FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Může trapsavec psát erotické povídky? Nebudou se milovníci zelené při nich červenat? Myslíš, že už to začíná fungovat? Z čeho jsi ten lektvar uvařila? To má být elixír lásky? Fakt už jsem vypil půlku ešusu? Je den nebo noc? Kolik je hodin? Jaké máš oči? Modré? Budeme se líbat? Budeš mi dávat francouzáky? Mám ti slíbat ze rtů růž? Neříká se správně rtěnku? Nosíš podprsenku?

„Tak, to by bylo,“ řek chlápek a zamk skříňku, ve který byly moje civilní šaty uložený nejmíň na půl roku. „Vokaž se, nojo, de to. Já teda nosím rači kostkovaný košile, míň se špiněj. Ale tydle zelený sou zas dobrý na léto, když už máš plný zuby lidí a chceš si někam zalízt. V týhle,“ píchl se do rozložitýho červenočerně károvanýho hrudníku, „seš přeci jenom nápadnej. Ale na to přídeš časem.“

Hospoda ještě zela prázdnotou. Utěrka hozená přes pípu připomínala splihlou divadelní oponu a  vyrovnané štucly vedle na tácu dosud nevyužitý a unuděný kompars. Hospodský Pepin se šoural  vedle v kuchyni mezi mrazákem a sporákem a do výčepu se mu nechtělo. Takhle bez lidí a bez života mu připomínal  smuteční síň krematoria. Díky této nechuti si ani nevšiml, že ve výčepu vlastně již dva hosty má.

Nad horkou lesostepí v jižním Rumunsku se neslo naříkavé volání želvích samců (jako když pláčou malé děti), silnější než bzukot tisíců hmyzů. Bulharská hranice byla na dohled. Ten kraj na pobřeží Černého moře se jmenuje Dobrudža a nad vápencovým hřbetem se chvěl vzduch teplem. Bylo vysoké poledne, a přestože byl začátek května, bylo neskutečné vedro.

Každý z vás už byl jistě někdy překvapen při procházce letním podvečerem melodickým chórem, za doprovodu kytar linoucím se z lesních houštin. Ano, dámy a pánové - setkání s trampskou písní - neboť to byla ona lesní melodie - v každém z nás zanechává vzrušující a znepokojivý pocit. Tajuplný původ trampské písně, ztrácející se v šerém dávnověku, inspiroval již řadu hudebních badatelů.

V konkursu jsem uspěl. Strohá úřední obálka se tváří jakoby nic, obsahuje však všechno, po čem jsem deset dlouhých let toužil. Znamená konec roztěkaného života ze dne na den, znamená práci, kterou mám rád a snad i konečně uznání a klid. Ten mi chyběl nejvíc. Tohle město je jako každé jiné. Dvě kavárny, pár hospod, plovárna u lesa, špinavé sídliště, vždyť to znáte sami.

Dneska můžeš mluvit vo štěstí, když se přimotáš k pravýmu, předem dohodnutýmu souboji. K souboji podobnýmu těm, v jakých se utkávali středověký rytíři. Teda vo štěstí – No, jistý kouzlo v tom je... Kráčíme po zmrtvělý ulici a pod nohama nám do napjatýho ticha šustí spadaný listí, zvířený autem, který tu nedávno chvatně projelo. Vesnice  nás jenj mlčky sleduje úzkostným pohledem svých oken.

Tuhle zimu sněžilo nepřetržitě od konce října. Teď byla polovina ledna a nevypadalo to, že by  chtělo přestat. I tady v nížinách už napadlo přes metr sněhu. Hory hlásily čtyři metry a v poslední době už nehlásily nic, protože se tam televizní štáby nedostaly. Denně zasedal krizový štáb vlády, školy měly sněhové prázdniny, jediným spolehlivým prostředkem bylo metro a pro rohlíky do sámošky mělo smysl chodit nejdřív tak po poledni.

Hřmot nákladních vagónů mi teď zatarasil výhled na ty mihotavé jiskérky, točící se a houstnoucí v pomatenou mléčnou dráhu, topící se neustále v bílé voranici. Dlouhý, měkký vagón povrzával „ať tě tam vlci nesežerou“. Probouzím se. Pomalu a pohodlně, labužnicky, nadýchán studených smrků. Jen ta zatracená celta se shrnula a jehlice suché trávy dotírají v obličeji.

Doktor Vaňous zabafal ze svého viržinka jako parní lokomotiva do kopce a sestra Dudová nakrčila svůj noc, což při jeho rozměrech byl heroický výkon. „Že to může někdo dobrovolně kouřit, takovej smrad,“ pomyslela si v duchu a nenápadně zamávala složkou dokladů před obličejem jako vějířem. Doktorem Vaňousem to nehlo ani v nejmenším, dál si pochutnával na svém trhoplicovém čvaňháku s odérem tchořího krále a hrabal se v lejstrech na stole.

