FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Jaro začíná v Buzuluku + Trapas na scéně Trampské Porty + Co bolí muže po porodu + Pavel Toman jistotou jezinek + Bomba v Komárově + Kdo kraluje Pobrdí

Po letošní dlouhé zimě tváří se jaro poněkud vrtkavě a líně. Je to marný! My, chlapci z Brd, dobře víme, že jaro začíná pravidelně na tradičně nejlepším oblastním kole Trampské Porty na světě. Právě brdské kolo tak označil sám generální tajemník ÚV ČTU Petr Křivohlavič Lochness. Letos jaro začínalo 19. března po 13. hodině, jako obvykle v Komárově, v kulturním domě zvučného jména Buzuluk. Byl jsem u toho a zapamatoval si následující:

Otevíral ho pohostinským vystoupením hořovický Trapas. Při příležitosti desetiletého trvání Trampské Porty na Brdech se sešel po tříleté odmlce. Bez jediné zkoušky vypálil od boku takové vystoupení, že by bylo projevem nevděku mámě Muzice, kdyby bylo poslední. Souzvuk hlasů i nástrojů byl takový, jaký se bez pomoci shůry povést nemohl! Paráda.

Zajímavý kontrast mi v paměti vytváří soutěžní vystoupení dvou, řekl bych, že velmi tradicionalistických grassových souborů: berounského Modrolitu a Bodláku z Rokycan. Pevně věřím tomu, že zpěvák by měl ovládat jazyk, kterým zpívá. Aspoň natolik, aby jeho neznalost nerozpoznal ten, kdo ho sám neumí. Anglicky umím jen poděkovat a pozdravit a přesto jsem poznal, že Modrolit má texty nabiflované bez větší znalosti jazyka. Můj postřeh s lítostí potvrdil vedle mne sedící synovec, který je na tom s angličtinou mnohem lépe než já. Možná je Modrolit instrumentálně lepší, ale lidsky je mi bližší Bodlák. Zpívá česky a vládne češtinou tak dokonale, že umí diváka svými texty bez láce a podlézavosti rozesmát, což není žádná legrace. A já se směju rád.

Toman a lesní panna na snímku z loňské Muziky

foto: Houbák ©

Poněkud dál od prazákladu slyším znít bluegrass příbramské New "Pauzy" dynamického kytaristy Standy Hájka - Žabáka. Dobře odpíchnutá, ale stále ještě dost tradiční muzika, kterou respektuji, ctím a nelpím na ní. Bude to asi tím, že jsem nevyhraněný posluchač. Tak byl totiž označen na stránkách Portýra ten, komu se zalíbí pražský Veget. A ten mě, svojí koketérií bluegrassu s folkem, z modrotrávních soutěžících zaujal nejvíc. Navíc to byla jediná grassovka s vlastním autorským repertoárem, což je nesporné plus.

Parafrází na název hořovické především dámské formace Macechy je název brdské portovní quasikapely MAjCEjCHY. Spolčili se v ní tři velmi urostlí, ztepilí muži z kapel New "Pauza" a Modrolit, splňující talentový požadavek 110 kg živé váhy, se stejnovážným kapelníkem, šéfem brdského portovního běsnění, baskytaristou Milanem Kopáčkem - Hrochem. Klasika typu Švestkový knedlíky všechny náramně pobavila.

Jedinou trampskou kapelou na komárovské Trampské Portě byli letos Suroví kocouři z Odolena Vody s určitě zajímavou tvorbou svého hlasově i fyzicky monumentálního leadera Milana Surovce. Škoda, že její v kytarách dobrý zvuk poněkud ubíjí fádně hrané zobcové flétny? Devizou kapely by určitě byl její sytý a perfektně nastupující sbor, kdyby byl rozepsán a nacvičen ve více hlasech.

Stejně jako všude přečnívá postavou kytarista Radim Flender, přečnívá podstatou i muzika, kterou vytváří a která vzniká v jeho několikrát přestavěné kapele Každýho věc z Prahy. Dnešní sestava, s pozoruhodnou autorkou a zpěvačkou Zuzanou Pokornou (může-li být zpěv syrový a vroucný najednou, pak je to ten její), s akordeonem Martina Röschla a kytarami Milana Sechtra, se mi líbí ze všech nejvíc. Měl-li bych hledat kontrast k Radimově hudebně rozcuchané partě, našel bych ho v učesaném folku skupiny Knezaplacení z Buštěhradu. Škoda, že soubor takřka profesionálních interpretačních schopností hraje tak nevýrazné, nenápadné písničky.

