FOLKtime - Vaše brána do světa folku

*

Jsem ekolog, přijel jsem ze Států na tři měsíce studovat českou přírodu. Víc než studovny a archivy mě tu inspirovalo poznávat české hospody a czech beer. V jedné útulné pražské hospůdce jsem se seznámil s tímhle sympatickým chlapíkem. Jmenoval se Kvak. Český jména jsou dost jiný než ve zbytku Evropy. Jeho angličtina byla hodně divoká, ale stačilo to k tomu, abychom se dorozuměli. Když se po třetím pivu dozvěděl, co jsem zač a co tady dělám, řekl mi, že mne seznámí s jedním přírodním útvarem, který existuje only in Czech a na světě nemá obdobu.

Že mne zítra vezme na místa, kde budu shocked. A že mám smůlu protože, kdybych přijel před půl rokem viděl bych beautiful věci, ale teď uvidím už jenom poušť.

*

Vyrazili jsme po hihgway z Prahy na jih. Krásná krajina. Louky, lesy, malé domy se zahrádkami, někde uprostřed louky zcela nelogicky pár osmipatrových mrakodrapů. Jeli jsme asi twenty miles (v New Yorku bych nebyl ještě ani na předměstí), když se krajina začala podivně měnit. Nalevo od hihgway pořád ta úhledná krajina s lesíky, smrky a břízami, napravo totální pustina, která se táhla až do kopců na obzoru. Nevada hadr. Nešlo mi to do hlavy. Proč to u jednoho svodidla kvete, raší a bublá, zatímco na druhé straně je jen písek a kamení?

Zastavili jsme na odpočívadle. Ani jsem nemusel klást otázky. Četl mi je z očí.

-Říkal jsem, žes měl přijet před půl rokem. To to bylo na obou stranách stejně beautiful. A tam nahoře ještě mnohem krásnější. Hustej les, loučky, potoky, plno zvěře. Prostě ráj.
-A kdy se to změnilo?
-Three months ago. Úplně najednou. Jednu sobotu jsi sem přijel, a bylo to nádherný. A přijel jsi za týden a byla tu poušť.
-Jak se to tu jmenuje?
-Brdy, řekl velice smutně.

*

Odmítal jsem vzít na vědomí jeho báchorku o tom, že to způsobil nějakej indiánskej bůžek. Ten - kdyby existoval - by tak maximálně uhodil bleskem do Bílýho domu. Ale co by si vzal na kousku krajiny uprostřed Čech, o kterejch jako většina jinejch Američanů vůbec netušil, že existují a kde leží.

-Nějací vědci už tu byli?
-Jo spousta. Z celý Evropy. Dokonce myslím, že i od vás.
-No a?
-Jsou z toho úplně stejně zmatený jako my.
-Jak je to rozsáhlý?
-Tam za těmi kopci je železniční trať. Taková lokální dráha. A u ní to přesně končí jako tady u tý dálnice. Dál už je zase normální krajina.

Nedávalo to smysl. Pouště - jako třeba Nevada - vznikají v důsledku rozsáhlých klimatických změn desetitisíce let. Samozřejmě, něco to mohlo nastartovat a urychlit. Ale ze soboty na sobotu? Navíc to přesné ohraničení - tam kvetoucí krajina a  tady už jen písek. Musela se tu stát nějaká neznámá katastrofa.

Probudil se ve mně badatelský syndrom. Sebral jsem pár stones vedle dálnice a pak jsem přeběhl na druhou stranu a sesbíral něco tam. Pečlivě jsem je očísloval a dal do brašny. V laboratoři je nechám otestovat na radioaktivitu a tak.

Co se tady mohlo stát? Výbuch vodíkové bomby? Útok mimozemšťanů? Neřízená chemická reakce? Neznámá kolonie bakterií, která v mžiku vyžrala vše živé včetně půdního humusu? To byly všechno nesmysly. Má léta studií mi byla úplně na nic.

-Dá se jít tam nahoru?

Dlouho váhal. Bylo mi jasné, že odpovědnost by mu nedovolila nechat mě tam jít samotného, ale jemu osobně se do toho určitě moc nechtělo.

-Pojedeme by car, řekl nakonec váhavě. Silnice tam zůstaly. Pískem by ses tam asi těžko prodíral a já bych teď nerad po těch stezkách chodil.

Pochopil jsem, že má k těm místům nějaký osobní citový vztah.

Nastartoval auto, odbočili jsme z dálnice a začali stoupat do kopců.

-Kdyby se něco takového stalo v júesej, NASA a FBI by to celé uzavřeli a nikoho by tam nepouštěli.
-Tady jsou z toho všichni tak strašně vyplesklí, že to ještě  nestihli. Ale možná jsme poslední výprava, která se tam dostane.

Pokoušel jsem se přeložit slovo vyplesklí do svého rodného jazyka, ale nedařilo se mi. Všude kolem byly holé stráně, skály, kamení, suchá koryta potoků a písek. Zastavil v sedle mezi vrcholy.

-Dál už nejedu. Támhle uvidíš na druhou stranu.