Oheň vesele plápolal, početný dav vesele hýkal, ale Hubertovi nijak veselo nebylo. Když přijal pozvání na výroční oheň osady Zděšená roklina, netušil, že bude trávit večer jak na pouti. Na louce nedaleko trati se potulovalo několik set lidí, z toho dobrá polovina v šusťákových soupravách, a na zemi místo celt byly mnohdy rozprostřeny kostkované deky, na kterých bylo rozloženo cosi, co vypadalo jako odpolední piknik na Petříně.

Na konci světa leží město, jež je takovou dírou, že i vším a blechám přijde pod jejich úroveň ho navštívit. Ale i přesto tam žije pár ztracených existencí, které si vydělávají na živobytí pronájmem svých domků vrahům a zlodějům jezdícím do města na partičku karet se šerifem. Ulice Biletownu – Města žluče – pokrývala několik centimetrů hluboká vrstva patlavého žlutohnědého bláta, podle kterého také dostalo svůj název.

Jako obvykle to byl Květákovo nápad, kterej nás sem dostal. „Jestli chceme poznat přírodu v její panenský podobě, tak prostě musíme do národního parku, to se nedá nic dělat,“ tvrdil. V páteční podvečer jsme leželi v mlází před loukou, která oddělovala okraj lesa země zaslíbený od lesa pro obyčejný smrtelníky. Čekali jsme na soumrak, abysme nepadli do spárů nějakýho ochranáře a neskončili předčasně. Setmělo se dřív, než jsme čekali. Mohly za to mraky, který se najednou přihnaly jako vysoká a ponuře černá hradba megalitických hradišť.

Konečne prší, teší sa a necháva si kvapky dažďa stekať po tele. Pôda v okolitých lesoch je po niekoľkotýždňových horúčavách, netypických na jeseň, vyprahnutá, potoky sa zmenili na bariny, potôčiky zmizli. Aspoň bude zasa voda v prameni, prebehne mu mysľou a v šumení dažďa si premieta zážitky posledných dní. Je to len pár hodín, čo ho opustili kamaráti.

Franta Skočdopole s Pepou Nádeníkem seděli v hospodě U Čepu a znuděně se rozhlíželi po lokále. Žádná změna. Ve vzduchu se líně povaloval namodralý kouř z doutníků a viržinek přítomných hostů, který čas od času, rámci obsluhy přítomných, rozehnal svým mohutným tělem hostinský Šimánek.

Prosinec končí svou sychravou jízdu k Novému Roku, na oknech mráz vykreslil první kytice a dřevo ve starých litinových amerikách vytváří skoro neopustitelnou atmosféru útulnosti a lenivého blaha. Jenže dneska je Silvestr a nám zrovna došlo pitivo. Za poslední dva dny jsme na téhle staré chalupě pod Jizerkami stihli oslavit mé březnové narozky, 1. Máj, Apríl a dokonce i VŘSR. S nalezenými vojenskými helmami, dětskou kuší a samopalem, co dokáže za skrovné

Ferda se konečně rozhodl. Rozbalil usku a v ruce se mu hrozivě zaleskla zbraň. Usedl na pařez uprostřed campu, svraštil starostlivě obličej a začal pečlivě, systematicky čistit hlaveň. Byl to starý, trochu rezem poznamenaný kolt ráže 48. Byl to ještě dobrý kolt. Mlčky přitom naslouchal, jak Tonyho jekot přešel v neartikulované zvuky, hledající zoufale dominantu k akordu D dur. Tony byl jeho odvěký druh a nyní navíc kytarista. Bohužel! A taky dobrý kamarád.

Zvedám palec a přitom si ani neuvědomuji, že jsem na začátku svého nejneuvěřitelnějšího zážitku na cestách stopem. Už je skoro úplná tma, kamarádi se odpíchli už dávno přede mnou a já tu zůstal na výpadovce poslední. Jestli přijedu na smluvené místo pozdě, čeká mně sólo štreka neznámým lesem a to nebude žádná lahůdka. Proto cvičím palcem na přijíždějící auto co nejzuřivěji a málem v pokleku, aby viděl můj palec ve světlech.

Rok se zase jednou sešel s rokem a my vyrážíme na tradiční procházku podél naší milované dovolenecké řeky Lužnice.  Z lodní perspektivy důvěrně známá místa vypadají ze břehu k nepoznání jinak a to nejen proto, že jsme tu o čtyři a půl měsíce později. Co všechno se za těch pár dní stalo? Řeka si tu přes kameny plyne tak jako v létě, snad jen vody je o něco více než v parném červenci.

V zašlém kulturáku na kraji velkého města se konala soutěž mladých folkových talentů. Členům ostatních skupin, které zrovna neladily v šatně, několika příbuzným a pěti členům poroty tu předváděli své umění mladí autoři, kterým (jak to na takových soutěžích bývá) byla široká škatulka jménem „folk“ těsná.