FOLKtime - Vaše brána do světa folku

zrovna ladili kytary a srkali grog z vojenských šálků. Byla letní noc, začínala neděle a měli moc dobrý pocit, šťastni ohněm, písní, řekou. Pojednou, ozářen plameny, stanul u ohně podivný mužík a řekl: „Zde kouří jen žháři, soudruzi! Rovněž plameny neodpovídají platným předpisům jak délkou, tak barvou a vůbec, otázka volného kladení ohně v lese jest problematickou. A vaše oděvy, váš vzhled, ale soudruzi,“ zde zdvihl káravě prst, „soudruzi, vy velice špatně

V sobotu večer zatoužili tři trampové z Vraního údolí po nějaké kratochvíli a tak z vedlejšího campu unesli Drobku, zvanou Holka Lamželezo. S hurónským řevem ji odvlekli do údolí. Tam je Drobka svými kovářskými dlaněmi ztrestala a vítězně se vrátila ke svým, přičemž nezapomněla odnést kotel guláše. Tři trampové usínali s prázdným žaludkem. Ráno odešel šerif Lotoska k potoku, aby douškem vody zahnal hlad a vrátil se rozezlen. „Budu vás muset zpráskat,“

Chcete-li zažít něco divnýho, tak jeďte na vandr v sobotu večer za tmy a to mezi Štědrým dnem a Třemi králi. Na lavičce před Bránickým nádražím mi bylo zima, proto jsem raděj čuměl přes sklo na koleje z haly, aby mi neujel ještě tenhle vlak i když je tma jako tma, hodinky nemám a zejtřek poznám až bude světlo.

Zastavil jsem se na vokraji lesa, abych vykouřil dýmku, když přijelo embéčko. Rodinka v zářivých větrovkách s jásotem sundávala ze střechy dvoje sáňky a začala řádit na mírným vršíčku. Copak, lufťáci si spletli cestu, nebo vám nezbylo na Tatry? To je tedy novina, zimní weekend pod Hřebenem.

Pimmm… ozvalo se mi zničehonic v uších, prošlo celým lesem, zazpívalo v ešusu, cinklo v kapse mezi drobnýma.
Pimmm… oheň zapraskal, zahučel, zarachtal, vyplivl hrst oharků na jehličí a odcházející Ohnivý muž prohodil přes rameno pár slov díků za dobrý dřevo. Pimmm… ozvalo se potřetí a začaly se dít věci. Oheň se musel za ty dvě hodinky, co následovaly, výrazně zvětšit, abychom se k němu všichni pohodlně vešli.

Předpokládám, že sedíte svorně kolem ohně, který příjemně praská a letní tma vás obklopuje jako skořápka. Přiložte ještě pár větviček, aby plameny zasvítily jasněji a poslechněte si něco, co bych vám chtěla dneska vyprávět. Je to příběh, který se tak trochu hodí do atmosféry večerního ohně mezi poslední písničku a zatažení zipu spacáku, když se vám již klíží víčka, ale stále ještě nenastala ta pravá chvilka pro spaní.

Právě se vrátil z asijských velehor. Zašel jsem k němu, abych ho požádal o rozhovor na téma: táboření pod sedmitisícovkami. V jeho pokoji leželo na stole horolezecké lano, pár karabin a dvě pohlednice. Na jedné z nich byl snímek indického chrámu. Druhá měla na rubu adresu: Mistr sportu X. Y., Král Asie, Praha, čtvrť a ulice. Lístek obsahoval jedinou větu: "To je dost, že už jsi doma. Za týden vyrážíme. Hadrář."

„Tejk  mí  houm, kántryrouds, tejk  mí  houm,“ zpívalo rádio a my seděli na  mezi nad  rybníkem Záhořákem,  husy měly  po létě plavená křídla, bosýma tlapkama jsme přešlapávali ve voňavé trávě a poslouchali, jak se ten vodopád tónů  a hlasů přelévá k nám, do krajiny našeho dětství, kde  byl  vzduch  jasný a čistý jako sklo a ostrý  jako nůž, letní nebe  vysoké a k uzoufání nekonečné

Stane-li se pro někoho určitá činnost smyslem života a není-li tato činnost špatná, očekávaný výsledek celého procesu by také neměl být špatný. A když dosadíme do této rovnice jako proměnnou veličinu tramping, který rozhodně špatný není, můžeme se těšit na vysloveně dobrý výsledek. Tedy, mohli bychom se těšit, kdyby v té rovnici nebyla ukryta ještě další proměnná veličina, která to dovede pěkně zamíchat.

