Výročí listopadu 1989 je za námi, ale éterem zní žánr, o němž jsem si myslel, že bude znít jen z hudebních archivů jako část pokladnice naší i světové kultury, která se neblýská jen chvilku. Říkat tomuto žánru protestní píseň či snad dokonce angažovaná píseň, nelze. Nevinný pojem angažovanost s sebou nese nádech festivalů politické a vojenské písně, na nichž se zdravilo u vrbiček a byla televize a desky, nebo se zpívalo a hrálo, protože zpívat o tom, jak pět přátel mám po boku je lepší, než se válet v blátě na cvičáku. V listopadovém mrazu roku 1989 nám zpívali před téměř miliónem lidi Vladimírové Merta a Mišík a Jiří Dědeček bláhově posílal komunisty lapidárně kamsi. Uplynulo 23 let a do éteru, na internet, ale i do Státní opery se vrací cosi, co je po létech známkováno jako „protest song“. Skvělý muzikant David Koller notuje, či spíše s ohledem na hlasové možnosti své blond partnerky recituje, že jsme sami atd., rozpustilý kluk z Ostravy před operním hledištěm plným lidí, jimž se nevím proč, říká celebrity, to všem dává sežrat, podivný holohlavec s kohoutem, potomek husitů, hlásá spravedlnost. Veřejnost, či podle mého soudu zejména její část, hrdinně se vyžívající v anonymních internetových diskusích či využívající nabídky umělecké skupiny s vtipným názvem mobilních čísel mocných, mísí lidovou moudrost s antisemitismem a znalostí fotbalových pravidel s doprovodem vulgarit. Při poslechu těch nových protestsongů si tato veřejnost libuje, že to těm nahoře aspoň někdo za všechny poví. Tak nějak se mi to všechno angažování a tleskání nezdá. Nejde o to, že by se „tam nahoře“, ale i „o pár podlaží níž“ nekradlo, ale nějak mě při tom kolektivním protestování blahem nemrazí. Málo platné, i protestsong, stejně jako Jetelíček u vody, by měl být kusem umění a měl by být trvalkou a ne tající zmrzlinou, po níž na jazyku nic nezůstane. Kryl, Nohavica, Merta u nás a Okudžava, Vysockij nebo Galič, ti jsou každý jiný, ale mají společné jediné - jsou součástí kultury, jsou hodnotou. Hodnotou, která dávala sílu v době, kdy za politický vtip, píseň, dlouhé vlasy nebo třeba vůbec za nic, šli lidé do basy a někdy i na smrt. I ve státech, kde se mohlo, zpíval Guthrie, že zem je pro všechny, Dylan protestoval proti umírání v Masters of War a Donovan v Universal Soldier. Není znakem protestsongu, že se mu daří jen v zemích, kde zákaz a příkaz jsou nerozlučnou dvojkou, znakem protestsongu je jeho síla, víra v autora a interpreta. Pokud ne, je to častuška a laciné pozlátko, opticky působící na ty, kteří nepřemýšlejí, ostatně jako každý kýč v umění. Žánr protestsongu patří do folku. Bohužel, národ je oblbován a skutečné hodnoty vznikající na tomto kulturním ostrově, jsou mu utajovány. Spíše si ale myslím, že většina národa o to vůbec nestojí.
Sdílet na...
Kam dál? » Jiří Dědeček - Řekněte to mýmu psovi (Jarda Síbrt)» Vladimír Mišík - 30 let svobody a křest alba (Šimon Kotek)» Velikonoční soutěž (FOLKtime.cz)» Věnováno Bulatu Šalvoviči Okudžavovi (Tomáš Pohl)» Kytara Merty má stále mnoho barev (Jan Blümel)
|
Dubnové Notování
Ahoj Jano, jasna vec. Na FB jsme jako Kapela HRST ...
Dubnové Notování
Milá Hrsti, jste na FB? Nenašla jsem vás (na první...
Na Jihočeské Portě zvítězila dvo...
To je nádhera, Žíže gratuluji na dálku. Už jsem mě...
Dubnové Notování
Ahoj :) diky, ze jste byli tak vsimavy :) Nastesti...
Dubnové Notování
Každopádně souhlas. Ale nepodcenoval bych diváky, ...
Duben v táborské Univerzitě
Milý Spolektive, chválím tě, že své koncerty zapis...