Tunel

19.03.2010 Tunel (Michael Antony - Tony)

¨„To vám tam toho chlápka našli mrtvýho, ale až po dlouhém pátrání ten detektiv zjistil, že mrtvej v tom vlaku jel z operace očí, díky které mu po letech vrátili zrak. No a když vlak vjel do tunelu, chlápek se probudil, myslel si, že znovu oslepl a dostal infarkt,“ dokončil Reďák vyprávění jednoho příběhu z jakési detektivky. Pak už bylo v kupé ticho, jen vlak pohoupával, pražce hrály svou píseň a Sam chrápal. Moc.

„Syčák jeden,“ nahlas jsem si vzpomněl na fórek, který nám provedl vloni na Ledovkách. Sam má totiž od narození oční vadu a než ho operovali, tak nosil na očích dva teleskopy. No a právě na těch Ledovkách se v neděli ráno chytil za oči a začal ze spacáku srdceryvně řvát, že nevidí, že je slepej a tak dále. Hotový divadlo. My, naivkové důvěřivý, jsme ho i s věcmi dotáhli až do Starých Splavů, kde přec cukrárnou přestal řvát, slezl Reďákovi ze zad a s podotknutím, že už se cítí mnohem lépe, poděkoval a hrdě odkráčel středem do cukrárny na kremrole. Rozhlédl jsem se po kupé a viděl, že na totéž myslí i ostatní.

„Hele, chlapi, jen aby to přežil,“ strachovala se Pomněnka.

„Klídek, ženo útlocitná. Je mladý, perspektivní, a má na to,“ utěšuje ji i nás Reďák.

„A kolik že to máme vlastně času?“

Vykláním se z okna. „Jablonné, takže tak deset minut. Snad do Sam do tý doby vydrží.“

Pak už jen tiše čekáme, vlak jede lužickou krajinou a Reďák šeptem rozděluje úkoly. Stanice Křižany! Napětí stoupá, pomalu se rozjíždíme a po pár metrech vjíždíme do tunelu. Nastává můj čas. Prudce kopu do místa, kde má být Samova holeň. Ten zařve a i přes tu tmu si živě představuju, jak se drží za nohu a zírá. Nadávku překvapeně spolknul v půlce slova. „Dopr…“

Na řadě je Pomněnka. „Jé, kluci, támhle u toho potoka, těch srnek co tam je, to je krása!“

„Kdybys tady neřvala jak na lesy, tak by se ty srnky pásly i u kolejí. Červený pánové a ty tam Bobe nezírej a hraj. Ukazuješ mi karty.“

Z místa, kde sedí Sam, se ozvalo neartikulované zachrčení, pak prudké vzlyknutí, hlasité nadechnutí a úplně na závěr tichý roztřesený hlas: „ Do hajzlu kluci, já, já asi nevidím. Já, já jsem voslepl!!!“ Poslední slova už řve na celé kolo. „Pomóc, Pomněnko, Bobé, klucííí, né!“

„Drž hubu,“ radí mu přátelsky Reďák. „Jestli si myslíš, že tě zase vodtáhneme k nějaký cukrárně, tak seš na velkým omylu. Může se krásně stát, že jestli budeš dál provokovat, tak tě vyrazíme z vlaku. A ty mi ty karty věčně neukazuj, Bobe, nemám to správný potěšení ze hry!“

Další Reďákova slova přehlušuje hysterický jekot, vzlykání a nakonec Sam startuje tmou směrem k nám a my cítíme, jak nás objímá a zároveň prosí o pomoc.

Zničeho nic tunel skončil. Jarní slunce osvítilo nejen celé kupé, ale i uslzenou, vytřeštěnou Samovu tvář.

Chvíli jen tak nechápavě stál a zíral na naše rozšklebené ksichty a Pomněnčin obličej. Pak mu to došlo.

„Vy jste kreténi..“ bylo jediné, na co se zmohl, než vysíleně padl k našim nohám.

V Liberci se od nás odloučil a nasedl do Lokálky směrem na Raspenavu.

„Já nevím, jestli jsme to trochu nepřehnali,“ strachovala se Pomněnka. Reďák jen pokrčil rameny. „Nemyslím, spíš mám ten dojem, že na ledacos přišel. Hejbněte kostrou, než nám to ujede.“

***

O dva měsíce později jsme opět ve staré sestavě seděli ve vlaku. Bob, Reďák, Sam, Pomněnka a já. Byla s námi i nová Samova dívka. Taková sympatická tmavovláska. Sam ji přivedl pár dní po tom extempore v tunelu, jen na naše zvědavé chlapské otázky kde a jak k ní přišel, odmítal odpovídat.

Nakonec vše vysvětlila Jana, ona se tak jmenuje, když nám se smíchem líčila, jak k ní na poštu přišel Sam poprvé. Byl celý rudý a chtěl rozměnit pětistovku na drobné mince.

„Tenkrát jsem si pomyslela něco o otřepaném způsobu namlouvání, jenže on se přesunul do rohu, k tomu automatu, který má podobu psa. Ten, co se do něho hází darem peníze na výcvik slepeckých psů, víte? Sam tam do něj vysypal celou tu kupu drobnejch a když přišel ještě se stovkou, tak jsem si všimla, že je i hezkej.“

1. místo v próze, Trampská soutěž 1998

Sdílet na...

| Více...