FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Vlak je logicky stále ještě jednou z nejoblíbenějších rekvizit příběhů trampů. Byť už mnozí dávno nejeli a namlouvají si, že vlakem se dnes už nedá takřka nikam dorazit. Povídka popisuje přáíběh, který se velmi podobně odehrál a stojí se nad ní zamyslet. Naproti tomu básnička je raritní. V poezii se lokomotivy, koleje, nádraží sice objevují často, ovšem věnovat celou báseň elektrické jednotce je vskutku rarita.

Ještě jednou zalovím v příspěvcích, které skončily těsně pod stupni vítězů. V obou případech jde o dílka oldpsavců, kteří mají za sebou nejeden úspěch. To proto, že v jubilejním ročníku Trapsavce tyto kategorie přinesly největší množství zajímavých příspěvků. Příště se podíváme na letošní příspěvky, které mají blízko k některému z oblíbených trapsaveckých námětů.

Každý rok se v literárním Trapsavci stává to, co ve všech soutěžích. Velmi dobrým dílkům jen velmi těsně unikne medailová pozice. A tak nezazní na výročním ohni, nedostanou se do sborníčku vítězných příspěvků a pokud nezapadnou, pak jen díky samotným autorům nebo rozsáhlejším publikačním možnostem. Což je samozřejmě i prostor ve FOLKtime.

Čtyřicátý oheň Trapsavce je stále ještě dost živý a tak se ještě jednou vrátíme k vítězným příspěvkům letošního ročníku. Ivě Kawi Kapounové se povedl kousek, který se nestává. Odvezla si dvě ceny za básničky a dvě za prózu. I tak se může autorka nebo autor soutěžící v kategorii do 23 let rázem stát old psavcem. Příště se podíváme na příspěvky, které zůstaly těsně pod stupni vítězů.

O minulém víkendu proběhl na Vysočině ve westernovém městečku Beaver City (nezaměňovat s westernovým Disneylandem na blízkém mlýně) 40. oheň Trapsavce. Ačkoliv ještě v pátek bouřilo a blesk udeřil přímo na místě, na hlavní sobotní dění se zázračně deště přesunuly do blízkého a vzdáleného okolí. Čtyřicátý ročník vyprovokoval ke zvýšené účasti zejména ostřílené trapsavce a tak se zejména v próze oldpsavců sešla řada prací, která by mohla v jiných ročnících skončit na stupních vítězů.

Od dnešního večera se budou trapsavci sjíždět na svůj čtyřicátý oheň. Oheň do jehož praskotu se do noci kromě písniček nesou oceněné básničky a povídky. Naše nejstarší trampská literární soutěž se ve svěží kondici dožila jubilea. Hlavně proto, že nezkostnatěla a zatím vždy se dokázala vypořádat s novými nástrahami, které se jí na cestě objevily.

Na konci dubna se sešla porota letošního ročníku na slezině nedaleko Plzně. Po sečtení bodů od jednotlivých porotců a porotkyň se jen diskutovalo některou cenu v méně obsazených kategoriích neudělit, nebo zda naopak v těch silných udělit cen více. Čtyřicátý Trapsavec je výjimečný vysokou účastí oldpsavců, tedy autorek a autorů, kterým se v soutěži už podařilo získat minimálně dvě ceny.

Tentokrát oba uveřejněné příspěvky kromě loňského ročníku Trapsavce zjevně nic nespojuje. Pokud poezie má zanechat v člověku nějaký pocit je báseň Jsem zloděj času dobrým příkladem. Následující Hon na falešnýho mnicha je jednak důkazem toho, že i když jste v organizačním štábu Trapsavce můžete se soutěže zúčastnit a jednak to samozřejmě vzhledem k anonymitě bodování nezaručuje žádnou protekci.

I do Trapsavce dorazí každoročně příspěvky z ciziny. Z Austrálie, Švýcarska, USA,… Jenže to vše jsou dílka českých autorů, které s těmito zeměmi spojuje především místo pobytu autorky či autora. A přece jeden zahraniční jazyk zní každoročně. A nejen zní, v posledních letech každoročně se slovenská poezie a próza objevuje na stupních vítězů, byť cena nejvyšší Zlatý Trapsavec na Slovensko zatím ještě neputovala.

Humoru není nikdy dost. V trampském světě nikdy nechyběl a nechybí ani v Trapsavci. Zatímco u próz se blýskne častěji, napsat vtipnou a zajímavou básničku se tak často nepodaří. A v případě deníčku sedmnáctileté Lucie se nenechejte zmást ani skutečným věkem a pohlavím autora. I to svědčí o tvůrčím umění… Příspěvky jsou z loňského Trapsavce.

Pátek ve městě je jako týden před výplatou. Každý ví, tuší, nebo alespoň doufá, že výplatu nakonec dostane, stejně jako každý měsíc, ale to čekání je někdy až nesnesitelné. Ne, že by byla nesnesitelná ta představa, že něco nevyjde tak, jak se to očekává. Pouze to samotné očekávání věcí známých a stálých se vleče tak neuvěřitelně pomalu, že slabším povahám z toho vznikají duševní poruchy, psychózy a různé běsné stavy.

