FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Dorazili jsme na kemp. Vopřeli usky o lavičku a vydali se na dřevo. Všude ho bylo dost. Taky tenhle kemp nikdo nezná. Během chvilky už plamínky sirky olizovaly chrampejští, pak větší dřívka a  za chvíli už ohýnek vesele poblikával na stěně našeho vysněnýho převisu. Ukuchtali jsem si véču a Fredy začal koukat, co se na kempu změnilo od té doby, co jsme tam byli naposled.

"Tady něco visí ze stěny..."
"Nepovídej."
"Ne vážně, vypadá to jak nějakej lusk."
"Neměl jsi moc toho hrášku z tý konzervy? Kdo ví, co sis do něj přidal..."
"Houby jsem do toho přidal." Odpálkoval Fred.
"No dyť to řikam. Ale máš pravdu něco tu visí....."

Byla to jakási divná protáhlá věc co tvarem mohla hodně vzdáleně připomínat lusk, ale i malé dítě pozná kuklu. Ale tahle byla teda poněkud větší.

"Co myslíš, že se z toho vylíhne?"
"Třeba motýl. A pěkně velkej."
"Nebo nějaký strašidlo se z toho vyloupne a slupne nás."
"Hele nestraš. Pojď si sednout, je na ni vidět i od ohně."

Chvilku jsme ji ještě soustředěně pozorovali, ale pak jsme se raději věnovali něčemu normálnímu. Vytáhli jsme kytary a začali hrát. Občas jsme jukli po kukle.

"Hele ona se pohla."
"Co sis dal do čaje ty? Zase nějaký to tvoje kořeníčko co...." dloubnul si Fred
"Ale ona se opravdu hla! Teď zase!"
"No jó."

Tak jsme pozorovali jak se hýbe čím dál častěji. A přiložili jsme pořádně, abychom dobře viděli. Za chvíli se v ní udělal otvor. Jenom malej. Už ani nevim jestli jsme dejchali, nebo ne. Pak se začal zvětšovat. Něco z něj lezlo. Nejdřív nějaký chlupy pak vykouklo čelo pak oči a nakonec celý obličej mladý krásný holky s jemnýma rtíkama a velkejma hnědejma očima, ve kterejch bych se klidně utopil. Vyjeveně jsme na ní zírali s otevřenejma papulama.
"Co tak koukáte nemůžete mi pomoci se z toho dostat?!"
Vrhl jsem se ke kukle a chtěl pomoct. "Opatrně na křídla" špitla svým jemným hláskem.

Vyloupla se krásná dívenka jak má být, jen ze zad jí vyrůstala křídla, která vzhledem ke své velikosti nevypadala moc funkčně.
"Tohle tě unese?" neodpustil jsem si.
"Jo v pohodě, jen musej oschnout." A hopsla rovnou na lavičku k ohni.
Mlčeli jsme. A jen pozorovali, jak se jí postupně křídla napínaj. Jak jima občas zkouší zatřepat. A nakonec si i trochu polítla.
Nevydržel jsem a vyhrkl jsem: "Kdo jsi?"
"Jsem místní víla."
Nevěřícně jsme se na sebe s Fredym podívali.
"No co se tak nevěřícně kukáte.."
" Já měl pocit, že víly tancujou někde na paloučku, staraj se o les a občas někoho utancujou."
"A nemaj křídla" dodal jsem.
"Tobě se nelíběj?" Povídá smutně.
"Líběj, líběj" kotakl jsem. Ono když se před váma vylíhne takovýhle krásný stvoření, na kterém můžete oči nechat, i když je vysoký asi jak kanada, tak se těžko mluví.
"Jo, já jsem Věrka." Představila se.
"Já jsem Bylinkář a tohle je Fredy."
"Asi bych vám to mohla trochu vysvětlit."
"To by nevadilo." Řekli jsme sborem.
"Víte já jsem ještě mladá víla a potřebovala jsem nějak přečkat zimu v tomhle světě a pak se na jaře vylíhnout v plné kráse. Ale teplo vašeho ohýnku a zpěv mě vytáhly už teď. Myslela jsem si, že už je jaro. Mno, nějak to nevyšlo."
"A co teď budeš dělat?"
"Budu sbírat energii na cestu do svého světa."
"Můžem ti nějak pomoci?"
"Topte, aby bylo teploučko." A po chvilce mlčení dodala: "A taky se starejte o tohle místo a dohlédněte, aby jej nikdo nezničil."
"To slibujeme." Vyhrkli jsme.

Tak jsem topili, a ona pak začala vyzvídat, jak se co jmenuje a jak se hraje na kytary a začala se učit písničky. A nakonec se přidala se svým hláskem k našim hlasům. Byl to tak krásný hlas. A do všeho byla zapálená. Joj, ta kdyby mohla jezdit s náma. Myslel jsem si.

Nějak začalo přituhovat a tak jsme si přehodili přes záda spacáky. A ani nevím, jak jsme usnuli.

Probudilo nás slunko, který si našlo cestu korunama borovic. Zůstal jsem nevěřícně zírat.
"Hele Fredy. Žádnej sníh."
"Je teplo."
"Támhle něco kvete."
 Protírali jsme si oči. Štípali se. Nerozplynulo se to.
"Jak jsem se sem dostali."
"To nevím. A kde je Věrka?"
 Ještě chvilku jsem koukali kolem, ale pak nás sluníčko vylákalo a začali jsme obhlížet okolí. Kousek od kempu tekl průzračnej potůček. Napil jsem se. Tak výbornou vodu jsem ještě nepil. Celý den jsem proflákali. Užívali si sluníčka a nádherné divoké přírody okolo. Ptáci zpívali o sto šest, všude létali motýli. Vylíčit tu krásu nejde. K večeru přiletěla Věrka.
"Vítejte v našem světě. Ostatní víly mi povolili, že jste tady mohli zustat a že sem můžete chodit i nadále. To je dárek za to že jste mi pomohli."
"A jak se sem dostaneme?"
"To je jednoduchý - musíte cítit vzpomínku na něj. A protože víme, jak snadno zapomínáte. Tak jsem vám přinesla malé dárečky. Ale jak přesně je použít na to musíte přijít sami."
Dala nám do rukou přívěšky ze ztuhlé pryskyřice a v nich byl kousek z jejích šatů.
"Až usnete, tak budete zpátky ve vašem světě. A dobře pamatujte na to, co jste slíbili!!" A odletěla.

Ráno mě probudila vločka sněhu, co mi sedla na nos. Cukl jsem sebou a posadil se. Všude byl sníh, jak přes noc napadal. Nevěděl jsem zda jsem snil, či bděl. Sáhl jsem si na krk a na něm se mi houpal pryskyřičný přívěšek, ze kterého sálala vzpomínka.

____________________________
Vojtěch Ptáček - Rejsek
Trapsavec 2008