FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Když jsem ve svých sedmi letech poprvé zaslechl ten zvláštní, energií neuvěřitelně nabitý a chvílemi přeskakující tenor a pod ním zběsilé staccato rokenrolového piána, nikdy bych ani v koutku duše nedoufal, že budu jednou stát uprostřed šílícího sálu pražské Lucerny, a toho chlápka, jménem Jerry Lee Lewis, uvidím, ba co uslyším z necelých třiceti metrů českých.

Současně s programem ve velkém sále běžel už od tři čtvrti na osm program i v propojeném Lucerna Music Baru, kam byli pořádající agenturou Joe's Garage nominovány například kapely Mefisto, Visací zámek nebo The Fireballs. Já jsem zde zaslechl kousek z vystoupení Žáhy a byl jsem spokojen.

To už ale ve velkém sále předprogram vrcholil, a bylo znát sílící napětí i vzrůstající tlačenici na místech k stání. Po posledních tónech Cadillacu (a jejich bubeníka, kterému jsme s okolními diváky dali pro tento večer přezdívku Very Slow Hand), se na pódiu rozhostilo zhruba na čtvrt hodiny napínavé ticho, které pár minut po půl desáté večerní narušil Kenneth Lovelace, aby krátce doladil svojí kytaru a vyzkoušel nastavení mikrofonu a komba svého chlebodárce.

To už se ale na pódium začali nenápadně trousit i ostatní tři muzikanti, a než jsme se všichni nadáli, spustil The Killer Band v plné kráse a nasazení první rokenrolovou pecku. Rozdíl s předchozí kapelou byl úplně neuvěřitelný. Killer Band šlapal neskutečným způsobem a do toho si každý ze čtyř  přítomných muzikantů zazpíval některý ze svých oblíbených standardů. Pak to přišlo.

S posledním tónem čtvrté skladby se znenadání objevil na pódiu Jerry Lee Lewis a naprosto bez varování vyšil Roll Over Beethoven od Chucka Berryho takovým způsobem, že diváci v sále doslova řvali nadšením. Trochu přihrblý chlápek sedící za piánem, na první pohled velmi vitální a dobře naladěný, sledující úkosem vařící se kotel pod pódiem - to byl pohled, který jsme do této chvíle znali jen z pláten kin (V zajetí rytmu) nebo televizních obrazovek a časopisů, a nyní byl absolutní realitou.

Ihned po té, co Lewis pochválil přistavené piáno Petrof (aby však ke konci vystoupení prohodil cosi o starém Stenwayi, který mívali kdysi na farmě v Louisianě), pokračoval společně s Killer Bandem v nášupu starých klasických rokenrolů z repertoáru Fatse Domina, Billa Halleyho, Chucka Berryho a jiných, aby pak pozvolna přešel do klidných vod country, ze kterých si občas odskočil ke svižnějšímu kousku zlaté éry. Každý Lewisův pohyb, vtípek (i na hru botou samozřejmě došlo) nebo sólo odměňovali diváci silným potleskem a vůbec nikomu nevadilo, že devětašedesátileté legendě sem tam vypadla z hlavy nějaká ta fráze či sloka. Jen jednou kvůli tomu Jerry Lee proud muziky zastavil, ale bylo to s grácií a vědomím, že publikum rádo počká, než mu slábnoucí paměť opět naskočí - kdo jiný už by si to mohl dovolit, než tento nekorunovaný král rokenrolového piána.

Show uháněla zběsilým tempem ke svému závěru, který předznamenaly Lewisův první hit Whole Lotta Shakin' Goin' On (Sun Records, 1956) a pyromanskými kousky proslavená Great Balls Of Fire, po které se mississippský rokenroller zvedl ze své stoličky, naposled zamával do publika a zmizel stejně rychle, jak se před necelou hodinou objevil.

Překvapený Pavel Sedláček se po třech minutách ovací a vyvolávání Lewisova jména zmohl na pouhé: "Je pryč, je pryč!", avšak část zkoprnělého publika ještě notnou chvíli nemohla uvěřit a vyčkávala pod pódiem v naději, že se snad americká legenda ještě na chviličku objeví. Neobjevila.

Já jsem se mezitím přesunul do malého sálu Lucerny, kde se pomalu rozjížděl noční rokenrolový sejšn, jehož dramaturgie byla poskládaná zejména z mladých českých revivalových skupin. Mejdan se i přes počáteční potíže se zvukem skutečně rozjel (asi nejvíc zvukař zazdil nadějnou česko-slovenskou formaci milo) a k vidění a slyšení toho byla opravdu spousta. Říkal jsem si dokonce, že kdyby většina ze zde přítomných kapel dostala šanci před Lewisem ve velkém sále, atmosféru celé show to mohlo posunout ještě mnohem dál. Viz například špičkové výkony kapel jako Highway 61, Lemon Nashville Orchestra, úžasných Screewballs (ty jsem viděl ten večer hrát asi v nejlepší formě, jakou kdy měli) a nebo Lokomotivy se skvělým Petrem Vondráčkem, z jehož Good Goly Miss Molly a lewisovské hry na piáno mě chvílemi opravdu mrazilo.

Tak takové to tedy bylo. Můj obdiv patří Davidu Gaydečkovi i celé Joe's Garage, oslavy 50. let rokenrolu se tentokrát opravdu vydařily. A jaké budou ty další? Nebyl by tam Chuck Berry, Davide? :-))