Skutečně se tam vinula linka železnice. Za ní opravdu pokračovala kvetoucí krajina.

Zapálil si cigaretu a já se ho zeptal, co si o tom všem myslí on. Teda když vynechá toho obskurního pánaboha.

-Kamarádi tvrděj, že za to může Bimbo.
-Co je to Bimbo?
-Bimbo je člověk. Tramp.
-Co je to tramp?
-To se vám Američanům dost těžko vysvětluje. Trampové jsou lidi, co o víkendu jdou do lesa, najdou si pěknej flek, zapálej voheň, hrajou na kytary a je jim fajn.
-Yes, rozumím - piknik.
-Ale hovno piknik!, řekl můj průvodce česky. Přesto jsem vytušil, že nejsem na správné stopě.

Nechtěl jsem se v tom pitvat.

-A to chodili i sem, když tu byl les?
-Yes.
-A ty jsi sem taky chodil?
-Jo.

Je hrozně smutný vidět smutný voči smutnýho Čecha.

Odvedl jsem řeč jinam:

-Co se tu dělo, než se to stalo?
-Šest dní nepřetržitě pršelo. Lilo jako z konve.

Lilo jako z konve si musím zapamatovat. To by nevymyslel ani Steinbeck.

To by mohlo být řešení. Ale kdyby déšť splavil stromy a všechno, nezůstaly by tu ani silnice a o povodni by věděli až v Hamburku. Ne, spíš ti Marťani?

Vrátil jsem se na začátek debaty:

-A ten Bimbo?

Od té doby o něm nikdo neslyšel. Tvrdí se, že se schoval v jeskyni a že se bojí ukázat světu. Je to kousek odtud.

-Tak tam zajdem. 

Kdyby mluvil česky, řekl by asi, že to je kreténskej nápad, ale on řekl jen: Jak myslíš!

Před jeskyní nebylo moc jasný, kdo z nás půjde první. Ale co, Češi jsou k cizincům, zvlášť k Američanům, velmi pohostinní. Tak jsem šel. A Kvaka jsem měl v zádech.

Bimbo se krčil u stěny jeskyně a vypadal, jako když ho právě dopadlo popravčí komando.

-Hallo, Bimbo, How are you?, zeptal jsem se co nejlaskavěji.
-Blbě, ty vole!
-Klid, Bimbo, to je můj kamarád Roger z Ameriky. Můžeš na něj klidně mluvit cizí řečí, řekl Kvak taky česky.

Bimbo se viditelně trochu uklidnil.

-Přijel sem až ze Států pokusit se to všechno zachránit, lhal Kvak už zase anglicky.

Aby dodal svým slovům váhu, podal Bimbovi láhev s tekutinou. Taky už jsem ji ochutnal. Kvak tvrdil, že jim ji Evropská unie zakázala. Ale chutnala báječně.  

Stačily tři nebo čtyři doušky a Bimbo se rozpovídal.

-Pršelo šest nebo sedm dní. Kempovali jsme na fleku, už na nás nebyla suchá ani niť. Oheň se nedal rozdělat a rum došel. Tak mi najednou miglo.
-Zmocnila se mne deprese, překládal Kvak.
-Tak jsem se zvednul, kouknul na nebe a zařval: "Trampskej Bože"?.
-For Americans Manitou, aby tomu rozuměli, vyplnil Kvak mezeru.
-?"jestli mě slyšíš, tak už se na to vyser". No a on stál najednou vedle mě. "A co mám jako dělat?", zeptal se. A já jak byl v tom ajfru, Bůh-Nebůh, povídám, "klidně ať tady neprší vůbec nikdy, ať je na Brdech třeba poušť, ale už ne tohle!" No a von řek, "tak jo" a zmizel.

V jeskyni nastalo dlouhatánské ticho přerušované jen tím, jak jsme si všichni tři podávali tu láhev.

Po drahné chvíli jsem se Bimba zeptal:

-A už ses mu omluvil?
-Ne?
-Tak padej!

A zatímco Bimbo se před jeskyní omlouval nahoru i dolů, my s Kvakem jsme dojeli tu láhev. Když jsme se konečně vyhrabali ven na světlo, tráva se zelenala, stromy povyrostly, v korytě potoka bublala svěží water a dokonce jsem zahlédl mouse s dlouhým chlupatým ocasem, co lezla po stromech.

Došli jsme k autu, pominuli to, že Kvak by neměl řídit (snad i místní policie by uznala, že se podílel na záchraně krajiny) a uháněli ku Praze. Skončilo to v té hospůdce, co jsme se s Kvakem seznámili.

*

O několik týdnů později se na letišti se mnou loučili Kvak a Bimbo.

-Jsi ten nejzasloužilejší český tramp, řekl Kvak.
-Ále hovno, odpověděl jsem jadrnou češtinou.

Oba se se mnou přátelsky objali a pak mi oba udělali něco s palcem. Měl jsem pocit, že ho mám zlomenej.

Když už letadlo rolovalo, napadlo mě, že ekologie se ve Střední Evropě dělá úplně jinými prostředky, než nás učili na fakultě.