FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Omlouvám se všem orlům, které učím létat, ale vzhledem k určité mírné odlehlosti tématu pro tento hudební server nejprve definuji základní pojmy. Colours of Ostrava, hudební festival (letos 9. ročník), v této zemi jeden z největších a nejpozoruhodnějších, dvakrát oceněný Andělem jako Událost roku, lze říct, že do určité míry postavený na world music (nebo alespoň řekněme, že tento styl je jeho důležitou součástí). Zejména pro poslední uvedenou skutečnost mně už několik let přišlo trochu jako chyba, že se o Colours of Ostrava nikdy nepsalo nejen na FOLKtimu, ale pokud vím, tak v žádném folku nakloněném periodiku, a říkal jsem si, že to určitě jednou napravím. Letos můj zájem sílil a posledním pokynem pro mě byla skutečnost, že jsem se bohužel letos nedostal na Zahradu (z důvodu zahraničního „zájezdu“ pěveckého sboru – mé již dlouho jediné hudební aktivity). Ideální příležitost pokusit se zaplnit prázdno nějakým zbrusu novým zážitkem, naordinovat si opravdu velký festival.

Copak se tam vlastně hraje?

Pokud byste snad na základě výše uvedené zmínky o world music usoudili, že se jedná o festival právě jen tohoto žánru, bylo by to zcela vedle. Dramaturgie Colours of Ostrava je mnohem košatější a zahrnuje spoustu různého rocku a poprocku, taky ska a reggae, funky… Letos se hodně účinkujících hlásilo k punku nebo jazzu, takže jsem usoudil, že se jedná o obzvlášť oblíbené a vytěžované žánry. Kolega Vašek Miller, kterého jsem v Ostravě potkal a kterého si dovolím označit za znalce místních poměrů (na Colours byl letos popáté), mě vyvedl z omylu: jednalo se prý o specifikum letošního ročníku, ještě nikdy tu tolik jazzu a punku neznělo, zato různé ročníky prostě mívají různá specifika. Snad lze říct, co jsem na Colours nepotkal: metal, hip-hop, techno, country – opakuji, nepotkal, protože vyloučit nelze vůbec nic. Přiznám se, že rozmáchlost festivalu v čele s šéfdramaturgyní Zlatou Holušovou nedokáži popsat - tedy vlastně ani pochopit, kudy se její úvahy ubírají - ale nutno zdůraznit, že to funguje. Ani při pročítání programu, ani pak přímo na místě jsem neměl pocit zcela nepřípustného patlání různých chutí ve stylu pejska a kočičky.

Kdopak tam jezdí poslouchat?

Ale co je do mě: nejdůležitější zpětnou vazbu poskytují samozřejmě diváci. Letos poprvé byl festival Colours of Ostrava vyprodaný ještě před zahájením. Podle zpravodajství televize, popř. deníků (přiznám se, že mě překvapilo, kolik prostoru bylo festivalu – zejména v České televizi – věnováno) zde bylo 25 000 diváků, na nejnavštívenějším jednotlivém vystoupení – The Cranberries v sobotu navečer – jich bylo napočítáno 10 000. Věkový průměr návštěvníků byl velmi nízký – většina publika tak do třiceti let, autor článku už byl poněkud za kmeta. Vím, že nejideálnější je vyrovnané zastoupení všech věkových skupin, ale na druhou stranu, naznačené rozložení taky svědčí o vysoké životnosti festivalu a jistě organizátory těší. Překvapilo mě, jak často – vzhledem k tomu, že se jedná o masovou akci – jsem slyšel zasvěcené nebo aspoň nadšené rozhovory o slyšeném, jak často se vedly diskuse nad programem, co určitě si kdo nenechá ujít… Naproti tomu jsem ani jednou nezaslechl větu „už jsem dneska slyšel dva sety, tak si jdu lehnout do stanu, už je té hudby na mě nějak moc“, kterou bohužel na „našich“ festivalech slýchám dost často. Možná to bylo mojí volbou hudebních položek, ale k mému překvapení jsem nikde nepotkal diváky, kteří by si přišli hlavně zařádit a – přesto, že scény byly k stání (viz níže) - asi ne ani hlavně zatančit. A ještě jeden postřeh: být zařazen do programu obřího festivalu nezaručuje samo o sobě velkou návštěvu. V neděli v poledne jsem šel kolem velké scény Barvy Arcelor-Mittal, kde zrovna hráli rockeři, kteří si podle programu říkají Panna, a přihlíželo jim přesně pět diváků opírajících se o zábrany pod pódiem…

Kdeže se to vlastně hraje?

