FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Obloha  nad údolím bylo žlutá jako osminka žluklýho másla. To máslo stékalo z nebe do nehybné plochy přehrady a odtud vytékalo přes sypanou hráz do údolí, kde zatápělo štíty vesnických stavení, nehybně mrtvé koruny stromů a pod nimi i malou lucernu kapličky, ve které se ukrýval před začínající bouřkou nějaký svatý.

„Do háje zelenýho!“ Zaklel Víťa po tom, co se natáhl do mokrého listí. Pomalu se sbíral na nohy a rozhlížel se po temném lese. „Teď mi zbejvá stejně jít jenom nahoru na hrad,“ zahuhlal si Víťa pro sebe. Baterka mu zhasla, v lese se zamotal a celou dobu se ptal sám sebe, proč se drápe na starou zříceninu. Vlastně ho sem poslala ta víla, nebo duch nebo co to bylo. Víťa sice podezříval rum, který dostal k narozeninám od kamarádů, ale přízrak byl hodně přesvědčivý.

„Tramp is not death,“ zašeptal z posledních sil náš nejnovější kamarád, ležící čelem na desce stolu hospody U tří bernardýnů, kde každou středu míváme slezinu. Frank se na něho zahleděl laskavým pohledem, ostře kontrastujícím s okázalou přísností šerifské hvězdy přilíplé na jeho kostkované košili a s úsměvem pronesl: „Bude to dobrý tramp.“ Nebyl jsem si tím moc jistý, ale je fakt, že události dávaly za pravdu spíše šerifovi...

Milujem víkendy. Nejen, že jsou to dny v kriminále poměrně klidné, ale zejména proto, že nám dozorci dovolí mít u sebe věc, která nás drží v těchto těžkých chvílích nad vodou – naši osadní kroniku. Sedíme u stolu a za zvuků jazyků ze sousedních cel, které ani nedokážem identifikovat, listujem stránku za stránkou, a pak si při zasněném pohledu skrz zamřížované okno promítáme ty krásné časy, kdy vznikla.

„Na Dobříně straší,“ vyhrknul na nás kamarád Pařez, sotva se objevil ve dveřích hospůdky U Orla, kde jsme se sešli kvůli vyřešení další životně důležitý otázky pro budoucnost naší osady. Co s nadcházejícím víkendem? „Ahoj, taky tě rád vidím,“ důrazně pozdravil Burák. „Jo, ahoj!“ „Ve věži co?“ nadhodil Many a vesele se ksichtil. „Já nevím, jestli ve věži,“ nechytal se Pařez, „prostě na hradě a v jeho okolí straší.“  „Jo, jo, když jsi na hradě, tak ti straší ve věži,“

Jsem Tremp. Teda na rozdíl od mých kamarádů ,kteří se tak právem nazývají se tak doopravdy jmenuju. Páníčkové říkaj , že prý jsem kanadskej retrívr ,ale vcelku mi na tom nesejde, protože se mi tuze líbí v Čechách. Narodil jsem se posledního ledna v roce, kdy měli lidi staženo , co s tim jejich světem bude dál a nedaleko toho města s pěknou věží , kde kousek dál v lese bydlíval Rumcajs.  Z mých zálib bych jmenoval prohánění tenisáku, cachtání ve vodě , válení ve sněhu a nezvladatelnou touhu po jídle.

Zdalo sa mi, akoby Kristova krv stekala po stenách a bolesť Ukrižovaného sa cez farebné vitráže odrážala v tvárach pozostalých. Sviečky a zlato márne premáhali šero, bolesť a smútok. Bzukot vyplašenej muchy znel akosi nepatrične, akoby niečo škrípalo, podobne ako keď si ľudia neúprimne podávajú ruky. Farár, hoci bol Slovák, stále čosi mumlal neznámym jazykom. Vôbec mu nebolo rozumieť.

Ve skalnatém údolí Říčky se kdysi dívaly všeliké podivnosti. Povídalo se, že se tam za temných nocí zjevuje dobrý duch, strašidlo jakési. Tedy zjevuje – popravdě, nikdo ho nikdy nespatřil, ale historek o něm kolovalo nepočítaně. A pokud by přeci někdo jeho podobu někdy zahlédl, podivným kouzlem se mu obraz v mysli rozplynul.

Ta facka přilítla odněkud zleva. Pravda, znalostma fyziky jsem ve škole nikdy moc neoslňoval, ale tahle praktická ukázka zákona akce a reakce by musela udělat dojem i na samotnýho Newtona. Odlepil jsem se mírně od země, ukázkově předvedl půl druhýho obratu piruetmo a způsobně se složil před nálevní pult. „To abys věděl, jak se chovat k dámě, mladej!“, zaslechl jsem ještě odněkud z dálky a svět přestal existovat.

„Tak prostě dostanou do držky…“ nabídl Pinďa svých 170 centimetrů a odhodlání pátého piva. „A od koho to jako?“ rozhlédl se Taras po lokále, kde kromě hostinské a vlastní osady neviděl nikoho jiného, než onu provokující partu, jež v Pinďovi probudila pradávné přirozené pudy. „No…“ pohlédl Pinďa s nadějí na téměř dvoumetrového Barryho. „Barry se teda prát nebude, že ne?“ položila Kikina zmíněnému dlaň na hřbet tlapy.