V První převýchovné s.r.o. musela být fluktuace jako prase. Okamžitě po nástupu jsem dostal svůj revír, což nebylo v jiných společnostech, pro který jsem do této doby pracoval, zase tak obvyklý. Můj novej šéf mi předal satelitní vyhledávač s tím, že pokud o něj přijdu, ať se ani nevracím, neboť stál čtyřiasedmdesát tisíc. Audience u něj pro mě tím pádem skončila. Nastal čas začít vydělávat ty vobrovský prachy, který firma nabízela svým novým zaměstnancům ve všech svých televizních reklamních šotech.

Sobotní ráno mne vyplivlo z revmatického autobusu městské dopravy na nepříliš vábnou výpadovku, kde na ukazateli se jménem města, kam jsem měla namířeno, se kromě třímístné cifry skvělo i sprejové poselství hlásající, že řidiči jsou bestie. Navzdory tomu jsem nastavila terčík své dlaně vstříc naději přijíždějících aut a pak se ze setrvačnosti otáčela za ohony prachu, které vlály za jejich mizejícími koly.

Byl jednou jeden tramp, kerej měl děsně toulavý boty a když před ním někdo řek vo stu jarních kilometrů, tak se moc smál, protože chodil furt, ne jenom na jaře a ty kiláky ani nepočítal. A aby mu nebylo smutno, tahal sebou takovou starou voprejskanou kytáru. Vona pamatovala Žižku, Divokýho Billa Hickoka, Sedum statečnejch a jiný historický postavy, kdežto von zase pamatoval moc málo, takže si jí vážil a vopatroval jako voko v hlavě. Vona s nim taky leccos zažila, dycky když chtěl někde hrát,

Bylo ticho. Stáli jsme v boudě kolem stolu a mlčky kouřili. Všude kolem bylo nastláno roztrhanými papíry. Na římse krbu ležela otevřená starobylá kniha ve zčernalé kůži. Zašlé kování rohů se matně lesklo. V nose štípal sirný pach. Na stole v prachu a smetí se bělala hromádka dopisů. Pete přešlápl. Pak otevřel kapsu batlu a vyndal pár zmačkaných obálek. Pečlivě a pomalu zdusil cigaretu.

Pátečním večerem uhání vlak do vandráckých krajin. Poslední vagon voní po starých ohních a burácí trampskou muzikou. Členové T.O. Severní Západ, to je šerif, zrzavec Bíba a osadník Klacek, vytvořili seveřanský ostrůvek u zadních dveří. Zbytek vagonu ovládli příslušníci T.O. Jižanská Vlajka a spřátelené osady, těšící se na okamžik, až tam daleko na konci cesty marshal Macek zavelí: “Vojsko Konfederace, ke mně!”

Ani tenhle příběh nebude nový. Ne sice úplně starý, protože v těch dobách ve vltavském údolí nežili mamuti již tisíce let a pratuři už staletí neběhali po jihočeských lesích, ale vlaky tehdy dosud jezdily na páru a jejich vagóny měly poctivé dřevěné lavice. Ke kterým se trampům v kraťasech za letních cest nepřilepovala stehna, jako se přilepují k dnešním koženkovým sedadlům.

… a tak vás kamarádi ještě jednou vítám na potlachu osady Troškaři a doufám, že se vám bude na našem novém kempu líbit,“ dokončil šerif Houba svůj uvítací projev a seskočil z kamene, na kterém stál. Spokojeně se rozhlížel a prsa se jemu i dalším osadníkům dmula pýchou. Aby také ne. Ze všech stran bylo slyšet jen samé pochvalné mručení a nadšené výkřiky pozvaných kamarádů,

Ach jo, zase pondělí, komu by se chtělo vstávat. Ale mám v práci od minulého týdne rozdělané články od Traperů, Podskaláků a pak ještě reportáž z toho výročního potlachu na Sázavě od Brada. Takže hurá do ranního velkoměsta. Sice jsem se o víkendu v lese moc nevyspal, brzy ráno mě vzbudila zima, ale zodpovědnost je moje někdy až moc otravná vlastnost, takže už v půl osmé jsem v práci, abych co nejdříve prohlédl maily.