Centrem festivalu jsou dva uzavřené areály – výstaviště Černá louka a areál Slezskoostravského hradu. Oba naštěstí nejsou daleko od sebe, dělí je hlavně řeka Ostravice, která tu tvoří hranici mezi Moravou a Slezskem. I tak byly stále se opakující „hraniční přechody“ přes dvě vedle sebe umístěné lávky (jedna byla zřejmě postavena speciálně pro festival, pokud jsem to pochopil správně) a přilehlé cesty časově náročné. V obou areálech jsou celkem čtyři open scény – na Černé louce dvě přibližně stejně velké (Barvy Arcelor-Mittal stage a OKD Czech stage), pod hradem j

edna největší (Česká spořitelna stage) a jedna malá (Park stage/Indies Scope scéna). Společné je pro ně to, že se jedná o větší či menší rovnou plochu k stání a kdesi na boku pak cudně umístěnou „skládací“ tribunku, odhadem tak pro 10% diváků z celkové kapacity. Máte-li na vašem oblíbeném festivalu klasický amfiteátr, važte si ho. V areálu Výstaviště byla ještě krytá scéna New York City stage, letošní velmi chválená novinka, „pravý newyorský klub přenesený do Ostravy“. Nevím, nikdy jsem v pravém newyorském klubu nebyl, ale klidně bych tomu věřil, design „klubu“ (ve skutečnosti jedna z hal Výstaviště…) – včetně třeba částečně černošské obsluhy za barem, ale taky promítaných fotografií a roztomilých detailů – se mi moc líbil. Šestá hudební scéna byla asi čtvrt hodinky odtud ve městě a jednalo se o evangelický kostel („Kostelní scéna“). Tam se odehrávala všechna hudba tichá, akustická, folková – kdo by mi chtěl oponovat, že to byla world music, s tím budu zcela souhlasit, protože je to v podstatě totéž. V každém případě jsem, jak asi tušíte, nejvíc času trávil právě tam. Pro úplnost uvedu, že festival měl ještě scénu divadelní, minikinokavárnu, scénu Reflexu, scénu Stará aréna, Kluby Templ, Fabric a Parník a Workshopovou scénu. Na žádnou z nich jsem nezavítal, velmi stručně řečeno, protože jsem se za prvé rozhodl soustředit na hudbu, za druhé na jádro festivalu.

A kdopak je v pozadí… nebo v popředí?

Z časově finančních důvodů (tedy hlavně proto, že jsem si vzal pouze jeden den dovolené) jsem přišel o některé hudební položky ve čtvrtek večer (např. The Gipsy Queens and Kings) a v neděli večer (nejvíc ze všeho mě to mrzelo u písničkářky Reginy Spektor; taky jsem přišel o hlavní hvězdu festivalu Iggyho Popa, ale to mně bylo, jak zřejmě tušíte, celkem fuk). Taky jsem nestihl čtvrteční tiskovku a tedy možnost setkat se s vedením festivalu; správně hádáte, že na obřím festivalu není možné si odchytit nějakého toho šéfa a neformálně s ním poklábosit o tom, jak to letos jde. Zlatu Holušovou jsem nakonec viděl jednou: šla v poledne směrem do města a komusi do telefonu říkala, že některý její pořadatel už fakt nemůže a ona mu musí jít sehnat čokoládičku… Překvapivé, úsměvné, milé. Jiřího Moravčíka, který je na Colours of Ostrava, pochopil-li jsem správně, něco jako šéfporadce přes world music a taky autor krátkých profilů účinkujících ve Festivalovém průvodci, jsem spatřil z dálky za scénou koncertu Iarly O’Lionáirda. Jak to vypadalo v zákulisí jednotlivých scén netuším, ale stroj běžel zcela bezchybně: na časy uvedené ve festivalovém programu se dalo spolehnout, což je při festivalu silně přebíhacího typu samozřejmě pro celkový výsledek velmi důležité. Výjimkou byla pouze vystoupení v sobotu večer, kdy přišla před osmou hodinou obrovská průtrž mračen (a po krátké pauzičce pak kolem desáté silný vytrvalý déšť): některé sety byly o něco posunuty, jedna položka vypadla úplně. Nakonec i zvládnutí této mimořádky bylo projevem vysoké profesionality organizátorů. Zvukaři pracovali jako celek uspokojivě: slyšel jsem jen minimálně zahoukání, některá ozvučení bych si třeba představoval malinko jinak, ale to je spíš můj problém a sečtu-li ty předlouhé hodiny hudby, musím deklarovat spokojenost se zvukaři. Konferenciéři – to byl trochu šok. Sice se zrovna zabývám jejich porovnáním v různých žánrech (čtěte minulý a budoucí FOLK), ale naživo je to stejně šok. Jména netuším – nikde nefigurovala (taky příznačné). Výkon: namistrovanými manipulativními hlasy hitových rádií řekli po skončení

koncertu pár velkohubých frází a přečetli z programu, kde se co právě chystá. Maximálně přečetli z Festivalového průvodce pár vět o dohravší nebo příští kapele. (Některá tvrzení odtamtud byla pro mě sama o sobě na hraně, např. „taneční sebevražda v přímém přenosu s kořeny na Balkáně“, nicméně když člověk ví, jak má Jiří Moravčík svá tvrzení vyfutrovaná hromadou vědomostí a zná jeho náklonnost k expresivnímu vyjadřování, bere vše s nadhledem. O to směšnější to pak bylo z úst moderátorů bez názoru.) Prostě kdejaký trampfolkový festival z fotbalového hřiště má uvádění zajištěné lépe. Ale nutno zdůraznit, že pro uspořádání, jaké funguje na Colours of Ostrava, nejsou moderátoři vlastně důležití, protože jejich úlohou není propojovat jednotlivá hudební čísla. Po hodinu až hodinu a půl trvajícím vystoupení umělců nastalo zhruba stejně dlouhé ticho vyplněné zvukovou zkouškou další položky a hudba se začala linout ze sousední open scény. A tak pořád dokola…

