FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Bylo nám o poznání méně, nějakých dvanáct, třináct let. Po celodenním výletě naše družina nalezla místo k táboření, přímo mezi zdmi zříceného hradu. Na večerním nebi se rozsvěcoval měsíc, přes který vítr hnal cáry mraků; les pod námi se v mírném větru převaloval jako vlny v tichém zálivu.

Tak teda ženský moc nemusím. Taky kdo by se divil holohlavýmu pivaři po přechodu. Teda po přechodu ze statkářskýho traktoru na supr moderní pokladač. To je jako srovnávat velorex s posledním modelem mercedesu. Jeden zpohodlní, klimatizace klimatizuje a na skrývce okresní skládky se toho zasejc tolik neděje. Jeden zpohodlní a i funět je dřina. Milostnej vztah je vesmírná odysea.

Už dávno jsem se chtěl zvednout, vypadnout ven před chatu a tam to rozdýchat. Nebo to zkusit na louce, obklopené mohutnými smrky s větvemi až po zem, na planině výhledů otevřené předloni polomem dolů do údolí, chtěl jsem to rozchodit na pěšině ke studánce, párkrát tam a zase zpátky, za sojčího pokřikování a tlučení neviditelných zobáků v korunách, chtěl jsem vyběhnout,  po nedávnou bouřkou ještě slehlé trávě, projít úzkým zanedbaným korytem úvozu,

Neměl jsem dopitý ani druhý pivo, když vešel do dveří. Popis seděl naprosto přesně, nemohl jsem se zmejlit. Vysokej štíhlej blonďák, příjemný úsměv, dobráckej obličej. Oblečenej přímo ukázkově. Moderní pumpky, kecky, károvaná košile, přes rameno ledabyle přehozená kytara.Prostě takovej trampskej švihák, seladon. Ve skutečnosti gauner první třídy. ,,Bacha na něj",varovali kluci. ,,Je to ranař, podrazák.

Toho chlápka s divnou kytarou jsme tenhle víkend potkali už ve vlaku. Jinak jsme ho občas vídávali v hospodě v Metodějích nebo v Letný. Patřil prostě do toho volnýho společenství trampů jezdících do utěšenejch lesů kolem Sobotnice a jejích přítoků. Mohlo mu bejt něco mezi čtyřiceti a padesáti, těžko říct. Obvykle nejezdíval sólo, někdy byl ve dvojici, častějc s pěti nebo šesti pardama přibližně stejnýho  věku.

„Ještě jedno mi sem šoupněte, tenhle vlak určitě není poslední,“ prohodil Mik k servírce, která se mu zrovna mihla za zády. Práskla o nerezovou desku výčepu tácem prázdných pulitrů a během chvilky před ním stálo další orosené. Stoly, před chvílí ještě obsazené jeho kamarády, si říkaly o uklizení a kytary, vyplňující nedávno svými tóny tenhle lokál, už teď nejspíš znějí ve vlaku.

Křídla nočních motýlů vířila mrazivý vzduch. Vorter počkal, až jezdci zklidní zmatená zvířata a rozevřel zkřehlé prsty k pozdravu. Věděl jistě, že mu někdo tam nahoře odpovídá a věří v opětovné setkání…  Byly doby, kdy slunce tam dole zářilo žhavými plameny, časy, v nichž jasné světlo pronikalo do příbytků, skrytých pod kůrou jejich stromu. Kmen byl plný života a slovo hojnost synonymem samozřejmosti.

Tom si našel na trámu takový místo, aby mu světlo procházející dvěma skleněnýma taškama ve střeše osvětlovalo obsah škatule, kterou našel v kufru teď otevřeným opodál. Na klíně se jí začal důkladněji probírat, hned jak zjistil, že jsou v ní starý fotky, pohledy, několikatery brýle a hodinky, brože a klíč. Ten jeho pozornost upoutal nejvíc, takže kufr zavřel a vrátil na svoje místo.

Guláše před vesnicí pokousal pes. Co pes! Takovej malej, roztomilej  voříšek. „Co když má vzteklinu?“zeptal se pochybovačně Viki. Voříška jsme hodinu honili po poli, ale nedohonili. Guláš byl z toho tak uštvanej, až mu šla od pusy pěna. „Určitě  má vzteklinu!“ zařval Viki. Guláše jsme honili po poli, dohonili a ešusama umlátili. Sotva jsme ušli pár kroků, Henryho srazil kolem projíždějící traktor.

"Jé strýček přišel na návštěvu," oznamovaly halasně dětské hlásky, "bude vyprávění!" "No to jenom, jestli jste byli hodní broučci," brumlal již za vstupem ztepilý tesařík. Pozorně si očistil všechny nožky o pilinovou rohožku. Trochu se ohnul při vstupu do obytné dutiny, umě vytvořené v bytelném dřevu. V přítmí svítícího troudu dobře viděl řadu postýlek a rozzářenou řadu očiček drobotiny.

