FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Ačkoliv to tak ještě v červnu nevypadalo a nyní to nevypadá zase, povedlo se aspoň některým pořadatelům přes prázdniny a září pár festivalů uskutečnit. Někdy lidé byli v plné síle, někde se naopak trochu báli, ale všude aspoň někdo přišel. Já se zúčastnil tří, i když jen jednoho kompletně, a to ještě toho nejmenšího. Na všech třech jsem potkal jednu kapelu.

Na Michalovické Putně měla být původně 22. srpna naše čtvrtá Fontána, nakonec se ve stejném termínu uskutečnil aspoň Potlach na Putně – trojkoncert skupin KTP (Kamarádi točeného piva), AG Fleku a Taxmenů. KTP přinesli pohodu v podobě svých verzí klasických tuzemských countryových písní a přesně takovouto směs chtělo publikum slyšet. Pro náročnější folkové posluchače pak vystoupil AG Flek a hrálo mu to jak zamlada. Nicméně přeci jen občas padal řemen – zvolili opravdu spíše ty náročnější, pomalejší písně s delšími mezihrami, které si člověk spíše vychutná na desce. Nu, a pak to rozjeli Taxmeni s posilou Andy Seidlem z Ohařů a předvedli svůj standardní program.

Na další festival jsem se mrkl opravu jen na chvíli, a to 12. září, ale i tak jsem stihl uvádět dva vstupy, a to před a po vystoupení skupiny organizátora festivalu Třebsínské zvonění Tomáše Tichého. Před jeho kapelou jsem viděl a slyšel Františka Nedvěda ml. a byl jsem příjemně překvapen, jak moderní countryový háv dokázal dát klasickému trampskému repertoáru Brontosaurů. Zejména skladba Hop hop hop byla ukázkou moderní country. Pak šli TomTones Tomáše Tichého, a ti hráli country na pomezí country rocku a country popu, velmi příjemná kombinace. Následoval Pacifik s jediným kytaristou Tony Linhartem (Andělín si před pár dny málem usekl palec a tak zdatně sekundoval na foukací harmoniku). Přeci jen jedna kytara je už na pacifické skladby málo, ale publikum to přijalo i tak. Pacifik tedy zařadil aspoň ty nejznámější věci a neexperimentoval. Andělínovo zranění postihlo i Jitku Vrbovou, která šla po Pacifiku. Ta si ale našla zdatného pianistu a bubeníka a Andělín opět přicmrdoval na harmoniku. Pianista byl evidentně z oblasti vážné hudby a jazzu a bylo to znát – písničky Jitky Vrbové vysloveně ožily a prokoukly, i když vybrala spíše ty jazzové, než trampské a klávesák si je užíval i s improvizacemi. Nu, a mezi vystoupením Pacifiku a Jitky Vrbové se konala oslava kulatin obou jubilantů, ke kteréžto příležitosti složil Tomáš Tichý s přáteli oslavnou píseň, která tam v plné kráse zazněla. Lidí bylo velmi dost, řekl bych.

Třetím festivalem, kterého jsem se zúčastnil (tentokrát jako porotce) byla interpretační soutěž Interporty, která proběhla v sobotu 19. září. Překvapila mě dvě pódia, ale upřímně, zvučení to moc neurychlilo, nicméně časový rozvrh byl dodržen. Moderátorská dvojice trochu improvizovala a postavila své vstupy na vzpomínkách na první Porty. Nevyužili  mněli relativně pozdě. Ale je pravda, že jsem na moderování ještě víc zatížen než na muziku. V porotě se mnou byli Leoš Kosek a Veronika Rezková, Polsko zastupoval Slawomir Rudnicki, jehož manželka byla polovinou moderátorské dvojice a za Slovensko Peter Janků – slovenský soutěžící se z jasných důvodů nemohl dostavit. A tak soutěžila pětice následujících skupin, které dokázaly vyhrát nějaký svůj domácí festival:
Big Boy band – vítězové soutěže o titul Talent Countryradia- předvedli dravou country, zpívanou anglicky, vynikla baskytara a dobro, na vícehlasech se ukázalo, jak Češi vyslovují angličtinu každý jinak, a taky vypadaly vokály trochu rozhozeně. Větrno postoupilo z Porty v Řevnicích 2019 a bylo to tak trochu pro řevnickou porotu typické. Nejzajímavější výkon podal houslista, byl to ale i tak výkon velmi konzervativní. Zpěvačka Mirka Savčuková jako by nebyla ve své kůži, shodně jsme ji přistihli jak nedrží tón – prostě porotci se po sobě několikrát podívali ve stejnou chvíli a se stejným poznatkem. Písničky vybrali trošku stejné a trošku dlouhé – soutěž je to sice interpretační, ale velmi podobnými skladbami moc interpretační umění nemohli ukázat a v dlouhých roste šance chyb. Další šla skupina Vína – zvítězili na pražské soutěži FolkyTonk. Mají cimbál a hrají trochu neurotický folk. Upoutal zejména bubeník, či spíše cajonista. Nejlepší skladba: Kluci. A líbili se i publiku, a tak vyhráli divácké hlasování. I tak ale obě folkové skupiny předvedly to lepší z tuzemského folku.
A pak přišli dva zahraniční soutěžící – polská skupina Grzane Wino (Svařák), vyhráli festival Kropka 2019. A hned bylo jasné proč. Velký drive u všech muzikantů, nejvíce u houslisty (naprosto odlišný přístup než u Větrna) a také u kytaristy. Vycházeli z folklóru, ale rozvíjeli jej s velkou vervou a inspirací – až mi přišlo, že plýtvají melodiemi. Dynamický folklór (ale bez příměsí rocku, jak to dělají některé tuzemské folklorizující kapely) – jsem si vytvořil žánrovou krabičku. Btw., dozvěděl jsem se , že krabička se řekne „pudelko“. Porotu zaujali tak, že i když je jen dva porotci měli na prvním místě, ostatní je měli na druhém a to stačilo na jejich vítězství – prostě jsme se u nich shodli, zatímco hodnocení jednotlivých porotců u ostatních soutěžících bylo daleko rozdílnější. Pátým soutěžícím byla švédská skupina Highway 40. Zahráli klasickou country devadesátých let, pěkně jim to šlapalo, excelovaly klávesy a bicí, ve zpěvu byla trochu póza ale já si nakonec řekl – ale takhle to například Taxmeni zahrají také.

Z nesoutěžních vystoupení jsem viděl úvodního Tomáše Matonohu a skupinu Inspektor Kluzó – takový šansonový hudební kabaret se skvělou zpěvačkou a Průdušky – měli trochu smůlu při zvučení, a tak si moc nezahráli, ale předvedli standardní melodický, stále hezký folk osmdesátek. Večer uzavírali zase Taxmeni, Vašo Patejdl a Bokomara pro změnu s Petrou Černockou. Návštěvníků tak akorát a pohoda na Severní terase v Ústí nad Labem příjemná.