FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Okouzlující umělkyně s mimořádným hlasem více než třicet let zosobňuje symbol svého rodného Portugalska. V roce 1986 začala působit ve skupině Madredeus, se kterou nahrála devět alb. Chuť se rozvíjet ji dále vedly k sólové tvorbě, vydala například O Mistério nebo novější album O Horizonte. Tvořit dvouhodinový a velmi živý rozhovor s touto osobností bylo potěšením ucha, mysli a tajemné smyslnosti.

Ano, ale první koncerty byly v Porto a také v Lisabonu, odkud jsme všichni pocházeli. To bylo v dalším roce, bylo mi osmnáct. Kapela vznikla přirozeně z přátelských setkání, bavilo nás to. Neměli jsme moc koncertů, ale ty, které proběhly, byly velkou slavností, protože taková kapela v Portugalsku nikdy nebyla. Diváci i kritici nás dost podporovali a nadšení diváků rostlo. Brzy jsme díky tomu mohli dělat hudbu profesionálně. Po třech letech jsme nahráli první album, které bylo spíš záznamem zkoušek. Nahrávali jsme ve starém kostele, všechno bylo velmi neobvyklé. (smích) Pak přišlo druhé album, nahrané ve studiu. To nám otevřelo možnosti koncertování po Portugalsku i v zahraničí. V italské Bologni jsme vystupovali ještě předtím, než album vzniklo. Byli jsme tam deset dní a koncertovali, prezentovali se tam mladí umělci z mnoha zemí Evropy.

No, já jsem bojovala s nervozitou celou dobu. (smích) Vlastně jsem před vystoupením pořád nervózní, ale tehdy vše bylo tak náhlé, byla jsem nepřipravená ve smyslu hlasového tréninku. Ani hudební školení nebylo dostačující. Měla jsem povědomí o hudbě a lekce klavíru i flétny. Nebyla jsem ale připravená na to být zpěvačkou a ani jsem neměla žádné naděje. Pro mě to všechno bylo velkým překvapením.

Moc zajímavé. Ten rok byl Lisabon vyhlášen městem kultury a oslovili pana Wenderse, aby vytvořil dokument. Chtěl použít naši hudbu. Pozvali jsme ho k poslechu nových písní, připravovali jsme se na nahrávání alba, které pak vydalo EMI po celém světě. Jemu se líbily a rozhodli jsme se natočit dvě alba – O Espírito da Paz a soundtrack. Nakonec vznikl o Lisabonu film, ve kterém jsme i hráli. Nečekala jsem to, ale byla to pro mě pocta. Jsem fanouškem filmů Wima Wenderse. Mám ty nejhezčí vzpomínky a vždy budu mít v paměti krásné záběry Lisabonu s hudbou Madredeus, které jsem byla součástí, což je prostě úžasné.

Ano, děkuji, to je hezké vědět, že vnímáte mou hudbu vizuálně. Má hudba není přímo inspirovaná Lisabonským příběhem, ale když zpívám, poslouchám nebo tvořím hudbu, vždy mám různé představy. Pro mě má hudba velkou spojitost s obrazy a barvami, s filmem i malbou. Jde vlastně o
takovou emocionální krajinu, jestli víte, co tím myslím.

(smích) Baví mě kreslit. K malbě mám silný vztah. Vytvořila jsem jeden obraz, který mám doma. (smích) Často myslím na to, že bych ráda malbu víc prozkoumala.

Ano, je to pravda. Doufám, že vám jednou v Praze zazpívám, měla bych velkou radost. Ani s Madredeus jsme v Čechách nikdy nebyli.

Arrábida je jedinečné a moc krásné, silné místo, které jsme do té doby hledali. Je to chráněná krajinná oblast v kopcích u oceánu. Mohli jsme si odpočinout od okolního světa. Rádi věnujeme pozornost jen hudbě, tím se dostáváme hlouběji k sobě. Když píšu, je pro mě důležité být v tichu a kontaktu se svými myšlenkami, které chci vyjádřit. Nebo když jsme s muzikanty, zkoušíme celé dny, jen s pauzami na jídlo. S konventem Arrábida ze 16. století jsme byli všichni nějak spojeni. Vzali jsme hudební materiál a pobyli tam měsíc. V průběhu nahrávání jsem psala velkou část textů, což bylo zajímavé (úsměv), psala jsem totiž poprvé. (smích) Důvěřovala jsem a proběhlo to v klidu. Bylo to úžasné. Novou desku O Horizonte jsme tam nenahrávali, ale také jsme byli měsíc spolu.