Vždycky mě potěší setkání s autorem, který se svou tvorbou nepokrytě a přitom neepigonsky hlásí k otcům českého folku, kteří ho vytvářeli v dobách, kdy se tak v Čechách snad ještě ani nejmenoval. Jardou Hutkou mi velmi silně zavoněla písnička O hloupém Honzovi příbramsko-pražského písničkáře Jirky Řehulky. Tohoto muzikanta, zakořeněného tvorbou v mém pubertálním mládí, si vážím o to víc, že by generačně mohl být Hutkovým synem? Oproti tomu u druhého soutěžícího písničkáře Jindřicha Berana oceňuji, že mě žádná souvislost netrkla, že je svůj a - stejně jako Řehulka - velice příjemný.

Příbramský Reparát prošel vloni mezi Komárovem a Ústím změnou v obsazení. Možná právě to ho, v tamním semifinále, vyřadilo těsně před vstupem na hlavní scénu. Mrzelo mě to, protože jejich muzika a vitální zpěv Blanky Martinkovičové se mi líbí už hodně dlouho. Nicméně, změna byla přínosná a nepostoupili-li letos, bude to nejspíš proto, že hráli svoje nejstarší, poněkud oposlouchané, již desetileté písničky. Bez zmínky rozlítostňující diváky se tak Reparát asi loučil se svým před několika dny zesnulým zakladatelem Michalem Pávem. Hrál nadoraz a v rokování poroty se nakonec přetlačoval se dvěma dalšími soutěžícími o třetí, tedy již nepostupové místo.

S Reparátem se o třetí místo přetlačovaly dvě dívky s kytarami: držitelka 2. místa z loňského konopišťského krtka zahradního Tereza Terčová z Tachova a Simona Klímová ze Slaného, která se stala sólistkou po loňském podzimním rozchodu dua Proti srsti (její bývalé parťačce Slávce Podobové se narodilo miminko?). Terezku jsem viděl poprvé před dvěma lety, tenkrát ještě s kytaristou Pavlem Krásou - Elvisem. Jejím písničkám nelze po autorské stránce asi nic vyčíst, spíš naopak. Zpívá je nádherně, i doprovod musí připadat těm, kteří nejsou pamětníky, naprosto dokonalý? Simču jsem viděl jako sólistku poprvé a

	Tereza Terčová na ilustr. snímku ze Setkání 04
	foto: Houbák ©

Složitou složeninou akustic-ethno-beatbox nazývá svoji muziku vyšperkovanou romskou rytmikou skupina Já, Ty & On. Pojmenovat hudbu není zdaleka tak důležité, jako ji zahrát tak, aby oslovila posluchače, aby ho vzala za srdíčko. Mladičká rokycanská kapela startovala na pozici prvního soutěžícího, která rozhodně není nejvýhodnější a přesto se jí to podařilo. Hned první písničkou upoutala všeobecnou pozornost a tu se jí, dle nadšených reakcí publika, podařilo udržet až k poslední skladbě. Porotce Šaolín se neopanoval a s vytřeštěnýma očima mi sdělil: "Cimburo, to byla bomba!" Na zbytek poroty prý měla játyaoňácká muzika podobné účinky.

V čase vyhrazeném rokování poroty, tedy již v pokročilém podvečeru, vystoupil druhý host. Byl jím nespočetnými hudebními i nehudebními cenami a vyznamenáními opentlený Cop. Jak vyplývá z předchozího, dovoluji si nebýti fanatickým ctitelem bluegrassu a přilehlých stylů. Přesto tahle kapela, ve svém oboru kralující střednímu Pobrdí (od Baltu po Středomoří a od Pyrenejí po Kavkaz), patří k těm, které poslouchám rád. U muzikantů takřka geniálních je v podstatě jedno co hrajou.

Po skvělém, populační explozí nepoznamenaném vystoupení Copu došlo na verdikt poroty: skupina MAjCEjCHY byla za svůj výkon spravedlivě potrestána uznáním za celkový umělecký objem. O čtvrté místo se podělila s Reparátem písničkářka Tereza Terčová. Třetí místo obsadila Simona Klímová. Ze druhého místa se do Ústí nad Labem strašlivě těší skupina Já, Ty & On. U poroty i diváků podruhé za sebou zaslouženě zvítězila skupina Toman a lesní panna. Osobně jsem jim zakázal vrátit se z Ústí bez keramického nesmyslu.

Jubilejní desátý ročník Brdského oblastního kola Trampské Porty skončil. Jako obvykle byl ten nejlepší na světě. Na příští se těším už teď, protože vím, že bude opět nejlepší na světě. Na celé Brdokouli! Tradičně.