy moderní country v angličtině začala brzy nudit a zima útočit. Dojem nezachránila ani řada instrumentalistů zvučných jmen (Guma Kulhánek) včetně hostů (Lubošové Malina a Novotný), ani výborně zpívající Saša Langošová, jejímuž hlasu chvílemi nejistá Jill Walsh nemohla konkurovat. Koncert nešťastně dramaturgicky zařazený. Možná by vyzněl lépe v jiném čase a jiném prostředí. Během programu nastřádaný hodinový skluz posunul až k půlnoci patrně nejočekávanější hudební nadílku, protože se diváci vrátili. Míša Leicht posbíral zbytky svého hlasu a obdivuhodně statečně se s handicapem při zpěvu popral. Pánové z Copu a Druhé trávy připomněli loňské společné vánoční dvojkoncerty (prý letos zase budou), nejprve v samostatných blocích, s prohozenými písněmi (Cop – Kdo to obchází můj dům, Druhá tráva – Kladivo), s Copem zazpíval Robert Křesťan Bílým koním. Při duetu Leicht - Křesťan Záchranná mise se kapely začaly propojovat až do závěrečného vyvrcholení, kdy se bluegrassová filharmonie Druhá tráva s Copem rozloučila velikou parádou Midnight Moonlight . Že zářil nejen měsíc na noční obloze, snad ani nemusím zdůrazňovat.

Do Strakonic jsme dorazili v pátek autem. Nebyla zácpa, a tak i rychle. Ale ne dost, protože jsme nestihli začátek skupiny Sem Tam. Který z těch psů mám ráda a bylo to fajn uvítání. Sluníčko svítilo, na pódiu parkoval Míšův Harley v barvě „ohájskej oranžovej“ (amíci nemůžou vědět, jaký vztah Míša k této barvě má) a diváků mnoho nebylo, ale to se v průběhu večera měnilo, až bylo kino zaplněné skoro ze tří čtvrtin. Deset minut po osmé večerní nastoupilo první duo večera Ralph Schut a Ondra Kozák. Byla to pohoda, Ralfova čeština je skvělá a oba protagonisté jsou bezvadní muzikanti. V průběhu soboty jsme je pak měli možnost vidět ještě v jiných formacích, ale spolu plují na stejné vlně. Druhé duo večera, Radim Zenkl a Jarda Samson Lenk, byl zážitek. Samson měl svou „normální“ kytaru a Radim Zenkl střídal nástroje: začal kravským (aspoň doufám) rohem, s mandolínou ho známe všichni jako kouzelníka, a pak ještě zahrál na flétnu. Spojení Samsonovského folku s bluegrassem bylo pohlazení. Po přestávce nastoupila Věra Martinová, Jamie Marshall a P.R.S.T. Věru Martinovou a Jamie Marshalla jsem slyšela vloni na Country Fontáně, tam vokály zpívala sestra Martinové, tentokrát se mi to celé jevilo živější. Poslechli jsme si standardy jako Malý dům nad skálou a Až na vrcholky hor a pak nastoupil Jamie Marshall se svým cockerovsky zastřeným hlasem a publikum ožilo. Chtěla bych zažít jeho samostatný koncert. Ve 22:30 přišla srdeční záležitost - Poutníci. Hráli hodinu, která utekla jako voda. Zajímavý byl nový zvuk banja, za pomoci modulační krabičky. A vrcholem byla Telegraph Road, prostě bluegrass! Časový skluz 10 minut se v následujícím zvučení podařilo protáhnout na hodinu. Jen zvědavost a anonce na Viktora Krausse & friends držela diváky na místě, i když už ke konci většina lidí byla dost rozladěná. Nedokážu zhodnotit výkon zámořské hvězdy (i když basa byla fakt úžasná), protože mně chybělo banjo, housle a pidlikání. Únava, zima a určité zklamání zapříčinily, že jsme po půl hodině opustili kino. Bohužel jsme nebyli sami…S posledním Modrotiskem se musíme sejít jindy a jinde – škoda.

Tolik, milí čtenáři, písmenková mozaika našich dojmů. Sluší se ještě připomenout, že Jamboree opět pořádalo strakonické Městské kulturní středisko za podpory mnoha sponzorů, dramaturgii měl na starosti Petr Kuklík a všechny potřebné informace tradičně poskytoval tištěný Banjo Picker. Zvuk hlavních pořadů, kromě hostů z USA, zajišťoval tým Páji Jindráka a počasí svědomitě řídil Svatý Petr.

Více fotografií najdete v Renatině albu a celkem 12 videozáznamů je k vidění na Youtube Džexny.

A jak se líbilo letošní Jamboree vám?