FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Pondělní představení mělo název Vyhnanec z  Arbatu. Dramaturgicky bylo složeno z písní Bulata Okudžavy s českými texty Milana Dvořáka a z úryvků z Okudžavovy knihy Zrušené divadlo, která byla napsána v roce 1993 a do češtiny ji přeložil Milanův bratr Libor. Bulat Okudžava, otec abcházského otce a arménské matky žil a vyrůstal v Arbatské čtvrti v Moskvě do svých třinácti let. Oba rodiče byli významnými členy VKSb (komunistické strany), ale v roce 1937 byl otec zatčen a popraven a matka strávila v Gulagu 18 let.

Kniha líčí zážitky malého chlapce se svou arménskou matkou Ašchen v Moskvě i v Gruzii. Je to bezstarostný dětský svět. Jenže na konci jsou trosky a smrt. Zde jsem si vzpomněl na vynikající film režiséra Nikity Michalkova V plném slunci, odehrávající se rovněž v době velkých stalinských čistek ve straně i v armádě. Nevím, kdo z čtenářů ví, že otec Nikity Michalkova, básník Sergej Michalkov, je autorem textu sovětské hymny? Úryvky z knihy četla Věrka Slunéčková vynikajícím způsobem. Zářilo z ní bezstarostné dětství autora na pozadí pro nás tak neznámých reálií stalinské Moskvy. Milan Dvořák postupně mezi úryvky z knihy, většinou sám a za doprovodu kytary, svým nezaměnitelným způsobem interpretoval českou podobu Okudžavových písní. Občas s k němu zpěvem přidala i Věrka. Zněly pro mě tak známé písně jako Mravenec a bohyně, Smolenská cesta, vzpomínaná Píseň o Arbatu, Píseň o Mozartovi, Píseň o kocourovi. Zazněla i Píseň o husákovi, napsaná po okupaci naší republiky v srpnu 1968. Bulat Okudžava byl mistrem alegorie. V písni V metru (ten večer nezněla) zcela jednoznačně napsal, že ti vpravo na schodech metra vždy stojí a vpřed jdou jen ti vlevo.
Po přestávce zazněla i Píseň o vyhnání z Arbatu vyjadřující na jedné straně násilné vykořenění z míst dětství, ale na druhé straně věčně trvající vztah srdce a duše k těmto místům, i když známé krámky jsou "okupovány", jak řekl Milan Dvořák, v současné době i moderními supermarkety. Zněla nádherná Malá kapela naděje.. pod vedením lásky, další píseň o tom, že padneme v té první občanské válce a nad námi se skloní komisaři v zaprášených helmách. Pluli jsme na palubě posledního moskevského trolejbusu (snad nic jako tahle píseň mě nenaplnilo tolik nostalgií).

Bulat Okudžava ale nebyl jen tichý básník. Uměl nahlas a pevně  vyjádřit své názory. Jako odpověď na otázku, jak tvoří, napsal báseň, kterou poté zhudebnil. Zpívá se v ní: "Každý píše, jak slyší a piš, jak dýcháš" Jednoduché a tak krásné vyjádření tvůrčí svobody, jediné hodnoty, která dokáže v umění něco vytvořit.

V závěrečném úryvku přečetla Věrka Slunéčková o návštěvě matky Ašchen, která po zatčení otce navštíví přítele z dětství, lidového komisaře (ministra) vnitra (po popraveném Ježovovi) Lavrentije Beriji. Bodrý Lavrentij, špatně oblečený, s cvikrem na nose, slíbí Ašchen, že případ vyšetří jako první. Jenže kniha končí větou : ?..V noci ji sebrali.

Na závěr zněla jedna z nejkrásnějších písní Modlitba Francoise Villona a jako přídavek píseň  Gruzínská. Verše o tom, aby Bůh dal každému, co jeho jest, pěšímu koně a deroucímu se k moci, aby se uvládl až ke slasti,? Píseň o smyslu života, o vinném zrnku zarytém do teplé země, o malém lidském štěstí. Zněly i písně věnované těm nejdražším: otci a matce.

Bulata  Okudžavu jsem nikdy živě zpívat neslyšel. Jenže on nezemřel, ten večer díky Milanovi a Věrce to znovu dokázal.