V pátek a v sobotu 9. a 10. března proběhla dvojice předkol Pražského kola Porty. Přihlásilo se 30 účinkujících, do finále pražského kola, které bude 19. dubna, postoupilo třináct soutěžících z rozhodnutí poroty a jeden díky hlasování diváků. Tím můžeme začít – Šolc Boys byli jedinými zástupci bluegrassu, a i když by se jim dalo leccos vytknout z hlediska souhry instrumentalistů, postup si zaslouží už za to, jak drželi vlajku nejen bluegrassu, ale i country.

Podobně vlajku trampské muziky držela statečně Terrakota – nové sdružení složené ze starých… pardon, ostřílených muzikantů. Trochu byl znát vliv Sekvoje, Kamelotu a Máků, ale na škodu to nebylo. Pánové hráli s přehledem a nadhledem a ukázali, že moderní trampská písnička může žít i dneska. Pěkné to bylo, jak říká Balík, jeden z muzikantů (dříve býval na těchto kolech porotce – to je odvaha, co?).

Další výraznou skupinou byly pop-rockové až rockové formace, které byly příjemným osvěžením. Ukázaly, že rockeři prostě než vlezou na jeviště, musí umět hrát lépe než například folkaři. Trošku si člověk říkal něco o čistotě žánru, na druhou stranu právě základní kola jsou příležitostí pro každého. Jmenujme Jefferson a Na3si, víc k popu inklinovali Špinaví lůzři. Je obdivuhodné, jak dokážou stavět na tancovačkovém rocku osmdesátých let a stále je to svěží a s ksichtem. Zdá se, že rock se sice nevyvíjí, ale taky nestárne. Podmnožinou tohoto stylu byly pop-kavárenské skupiny, míněno v tom lepším slova smyslu – i v baru najdete dobrou muziku a muzikanty a ostatně takové hraní přináší praxi a zdokonalování se. Převážně pocitovou muziku přinesli například Hallo Danny nebo Veronika Wildová a Divoko či Lucy4Music.

Ale ani folkových skupin nebylo moc – vlastně jen jedna – Ve čtvrtek v pět, a i kdyby jich bylo víc, byla by stejně nejlepší. Nějakou dobu už o nich povědomost mám (třeba z Notování) a jsou na každém vystoupení lepší a lepší – hrají melodický folk s jasnou stavbou písní, přehledně a pestře instrumentovaný, nenudící. Těším se na jejich CD.

Nu, a pak už jsme tu měli dua a sólisty. Dua vesměs vykazovala bezradnost nástrojovou či stylovou, nebo náhodné spojení sólisty s kamarádem či kamarádkou, ovšem ne tak silné, aby se na tom dala vystavět kapela. Vesměs experimentovali i výrazově a odhalovali nedostatky v interpretaci. V téhle skupině nebudu jmenovat, právě tak jako ve skupině sólistů, kde převažovali bardi, kteří sice zvládnou kytaru, mají vnitřní potřebu výpovědi, ale nedovedou zaujmout něčím osobitým, výrazným, co tu ještě nebylo. Více než kdy jindy se utíkali ke klavíru – no dovedete si představit, jak tento nástroj vystrkují na jeviště v Řevnicích? Trošku mi to připomínalo stav před 25 lety, kdy se na Portu hlásily nejrůznější etnické a sociální skupiny s písněmi vhodnými k obřadům, ale nikoliv do koncertních sálů.

Jakkoliv předchozí odstavec vypadá depresivně, nechal jsem si na konec dvě jména, která atmosféru prozářila a ukázala, že nápady a originalita se i letos urodily. Blondýna opět nezklamala šarmem a humorem, Panelákoví fotři rovněž, i když svým osobitým způsobem. Jak Blondýna, tak Panelfotři postoupili a rád bych viděl ty obličeje v Řevnicích, kdyby se dostala a dostali až tam. U tamní trochu rigidní poroty i publika. Že postoupili i Ve čtvrtek v pět a Terrakota je jasné (tyhle by v Řevnicích asi skousli bez problémů) a doplním další postupující, které uvidíte na postupovém kole (viz výše): Slávek Maděra, Tereza Balonová, Lucy4Music, Pavel Kavka, Špinaví lůzři, Veronika Wildová a Divoko, Jefferson, Tomáš Hokeš a David Kozák.

Porota ve složení moje maličkost, Veronika Rezková, Leoš Kosek, Martina Nová a Jan Dobiáš se opět shodla na 90% postupujících a mohla si dovolit být (nebo musela být) i trochu velkorysá. Zvukařem byl tentokrát Ivo Balon a časový rozvrh jsme dodrželi, moderoval kolega Petr Bohuslav a bravurně si poradil s nedostatkem informací od některých soutěžících. Zmiňovat Marušku Amunku Navrátilovou, která letos slaví 30 let ve Mlejně, je asi jako nošení vody na mlýn.