Ano, ve studiu v Lisabonu, kde jsme zvyklí pracovat denně.

Má hudba je velmi osobní, ale ne autobiografická. Vnímám, že jsem spojená s přírodou a se vším okolo nás. Opravdu si vážím života, jsem vděčná, že jsem naživu. Život je obrovská a výjimečná zkušenost.

Věřím, že jsme všichni propojeni a součástí jedné podstaty. Jsme jen různými projevy této existence. Jsme spojeni se vším víc, než si dokážeme představit, a jsme velice zodpovědní za to co říkáme, co děláme, za sebe navzájem. Hudba a slova, které tvořím jsou vyjádřením tohoto základního pocitu. Pak také vyjadřuji mé okouzlení přírodou, stromy, květinami, zvířaty, lidmi.
Tím vstupujeme do obtížného tématu, protože my jako lidé máme komplexní povahu. Můžeme být buď úžasní a projevit sami sebe v té nejtvořivější podstatě, udělali jsme v průběhu historie spoustu pokroků ve smyslu boje za lidská práva a důstojnost, ale také po staletí vidíme, že opakujeme stejné vzorce a chyby. A to bolí. (smích) Proto má pro mne hudba spojitost s vnímáním té nesmírné hodnoty života a toho, že můžeme být ve vztahu se sebou navzájem. Také vnímám ten dlouhodobý boj za svobodu a zdroje na planetě, ale přitom planetu ničíme, a ničíme se navzájem. To je nepřijatelné.

No, myslím, že to musí být nepřetržitá snaha. Vše začíná výchovou a vzděláním. Každý by měl mít přístup k základním věcem, kvalitní výchově a vzdělávání, informacím. Být svobodný ve smyslu možnosti poznání světa a sebe sama. Jedna z věcí, která nás zastavuje, je chamtivost. Tu často vídáme u lidí, kteří mají finance a moc. Přesto chceme víc, což pochází ze strachu. Je to nejhorší stopa lidstva. Svět, ve kterém jsme se narodili, je naprosto dokonalý a je tu pro každého dostatek. Musíme mít povědomí o naší zodpovědnosti a dopadu, který mají naše slova a činy. Když opravdu víme, co děláme, odkud jdeme, tak si můžeme společně vážit života. Musíme nenásilně bojovat za svá práva, ale co víc, musíme bojovat za své povinnosti, jako třeba portugalský spisovatel José Saramago, nositel Nobelovy ceny. Snaha dosáhnout prohlášení lidských povinností pokračuje.
Nemůžeme jen sedět a čekat.

Ano, nepochybně, děkuji. (úsměv) Mám jednu píseň nazvanou Naděje (A Esperança). Nemůžeme věci změnit hned ze dne na den, ale naše konání má vždy dopad a tomu musíme věřit. Víme, že to možné je. Vždy myslím na Mahátma Gándhího, který nenásilně bojoval za nezávislost Indie, jeho příklad je obrovský. Je tolik lidí, kteří pro nás bojovali a zaplatili životem. Důležité je nevzdat naše ideály a snahy. Je vlastně jednoduché dosáhnout štěstí, ale často od toho utíkáme. Žijeme v době, kdy jedinou hodnotou, která se cení, jsou peníze.

Ano, bez pochyb. Naději je těžké udržovat v každodenním životě. (smích) Máme tolik výzev a často dáváme energii věcem, které jsou naprosto zbytečné. Nejsme schopni se soustředit na nejzásadnější věci, kterých je opravdu málo. Nejdůležitější je mít co jíst, být chráněn proti zimě, mít domov, milovat a být milovaný. I své dceři jsem říkala, jak je důležité mít opravdové přátele a respektovat se navzájem. Je to z nejrůznějších důvodů někdy obtížné. Ale pořád mám naději, že máme každý v sobě něco, co je posvátné, a to se nikdy neztratí, pokud jsme v opravdovém kontaktu s ostatními.

Napsala jsem tuto píseň přesně proto. Svoboda v naší zemi je celkem nedávná.

