FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Poslední, pátá, Lucerna na počest 55 let zakladatelů českého folku, opět beznadějně vyprodaná. Na pódiu se před začátkem (stejně tak i o přestávce) promítají fotky z celé této neskutečně dlouhé doby, veselé i dojemné. „Dnešní noc nebude krátká" – žijící klasik Jiří Tichota parafrázuje hned zkraje večera jiného klasika a tímto výrokem nám sděluje, že jeho kapela oslavu rozhodně neodflákne. Před námi jsou čtyři hodiny vokálních hodů, silných textů, dávno neslýchaných hitů, překvapení s hosty i bez nich, 

„Já vím. Ale my jsme chtěli do Besedy kvůli atmosféře," říkal mi kapelník Luboš Malina, když jsem se divil, proč Druhá tráva svůj zářijový pražský koncert neumístila do větších prostor. Samozřejmě jsem tomu rozuměl, i když mně bylo líto, že koncert nemohlo slyšet více posluchačů. Nejen že RK & DT zase tak často v Praze nehrají, ale navíc měli úžasné hosty: kromě Katky García a Stana Palúcha i hosta nejvzácnějšího, Charlieho McCoye. Čtyřiasedmdesátiletá legenda, vrcholný hráč a otec countryové foukací harmoniky byl zase po čase v Česku na krátké, pětikoncertové šňůře. 

Dnes ráno jsem dopsal pro Jihočeský (Českobudějovický) deník reportáž z Okolo Třeboně, měla velikost sloupku zkráceného o inzerát. Nejdřív jsem do ní napsal všechno možné a pak jsem to zase postupně mazal. Mám teď totiž zánovní stolní počítač, který je skvělý v tom, že místo chrochtání bleskově pracuje, ale z nějakého důvodu nemá jeho word funkci Počet slov... Zbylých, nevyškrtaných 1950 znaků si, předpokládám, budete moci přečíst v rubrice Vyšlo jinde (nevím, který z těchto článků bude vyvěšen dříve...) a teď chci využít dobrodiní neomezujícího webu a ještě o doznívajícím hudebním 

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, začíná (astronomické) léto 2015 a může se tedy zdát nesmyslné se nějak příliš zabývat deskami, které vyšly v roce 2014, přesněji řečeno soutěží – nebo z mého pohledu lépe hrou – která tyto desky stručně až nejstručněji hodnotila. Jenže: dovolte mi připomenout, že Bodování desek 2014 skončilo až v březnu 2015 a k záležitostem důležitým stojí za to se vracet i později. Já jsem velmi rád, povděčen a snad i hrd, že tento hudební web Bodování desek pořádá, myslím, že je to jedinečný prostor pro představení co největšího množství vycházejících alb a pro – byť

„Jestli teď hned neskončíme a v devět hodin budeme ještě na pódiu, tak přijde Jazzová policie," vyhrožoval posluchačům i sobě Petr Linhart. V klubu Jazz Dock, který si on – nebo možná spíše hudebníci z jeho kapely 29 Saiten – zvolili pro křest alba Rozhledna, je totiž takový podivný obyčej. Stíhají tu dva koncerty za večer (za dvoje peníze), první z nich začíná v sedm a před devátou už druhá kapela mlsně kouká, kdy jí předchůdci uvolní pódium. Petr Linhart & 29 Saiten ale skončili a odešli, takže nevím, jak to tam s Jazzovou policií chodí. Pominu-li poddimenzovanost prostoru pro účel křtu zmíněného alba (nejen, že nebylo kde sedět, ale skoro ani stát), jedná se sice o místo pro hudebního našince trochu nezvyklé, ale s atmosférickým prostředím prosklené budovy v podstatě na vodě, naproti Dětskému ostrovu, kolem klubu projížděly lodě do zdymadla... A Petr Linhart se svými písněmi se do tohoto prostoru – navzdory obavám, které jsem zaslechl – hodil 

První navlhlý festival se konal už v půli srpna: Janouškovo Ústí, v současnosti – podle místa konání – zvané taky Muzikanti v Cakli. Byl jsem – velmi částečně – u toho, protože mám poblíž Ústí nad Orlicí půlku chalupy. Tato geografická blízkost je jedním z důvodů, proč mám tento menší festival rád a snažím se na něj čas od času dorazit. Dalším důvodem je jakýsi pocit sounáležitosti: poprvé jsem tam pracovně zavítal v půli 90. let, když podtitul (a místo konání) festivalu byl ještě Muzikanti na plovárně.

Ve chvíli, kdy usedám ke klávesnici počítače, už to bude pomalu 40 hodin, co dozněly poslední tóny letošních Prázdnin v Telči. Protože jsem měl letos to štěstí (kterému jsem šel trochu naproti) a radost (kterou jsem si užil), že jsem slyšel několik koncertů tohoto mimořádného festivalu, dovolte mi k této příležitosti předložit pár glos a několik fotografií.

Samozřejmě, že folktimové nároky na rychlost dodání reportáže jsou vyšší, než tempo, které jsem právě nastolil, ale v létě se člověk poměrně často ocitá v situaci, kdy okolnosti brání zasednout k počítačové klávesnici. Chci doufat, že i v srpnu se najde ještě dost čtenářů, kteří si rádi přečtou o letošním národním finále Porty, které se již tradičně konalo poslední červnový víkend v lesním divadle v Řevnicích.