Zase začala ta pošahaná škola. Příští rok mi bude konečně osmnáct! Máma se ve mně vidí, chce ať jdu studovat medicínu. Tůdle! Nemíním večery trávit nad skriptama, zatímco ona bude sousedkám pyšně vykládat, jak má šikovnou dceru. Přišla jsem odpoledne domů a máti řádila jak tajfun. Vždycky vyrukuje s nějakým černým scénářem. Šíleně mě sjela kvůli profilu na Facebooku. Stejně vůbec netuší, co to vlastně je a jak to funguje.

„Aááá, sundejte mě!“ ječel Dřímal, kterej levitoval i s báglem asi tři metry nad zeleným pažitem jedný lesní paseky. „Klid, Dřímo. Víš, co máš dělat,“ křikl na něj Kamzík. Vypadal by dokonale v klidu, kdyby mu přitom nepřeskočil hlas. Mně z toho taky běhal mráz po zádech. Když Dřímalovy kanady měkce dosedly do trávy, všichni tři jsme si oddechli. „Fuj,“ oklepal se, „to byl blbej nápad.“ Nejistě se ohlídl nahoru, kde si před chvílí tykal s větvemi borovic.

Tak to byl teda úžasnej nápad, vzít ji s sebou. Fakt k nezaplacení. Místo abych si v klidu seděl u ohýnku a vopejkal buřtíky, sedím v zahradní restauraci penzionu Na vyhlídce, protože Jitka prostě v lese špinavýma rukama jíst nebude. Mám ji ale rád a za celou tuhle situaci si vlastně můžu sám. Smyk mě taky pěkně vypek. Na poslední chvíli přijde s tím, že musí v sobotu do práce.

Zatímco se moucha na skříni protahovala z odpoledního šlofíčku, část redakční rady nejmenovaného trampského plátku nervózně poposedávala na židlích okolo otřískaného stolu. Na první pohled se mohlo zdát, že k té nervozitě není žádný důvod. Porada se chýlila ke konci a  zbývalo jenom vyřešit předposlední stránku.  „Co tam dáme místo toho Džonova komiksu?“ zeptal se šéfredaktor.

Obloha  nad údolím bylo žlutá jako osminka žluklýho másla. To máslo stékalo z nebe do nehybné plochy přehrady a odtud vytékalo přes sypanou hráz do údolí, kde zatápělo štíty vesnických stavení, nehybně mrtvé koruny stromů a pod nimi i malou lucernu kapličky, ve které se ukrýval před začínající bouřkou nějaký svatý.

„Do háje zelenýho!“ Zaklel Víťa po tom, co se natáhl do mokrého listí. Pomalu se sbíral na nohy a rozhlížel se po temném lese. „Teď mi zbejvá stejně jít jenom nahoru na hrad,“ zahuhlal si Víťa pro sebe. Baterka mu zhasla, v lese se zamotal a celou dobu se ptal sám sebe, proč se drápe na starou zříceninu. Vlastně ho sem poslala ta víla, nebo duch nebo co to bylo. Víťa sice podezříval rum, který dostal k narozeninám od kamarádů, ale přízrak byl hodně přesvědčivý.

„Tramp is not death,“ zašeptal z posledních sil náš nejnovější kamarád, ležící čelem na desce stolu hospody U tří bernardýnů, kde každou středu míváme slezinu. Frank se na něho zahleděl laskavým pohledem, ostře kontrastujícím s okázalou přísností šerifské hvězdy přilíplé na jeho kostkované košili a s úsměvem pronesl: „Bude to dobrý tramp.“ Nebyl jsem si tím moc jistý, ale je fakt, že události dávaly za pravdu spíše šerifovi...

Milujem víkendy. Nejen, že jsou to dny v kriminále poměrně klidné, ale zejména proto, že nám dozorci dovolí mít u sebe věc, která nás drží v těchto těžkých chvílích nad vodou – naši osadní kroniku. Sedíme u stolu a za zvuků jazyků ze sousedních cel, které ani nedokážem identifikovat, listujem stránku za stránkou, a pak si při zasněném pohledu skrz zamřížované okno promítáme ty krásné časy, kdy vznikla.

„Na Dobříně straší,“ vyhrknul na nás kamarád Pařez, sotva se objevil ve dveřích hospůdky U Orla, kde jsme se sešli kvůli vyřešení další životně důležitý otázky pro budoucnost naší osady. Co s nadcházejícím víkendem? „Ahoj, taky tě rád vidím,“ důrazně pozdravil Burák. „Jo, ahoj!“ „Ve věži co?“ nadhodil Many a vesele se ksichtil. „Já nevím, jestli ve věži,“ nechytal se Pařez, „prostě na hradě a v jeho okolí straší.“  „Jo, jo, když jsi na hradě, tak ti straší ve věži,“