Ano, a samozřejmě je svoboda vždy relativní. Myslím, že jsme se narodili proto, abychom ji hledali. Každý z nás přichází na svět za určitých okolností, takže nejsme nikdy úplně svobodní, a jsou lidé, kteří se narodili v opravdu těžkých podmínkách. My jsme také za tyto lidi zodpovědní. Napsala jsem tu píseň proto, že si musíme připomínat fakt, že svoboda není něco, co jsme dobyli a co už máme. Když ji nebudeme hájit, zmizí. Mnoho lidí nevolí, protože ztratili důvěru. Musíme si pamatovat, že svoboda je dynamický proces přijímání zodpovědnosti. Portugalská revoluce byla nádherná, byli tam sice vojáci, ale ne násilí z jejich strany. Lidé se na to připravovali. Prezident se ukrýval v Quartel do Carmo a lidé čekali, že kapituluje. V ulicích se prodávali květiny, a lidé je začali dávat vojákům.

Karafiáty, přesně. Lidé je pokládali na zbraně, a místo krve jsme měli květiny, to bylo tak poetické. Když lidé získali svobodu, udělali mnoho chyb, protože na ni nebyli připraveni. Ale jedna skvělá věc v Portugalsku zůstala. Každý rok tento den slavíme a reflektujeme, jak důležité je mít svá práva, hájit je a sebe navzájem. Máme hodně co zlepšovat, a postupně se zlepšujeme. Musíme ale v Evropě velmi vážně diskutovat jak o ekonomické situaci, tak imigrační politice.

Ano, to je pravda! (smích) Musí být plná naděje, to je to jediné, co máme. Od začátku se píseň jmenovala Exodus. Chtěla jsem mluvit o tom pocitu, který musí být strašný. Lidé prchají z místa kam patří, jdou bez cíle, nikdo je nechce přijmout. Když jsem tu píseň psala, akorát přišla krize. Je hrozné, co se děje. Uprchlíky nemůžeme nazývat imigranty. Představila jsem si, jaký to musí být pocit, muset odejít, nevědět jestli se vůbec domů vrátím. A pokud se vrátím, tak jestli tam bude můj dům. Píseň má tři části. První melancholická popisuje přechod přes poušť, moře, různé horizonty. Pak jsem myslela na to, jak mohou přežít. Jejich paměť je snad semínko naděje.

Naše historie je dlouhá a Portugalci jsou otevření, ale i tak se u nás objevují předsudky. Procházíme obtížnou ekonomickou situací, lidé mají tendenci myslet si, že nejprve máme chránit naši situaci, a pak přijímat ostatní, což také chápu. Je to asi stejné jako v jiných zemích, jen jemnější co se týče emocí. Je tu pár lidí ze Sýrie, kteří se dobře integrovali. Pak je tu ještě téma imigrantů, kteří sem přicházejí za prací a dělají to, co naši lidé nechtějí dělat za nízký plat. Musíme na našich představitelích požadovat transparentní diskusi a řešení problému běženců a ekonomické situace.

No, všechny ty věci, co jste zmínila, mi pomáhají. Také mě baví poslouchat hudbu.

První věc, kterou udělám každé ráno při přípravě snídaně je, že si zapnu rádio. Vyrostla jsem v tom, moje matka měla a má neustále zapnuté rádio (úsměv). Naše stanice jsou ale zahlcené hity v angličtině já ani nevím od koho, které jsou stejné na celém světě. Nelíbí se mi to. Mám ráda třeba U2, ale i jazz, Duke Ellington, Cole Potrer, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, portugalskou hudbu, Zeca Afonso, Amália Rodrigues, Fausto.

Je to obojí. Baví mě pestrost a s kolegy si vyměňujeme zkušenosti a experimentujeme. Základ v kapele jsem vždy já, perkusista a kytarista Rui Robato, který se podílí se mnou na produkci, a také Óscar Torres na kontrabas. Spolupracujeme deset let a baví nás to. Všechnu hudbu tvoříme my tři, až pak zveme další muzikanty, kteří se mění. V Portugalsku je těžké se hudbou uživit.

Ano, samozřejmě. Hledáme trpělivost a cítíme respekt k sobě navzájem a rozvíjíme vztah, který roste díky lásce k muzice. I když vedu kapelu a udávám směr, jsem otevřená k jejich názorům, a ani mé poslední slovo nebývá konečné. (smích) Takže hádky se už nestávají, protože jsme si toho vědomi.

Využívám zvukovou banku, spolupracuji se zvukařem António Pinheiro da Silva. Hledala jsem zvuky, které jsem měla v představě, a vybírali jsme spolu. To mě baví.