Upřímně řečeno, jel jsem předposlední červnový víkend na festivaly jako doprovod své ženy, která v pátek i v sobotu postupně hrála s oběma svými kapelami. Prostě jsem to tak chtěl a doufám, že moji ctění čtenáři mě už znají natolik, že tuší, že moje úloha byla přece jen jiná než převážený balík či noční řidič (ve skutečnosti funguji výhradně jako denní řidič). Že jsem oba festivaly navštívil velice rád a tedy o nich i rád něco drobného napíši.

Myslím, že nikomu kdo čte (ZDE!) nebo poslouchá (Radio Folk – Zvukové Hrubky) nějaké moje výstupy, nemusím už vyprávět, co je to pořad Třináctého na třináctce. Omlouvám se tedy, nicméně krátká vysvětlivka pro ostatní velevážené čtenáře. Zjistil jsem, že poprvé jsem o zvláštním způsobem pravidelné akci, konané v Komunitním centru v Nových Butovicích (Praha 13) napsal před více než šesti lety. Ještě o nějaký rok déle tedy Lucie Haschková jako

„Naposledy jsme tady hráli ještě před rekonstrukcí,“ konstatoval uprostřed koncertu kapelník Pavel Kopřiva a jal se vyprávět střípky veselých historek z dávných časů, kdy si každý muzikant, který zpět do Brna neřídil, zájezd do Prahy pěkně užil. Já jsem si při tom zase uvědomil, že v poslední době nějak přibývá v programu Malostranské besedy kapel, které si tu zahrají, přestože nepatří mezi její inventář – tedy pravidelně zde vystupující skupiny

„To by mě zajímalo, kdo ti teď tohle všechno manažeruje,“ ptal jsem se před začátkem úterního koncertu. „Já sama,“ odpověděla mi hrdě Pavlína Jíšová, takže jsem okamžitě spolkl svoje výhrady. Chtěl jsem totiž prudit dotazem, jak je možné – když už mě nikdo přímo na pražský křest nového alba nepozval – že nikdo aspoň nebombardoval prostor e-maily o tom, že bylo natočeno album, je úplně skvělé a rozhodně si nenechte ujít jeho křest.

„Malostranská beseda – to je jak když člověk hraje v Lucerně, jenom trochu v menším,“ vysvětloval mi Míša Leicht, proč se těšil na to, že si Cop po dlouhých letech zase zahraje v Malostranské besedě. Proč nervózně sledoval počet prodaných lístků (který dostoupil úrovně „plno“, nikoli „vyprodáno“), děkoval všem divákům za jejich přítomnost, sliboval sám sobě, že příště jich určitě přijde ještě víc, několikrát se k tématu vracel…

Pódium tak akorát velké, aby se tam tři muzikanti pohodlně vešli; přesto jednomu z nich (prý nikoli poprvé) spadl během hry kontrabas dolů: „To nic,“ komentoval to jeho spoluhráč, „on se živí jako opravář hudebních nástrojů, takže si to zase spraví.“ Když řeknu, že nešťastný kontrabasista byl Pavel Peroutka, jeho spoluhráč Jirka Holoubek (a pódium se vynacházelo v Salmovské literární kavárně), tak modří už vědí, že jsem navštívil koncert Jiří Holoubek tria.

Když vám řeknu, že jsem právě přišel z Tříkrálového večírku, tak si budete myslet, že kecám a dlužím vám článek přesně měsíc (což znamená méně, než obvykle…). Ba ne: veselé kostýmované šou, kterou si vymyslela Bílá nemoc a zvala si na ni hromadu hostů, se tak začalo říkat proto, že pro ni byl vyhrazen lednový koncert Bílé nemoci v Malostranské besedě. A koncert Bílé nemoci v Malostranské besedě se koná vždy první týden v měsíci… prostě to tak vyšlo.

„Colour Fest – to jsou pořádný barvy, rozumíš? Colour znamená barvy a fest jako festovný, jako pořádný, rozumíš?“ (Kdo by chtěl říct, že ten festival se nejmenuje Colour Fest, nechť ví, že oficiální názvy někdy nejsou důležité: Zahradu v éře, kdy byla ve Strážnici, také místní zásadně nazývali FolkFest…) Seděl jsem na obědě v rázovité restauračce na pomezí čtvrtí Hulváky a Moravská Ostrava a kuckaje smíchy poslouchal jsem, co místní lid říká o velkém festivalu

Ne úplně všechno na tomto světě a v srdci Evropy zvlášť jde od desíti k pěti; jedním z důkazů je Folková růže. Loni jen dvoudenní, letos rozšířená na dřívější třídenní rozměr (pravda, pamatuji i týdenní Folkovou růži…): tím jsem byl tak zaskočen, že už jsem nedokázal zajistit svůj pobyt na celém festivalu. To vytýkám před závorku následující reportáže, ve které se tudíž nedočtete nic o – jistě skvělém – čtvrtečním koncertu Tonyho Trischky, Roberta Křesťana & Druhé trávy.