Studený březnový větřík, ledové slunce a hlava jako střep. "Zastavte ten kolotoč!" ozývá se z hromady bolavýho masa přikrytýho celtou. "Neřvi, Slintavej Jacku, je teprva půl vosmý." "Vypněte ten bigbít!" nedá se odbýt těžká kocovina. Do chvil ticha ranního lesa se občas dlouze a táhle jako vzdálený zvuk mopedu ozývá vrčivý tón, třepotající volánkem trenýrek Slintavýho Jacka.

Hans seděl na botníku v předsíni, hleděl do očí malému pejskovi, jehož někteří předkové jistě byli foxteriéři, a žvanil jak evangelický farář. Tato žvanivost nijak nesouvisí s intenzitou jejich duševního života. Je to zbytnělý atribut, který s sebou vlečou jako hrb podobně jako katolíci svou pověrčivost a příchylnost k jakékoliv autoritě, nad níž se dá načmárat jakás takás svatozář.

Tak tahle voda nezačíná dobře. Trčím v týhle knajpě už třetí hodinu a nikdo nikde. Jet autama, trend moderní doby, pche. To moje banda jezdí na vodu společně, ve vlaku začíná voda už s prvním hrábnutím do kytary a než dojedem do cílový - vlastně startovací hospody, stihnem rozstřelit milence nafukovacím míčem, sbalit dva nový členy a polít pánovi dokumenty pivem.

Seděl jsem tenkrát zrovna sám v hospodě „U prasklýho pádla“, propíjel se na dno půllitru bublinkový limonády a krátil si čekání na vlak studiem mapy. Vracel jsem se přitom v duchu na místa, kterýma jsem o víkendu prošel a v duchu už si sestavoval podrobnou zprávu z tohohle samotářskýho vandru pro kamarády, který pracovní povinnosti přinutily zůstat v létem přidušený Praze.

Někdy člověk udělá dobrej skutek, protože to tak cítí, protože ví, že dělá správnou věc. Někdy udělá naopak špatnou věc, protože se mu to zrovna hodí do krámu a je dostatečně hajzl na to, aby mu to svědomí dovolilo. Někdy člověk někomu ublíží a pak ho to moc mrzí, protože nic takovýho rozhodně udělat nechtěl.

„Háčku, nechlastej!“ trhám Tondovi od úst už zpola prázdnou lahev bílého Key-rumu. „Ty vole, von tam stihl půlku naklopit. Bez pauzy. Musíme bejt furt ve střehu! Kdo ho měl hlídat?“ ptám se a vtom mi dochází, že odpověď se mi asi nebude líbit. Taky že jo. „Je to tvůj háček, joudo, přece ty,“ směje se zlomyslník Páťa.

Hospoda „U čtyř stehen“ byla vskutku na světové úrovni. Pradědeček hospodské válčil na frontách velké války v Itálii,  na denním menu byla francouzská  polívka a španělské ptáčky a u rohového stolu posedávali dva Bulhaři a hráli domino. Klapání plastových kamenů na umakartovou desku stolu a praskání dřeva v těžkých litinových kamnech  byly také jediné zvuky, který dokazovaly, že je místnost skutečný a trojrozměrný prostor.

„Trampové! Zatracení trampové. A zrovna já je musím mít ve svým revíru!“ nadával jsem celou cestu k hájovně. Jsem tu sice nový, ale o tom, že tu mám nasáčkovaný ty pobudy mi někdo mohl říct. Hned zítra zajdu za Pepíkem, a ta jejich bouda půjde dolů. Pepa mě vyslechl, chvilku se drbal ve vlasech a pak mi oznámil, že traktor ani pilu nevezme a že vlastně žádnou čundráckou boudu bourat nebude.

„Do háááje!“ procedil huhlavě skrz téměř sevřené rty Vostrej. „Hm.“„Jo.“ Nikomu se moc dodávat nechtělo. Jen Lála si usrkla z hrnku a tiše se zeptala: „Fakt.. se už neozval?“ Zakroutil jsem hlavou. Nejen mlha se dá krájet. Ticho taky. Notnou chvíli jsme ho jen tak porcovali, než  vzal Vostrej do ruky kytaru a nad hladinu zatopenýho Žichovickýho lomu se do nočního ticha snesl první akord.

O tomto víkendu se v Zapomenutém údolí poblíž Českého Šternberka uskutečnilo vyhlášení vítězů Trapsavce, na které přijelo kolem osmi desítek psavců, zasloužilých čtenářů, trampských redaktorů a dalších podobných existencí z Čech, Moravy i Slovenska, o které se staral připravený pořadatelský tým, jmenovitě Belmondo s Bublinou, Čepek, Štěhně, Terka a další.