FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Trochu jsem parafrázoval název festivalu Starý dobrý western (dále SDW) sd– starý už opravdu je, konal se 5. – 6. srpna už potřinácté., a slovo dobrý už není vystihující. Uprostřed zuřící krize sponzorů festival opět o něco více rozkvetl a zesílil. Udržel si dvě scény a diváků bylo i v pátek tolik, že jsem nevěřil svým očím. A už podruhé za sebou uprostřed kolem dokola zuřících dešťů a bouří vyšlo počasí a s výjimkou asi pěti

Třetí srpnový den byl pokračováním návratu k ideálnímu obrazu letní Telče. Sluníčko střídalo sluníčko a nezbylo než vybírat, kam jít a čím se, podobně jako doktor z filmu Vesničko má středisková, kochat. Odpoledne na Kocouří scéně sloužilo ke „kochání se“ kapelami, zařaditelnými pod nadnesený pojem „nízkorozpočtové“, protože to jsou kapely z poměrně blízkého okolí,

První srpnový den nenápadně hlásal, že se patrně předčasný podzim vrátí tak trochu k létu. Minimálně ustal déšť a postupně se oteplovalo. Každopádně v okolních lesích začaly růst houby, takže kdo chtěl, mohl zkusit štěstí. Cukrárna v hotelu Celerin útočila na zákazníky výběrem sladkostí, až oči přecházely a dalo se konečně sedět i venku. Letošní Kocouří scéna je ve znamení změn programu. Ohlášená skupina Marien byla bez bližšího zdůvodnění pořadatele

29. července 2011 byl zahájen 29. ročník festivalu Prázdniny v Telči. Co je letos v Telči krom festivalu nového? Automobilisty odradí při příjezdu do města upozornění, že v důsledku prací na vozovkách je město prakticky neprůjezdné. Samozřejmě to není pravda a znalci místních poměrů si poradí. V malém hotelu Telč je otevřena nová Filmová kavárna.

Pohled na oblohu vypadal téměř celou neděli docela beznadějně. To se projevilo i v umístění diváků na scéně Terasa. Většinou se tísnili pod velkými slunečníky po stranách. Nikomu se moc nechtělo vyjít ven do deště. Nedělní odpolední program však sliboval kapely, při jejichž poslechu je těžké jen nehybně stát. Proto se v průběhu odpoledne masa diváků nenápadně stahovala směrem k pódiu, až při posledních kapelách byla plocha před pódiem zcela zaplněna.

Dramaturgie letošních večerních koncertů na amfiteátru se mi zdála poněkud nevyrovnaná. První dva večery nabízely pestrou směs různých žánrů a také interprety, kteří přijeli na Zahradu poprvé. Vlastně některá vystoupení ani neměla s folkem moc společného, ale právě díky nim byl program svěží. A poslední večer jakoby měl být monotematický.

Ve dnech 24. – 26. června se konal jubilejní 45. ročník festivalu Porta v Řevnicích. České národní finále tu štáb Porty připravil už počtvrté, protože se tu festival dobře zabydlel. Návštěvníci opět zaplnili Lesní divadlo, zejména pak v sobotu, kdy se prý musely operativně přidávat lavice, aby se uspokojil zájem příchozích. Ale já si na Portu odskočila jako v minulých letech v pátek a v neděli, strávila jsem tam tedy jen pár hodin.

Stejně jako u skupin, letošní finalisté soutěžící o Krtka v kategorii písničkářů a dvojic postupovali pouze na základě výběru z nahrávek. Na úroveň to nemělo vliv. Další novinkou, tentokrát příjemnější, je jistě rozšíření počtu kandidátů na zisk hmyzožravce z loňských šesti na osm. Tedy v každém soutěžním bloku soutěžili čtyři. Poněkud jsem nepochopil dramaturgii.

Letošní dva soutěžní dny se lišily především počasím. Ten druhý, propršený, se podepsal i na počtu diváků v hledišti. Naštěstí neměl vliv na průběh samotného klání. Byť soutěžit v hudbě je obludné, přesto spolurozhodování diváků o výsledku zvyšuje jinak menší atraktivitu vystoupení méně známých interpretů.

V sobotu 4. června jsme si užívali v pravdě letní slunečné počasí bez mráčků. Ale přesto, našli se mnozí, kteří po nějakých těch mracích zatoužili. A tak jsme se navečer sešli v pražském Žižkovském divadle, kde Mraky baref, třetí řadové cédéčko, se chystala pokřtít skupina Bezefšeho. A jak je křtila? No, samozřejmě, mraky barev! Pokud si pamatujete na křest prvního CD Libo-li… z roku 2004, kmotrami prvorozeného cédéčkového miminka byly maminky členů Bezefšeho.