Jaro vtrhlo do celýho kraje s brutální silou a hladově se zakouslo do bohatý sněhový nadílky. Díky tomu se údolím Sobotnice a jejích přítoků přehnala povodeň, a my teď procházeli naše trampský teritorium, abysme zjistili, co napáchala. Na březích bylo vidět, že ještě před pár dny byly okolní louky pod vodou, i když teď už byla Sobotnice zpátky v korytu. Pravda, vešla se tam tak tak.

Ten patlal Sisyfos se usadil v oblasti jeho žaludku hned na samém počátku bytí. Okamžik, kdy se mu usadil v teplé jeskyni  dutiny břišní měl spojený se vzpomínkou na intenzivní houpání. Na houpání a nezvratný fakt, kdy si uvědomil sám sebe. Věděl, že si v ten okamžik zhluboka  oddechl,  protože najednou bylo jasné, že může  být už jen člověkem, šimpanzem, velrybou nebo ptákem z čeledi havranovitých.

Ten les je nějakej divnej. A že jsem už lesů prošel dost. Lesy jsou různý. Hustý, řídký, tmavý, smíšený, smrkový, borový, nebo třeba zabordelený. Tenhle ne. Tenhle je prostě divnej. Takovej tichej. I v noci les žije a kdo pořádně poslouchá, hodně toho uslyší. Tady ne. Ticho jak v márnici a po cestě skřípou jenom moje kroky. Ale co. Pořád je lepší divnej les, než kanape v činžáku.

Oheň hořel jasným plamenem a sálalo z něj příjemné teplo. Ozvěna posledních akordů se ztrácela v temném lese za chajdou a na palouku začala padat rosa. Kocour vzal celtu a přehodil ji sobě a Dženy přes záda. „Škoda, že se zatáhlo, chtěl jsem ti ukázat Velkej vůz.“ Zašeptal, aby to neslyšeli ostatní. Zavrněla jako kočka a přitulila se k němu ještě víc.

Kamarád Megy mne potkal v hostinci, kde se stavil cestou z nádraží. Když mě uviděl, odložil do kouta odřenou US tornu, objemem připomínající tubus na vysokoškolský diplom, opovržlivě zhodnotil řadu čárek na mém lístku a začal mi promlouvat do duše. Prý moc piju. Kdybych tolik nepil, vypadal bych lépe, byl bych zdravější, silnější a děvčata by se za mnou otáčela.

Stalo se to jedné srpnové noci někde mezi Zvíkovem a Orlíkem, kde přesně, to nemohu říci. Ne proto, že bych nechtěl, ale sám ani nevím, a to ani teď doma, když ten kraj zkoumám na mapě. Vandroval jsem tenkrát se dvěma kamarády podél Vltavy na sever, někde jsme trochu odbočili, abychom se vyhnuli rušné silnici nebo velkým vsím, občas jsme si zašli, to když jsme hledali cestu přes vodu, nebo se naopak chtěli vykoupat. Schválně jsme si tenkrát nevzali mapu, abychom se nenechali svést obvyklými cestami, i když díky rozsáhlému turistickému značení bylo i tak těžké zabloudit.

Byl vlahý večer. Kolem pomalu roztávaly zbytky sněhu, mezi větve hustého smrkoví vplouvala tma. Svým dlouhým, hustým, mlhavým závojem ve škodolibé radosti omotávala oči příchozích. Tři stíny s menším nákladem na zádech, takových tudy už prošlo. Na těhle ale bylo něco zvláštního. Ta podivná věc, co se houpala jednomu z nich u pasu, mě nutila rozpomenout se na staré časy, když se kolem mého stromu ozýval křik a zvonily zbraně v boji muže proti muži.

Chýlilo se k večeru. Ostrůvek, oddělený od pravého břehu mělkým, ale dost širokým ramenem, se objevil jako na zavolanou. Plošinka s ušlapanou trávou byla po mnohahodinové  plavbě teprve druhým místem vhodným k utáboření. Uklidit obvyklý nepořádek okolo ohniště nedalo moc práce. Trochu pracnější bylo hledání suchých větví. Nezbylo než prodírat se za nimi hustými křovinami.

Sám, unaven sladkou resignací, která se dostavuje po dlouhých a namáhavých cestách, stoupal jsem prostředkem neosvětlené silnice za poslední domky Velké Bíteše. Vlevo ve stráni se kolébal ve tmě kužel lampy, nepříjemně osvětlující kůlnu nějakého lomu. Kupodivu se mi v tom ponurém koutě nevybavili fotografie Mrázkových zločinů, ani postava ležící napříč příkopu trnavské silnice s příšernou hlavou, obklopena hloučkem bledých zvědavců.

Nestor naší osady, stoletý šerif honoris causa, obecně přezdívaný Bob Průvan, měl takovou sklerózu, že si vzpomínky musel vymýšlet. V důsledku této vlastnosti patřil mezi kamarády za člověka světa znalého, zatímco kamarádi platili za něj. Mnozí soudili, že Bobovy příhody by měly být sepsány některým z našich předních literárních tvůrců a vydávány jako povinná školní četba.