To je krásné, že ji vnímáte jako modlitbu. (úsměv) Není to modlitba v tom pravém významu, ale v určitém smyslu má hudba může být modlitbou, to je pravda. Když tvořím, rozjímám, cítím vděčnost za to, co mám. Hledám naději, abych nevzdávala věci, protože když se člověk podívá kolem sebe, vidíme tolik hrůz a strachu. Musíme věřit. Entardecer je skladba o prostých každodenních věcech (smích). Miluji večer, moment, kdy vidím poslední paprsek slunce. Život se v tu chvíli pozastaví, vstupujeme do jiné dimenze ticha. Máme mimořádnou možnost si odpočinout, potkat sebe sama. V noci jsme s těmi nejbližšími, sdílíme zkušenosti, které jsme ve dne zažili. Je to rituál, můžeme se rozloučit s uplynulým dnem, doufat v den další. Můžeme být spolu v intimních chvílích, nebo sami se sebou a našimi nejosobnějšími myšlenkami.

S rytmy pracuje hlavně Rui Robato. Naše spolupráce je přirozená, začínáme pracovat s krátkými hudebními frázemi. Může to být rytmus, harmonie nebo melodie hlasu. Když nás fráze zaujme, opakujeme ji, začínáme ji rozvíjet.

Na začátku ano. Každý může přijít s nápadem, a když nás zaujme, pokračujeme v improvizaci. Mnohé písně začaly melodií hlasu, jako právě Exodus a Večer. Další písně začaly kytarou, na kterou hrál Rui, nebo Óscar na basu.

Přesně, děkuji, je to úžasný způsob práce. Trvalo to dlouho, ale je zajímavé to sledovat v průběhu času, jak se víc poznáváme. Víme, jakou hudbu chceme dělat a ve svých zkušenostech jdeme hlouběji.

Už v Lisabonu nebydlím, tři roky žiji ve městě Almada. Jsme jeden z nejrůznorodějších národů, naše krev je smíchaná víc, než si dokážeme představit. Jsem si jistá, že v naší rodině máme nějaké muslimské nebo židovské předky. (smích) Chtěla bych to vědět, jsem zvědavá, ale zatím jsem tak neučinila, tak možná zas tak zvědavá nejsem. (smích)

To je krásné, že jste si toho všimla. (smích) Možná symbolizuje i to, že vše co v životě potřebujeme, se může vejít do jedné bedýnky. Pokladnice může obsahovat nejdrahocennější věci, tajemství, myšlenky, to, jak je pro nás důležité pečovat o prosté věci. (smích) Víte, tolik let cestuji, a nesnáším balení zavazadla. Jeden z nejšťastnějších momentů je, když si sbalím, a jsem připravená na cestu.
Nejsem pak víc než ta bedýnka a všechny bohaté zkušenosti, co mám.

Není to jednoduché. Život je vždy výzva a vychovávat dítě obzvlášť. (smích) Dceři už bylo osmnáct, žije se svým otcem, se kterým nežiji přes deset let. V těhotenství jsem projela osmdesát koncertů a první rok jejího života se mnou projela také osmdesát koncertů po celém světě. (smích) Pak už to nebylo pohodlné, obě jsme čekaly na chvíle, kdy budeme spolu, nemohla jsem se soustředit. Vnímala jsem, že to k ní není fér. To jsem byla v Madredeus a patnáct dní měsíčně jsme cestovali. Polovinu měsíce jsem byla s ní a věnovala jí každou chvíli naplno.

Cestování bylo samozřejmě mnohokrát velmi únavné a těžké, především prvních deset let, kdy to pro mě bylo nové. Teď si to stále více užívám.

Žiji tímto albem, ano. Rozvíjím také nové aranže portugalských písní, které bych chtěla nahrát, ale nevím jestli teď. Mám nové nápady, je ještě na to brzy a teď chceme hlavně koncertovat. (smích)

Především bych určitě moc ráda přijela, byla bych šťastná, kdybych měla možnost zazpívat vám v Praze. Je to tak krásné město, a jsem fanoušek Kafky. (smích) A hlavně opravdu moc děkuji za tento rozhovor. Bylo to milé, a opravdu zajímavé, protože jsme tak daleko a bez osobního kontaktu to nikdy není jednoduché. Přesto jsem měla pocit, že mi opravdu rozumíte a mou hudbu jste poslouchala s velkou pozorností. To je pro mě velká pocta, děkuji.

Děkuji také.

Rozhovor vedla a z angličtiny a portugalštiny přeložila Milli Janatková
www.millijanatkova.com