Byl jsem docela zvědav, jak se vyřeší soutěž na ústeckém mezinárodním finále Porty, když finále české letos ještě nebylo. Na druhou stranu, přesun na červen byl určitě dobrý tah – jakkoliv opticky hlediště víceméně zelo prázdnotou, tak lidí bylo asi víc než by se vešlo do Řevnic. Ústecké letní kino je krásné, ale je prostě obrovské.

Poslední víkend v květnu ožila Pražská Bohnická léčebna již dvacátým ročníkem festivalu Mezi ploty. Areál, který je tak trochu městečkem sám pro sebe, se zaplnil hudbou, divadlem, tancem, výtvarnem a celou řadou stánků. Ve dvou dnech si návštěvník mohl vybrat mezi téměř 11 scénami, kde se střídali umělci všech žánrů.

V době útoku nezletilých a mladistvých Superstarů na horu zvanou Sláva je vzácné, že existují lidé, kteří věnují vítězi soutěže mladých zpěváků a autorů nanejvýš jízdní kolo a možnost si zazpívat na festivalu, kde neburácejí desítky tisíc diváků. Mezi takové lidi patří i Jiří Hopp. Před dvaceti roky založil festival Folkový kvítek jako příležitost pro mladé autory a interprety

Věřit nebo nevěřit na osudová setkání? Víra je zde patrně bezvýznamná, protože k setkání buď dojde, nebo nedojde. Důležité je, zda se v důsledku setkání někdo či něco narodí. Každopádně setkání jedné krásné, vysoké a nepřehlédnutelné mladé ženy a dvou mužů počátkem sedmdesátých let minulého století založilo jednu slavnou hudební historii a bez rozpaků lze říci, hudební legendu.

Dost lidí si možná myslí, že zpívat a capella znamená zpívat bez kapely, zejména proto, aby se ušetřilo za nástroje a pokud některý hlas odejde, čeká „za plotem továrny“ jiný hlas. Jenže to není tak úplně, či spíše vůbec pravda. Zpívat a capella znamená zpívat v kapli, kde nebyly nástroje povoleny, a mohl znít jen lidský hlas.

V pátek, tradičně zvaný Velký a připadající tento rok na 22. 4. 2011, krom padání teplotních rekordů lidé opouštěli Prahu i její satelity, aby zaplnili již tak přeplněné výjezdy na směr Velikonoční svátky. Navzdory uvedeným faktorům se večer v klubu Na okraji v Hovorčovicích u Prahy konal koncert a další z dlouhé šňůry křtů desky To si piš… kapely Pavlína Jíšová a přátelé.

O předkolech oblastní Porty v Praze, ze kterých vyšla jedenáctka soutěžících pro pražské finále, konané 13. dubna ve Mlejně, jste si nedávno přečetli v podrobné reportáži Miloše Kellera. Zakončil ji optimisticky: „Onoho 13. dubna nás myslím čeká příjemný reprezentativní večer a velmi těžké rozhodování“.. Tím nás myslel porotu finále, Irenu Budweiserovou, Martinu Spurnou, Honzu Dobiáše, Petra Gutha a svou maličkost.

Třetí čtvrtek v měsíci tentokrát připadl na 21. dubna, a proto se tento den uskutečnilo další setkání folkových nadšenců v Doli klubu v Pardubicích. Role hostitelské se nyní chopili samotní pořadatelé Ondra Podeszwa a Ondra Víšek, kteří večer nakopli se svou kapelou Balzamína. A z dalekých jižních krajů přicestovala živelná Epy de Mye. Balzamína patří mezi kapely nastupující mladé generace. Skládá se, jak už jsem uvedla výše, ze dvou Ondřejů – Ondřeje Víška a Ondřeje

Kamelot znám od jejich začátků, třeba ve Svojšicích patřil vždy mezi očekávané vrcholy festivalu a nebyl problém si i klidně celou noc zpívat s Bůčkem a dalšími pod lampou… čas neúprosně letí, spousta věcí je nevratně jinak, krásné vzpomínky naštěstí zůstávají.

Jsou chvíle, kdy se přes veškerou kritiku člověk přesvědčí o prospěšnosti televize. Nedávno jsem v časných ranních hodinách přepnul na ČT2 a na obrazovce zpívala zajímavá krásná černovláska doprovázená kontrabasem a saxofonem. Vše se odehrávalo v Balbínově poetické hospůdce, ovšem bez diváků. Po chvíli jsem zjistil, že sleduji koncert Hany Robinson. Zjistil jsem si, že se nejedná o cizinku žijící v Praze.