Nejčastějším poddruhem „lidí od festivalu“ se kterými jsem se setkával tak byli příslušníci bezpečnostní služby. Připouštím, že jsem byl proti nim samozřejmě poněkud zaujat: pocházím z hudebního prostředí, kde tak nějak není třeba podobných jednotek a beru je jako smutné ořezání osobní důstojnosti původně svobodných lidí na cestě k masovosti a komerci. Nicméně nebudu tvrdit, že kdybych měl na starosti pětadvacetitisícový festival, že bych to uměl bez „ochranky“. Naštěstí z mé tiskové placky vyplývalo, že mi na rozdíl od platících diváků nešacovala ochranka při každém průchodu batoh – jediná výhoda jinak docela legračního zařazení mezi VIP. Nutno ale říct, že bezpečnostní služba nijak viditelně své postavení nezneužívala, chovala se profesionálně a zejména mě potěšilo, že nevyhazovala lidem plastové láhve s vodou, kterýžto oblíbený zákrok není samozřejmě o bezpečnosti, ale o zvyšování zisků sponzora.

A to tam mají jen hudbu?

Žádný festival, tím víc obrovský, není složen jen z čistě hudebních aspektů, takže se sluší říct, že záchodů bylo celkem vyhovující množství, nechyběla ani korýtka s pitnou vodou. Různých stánků bylo v obou areálech hojně, nicméně při přepočtu na jednotkového návštěvníka bych si dovolil tvrdit, že na Zahradě je nakonec stánků víc. V Ostravě nebyly nekonečné fronty u stánků s jídlem, spíš s pivem. Nevím, jestli jich bylo tak málo, spíš měli poněkud hlemýždí obsluhu, v každém případě krásná ukázka monopolu škodlivého (Radegast), leč bohužel asi nevyhnutelného… Jídlo bylo v množství i sortimentu celkem obvyklém, stejně jako „nejedlé“ stánky se vším možným. Přestože tábořiště bylo těsně vedle areálu Slezskoostravského hradu, nedostal jsem se k jeho „přehlídce“, ačkoli bych odtamtud pro vás – a v dalších ročnících i pro sebe – mohl přinést zajímavé informace. Takto se musím spokojit s pocitem z plánku a z několika zaslechnutých rozhovorů, že je tábořiště poněkud malé. Co se týče záležitostí hudbě přece jen bližších, musím pochválit pěkně udělaný program festivalu obsahující i mapy areálů a již zmíněný Festivalový průvodce, které dostal každý návštěvník při vstupu.

Když to psali v novinách, tak je to pravda

Protože každý článek napsaný s odstupem nějak reaguje na leccos, co bylo napsáno a řečeno dříve, je lepší to udělat přiznaně. Uvědomil jsem si, jak velký a světově (= muzikanty z celého světa) obsazený festival stále ještě působí jako mucholapka na stereotypy. Například účast Inuitky Nive Nielsen vyvolala opakované (zřejmě od sebe

opisované) úvahy o tom, jak „v horkém dni ochladila diváky svou grónskou hudbou“ – přitom hrála celkem standardní folkrock a žádný z jejích výrazových prostředků bych si nedovolil odvozovat z jejího původu. A tak podobně. Prostě pozor na publicisty, kteří si usnadňují práci tím, že ve world music nacházejí mystiku tam, kde žádná není.

Tak co tomu říkám?

A než se pustím do krátkých dojmů z jednotlivých koncertů, ještě cosi jako závěr. V každém případě pro mne byl festival Colours of Ostrava velkým zážitkem. Mohu ho doporučit téměř každému – třeba těm, kteří tvrdí, že Zahrada je multižánrový festival… no, ale nevím, jestli by přežili. Všem těm, co si nemyslí, že jediné možné pojetí festivalu je takové, při kterém se znám se všemi ostatními zúčastněnými diváky osobně. Opravdu velký festival přináší jednak velký výběr, velkou možnost potkat se s něčím, co mě opravdu mimořádně osloví a také řadu dalších zážitků, na menších festivalech se nevyskytujících. A samozřejmě doporučuji i těm folkařům, kteří chápou, že world music je to samé, co „jejich“ hudba a co je zajímá to, co na téměř všech českých folkových festivalech zcela chybí: kontakt se světovou scénou. I když – pokud k ní nechcete dostat velkou porci jiných žánrů, bude lepší se podívat buď na „malé“ Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, nebo na „velký“ Tanz - und Folkfest v Rudolstadtu. Z takového Karlovarska to tam bude ostatně blíž než do Ostravy.

 

< Předchozí		Další >